Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:
Z různých zdrojů na internetu jsem vyrozuměl, že název bývalého hlavního města Kazachstánu Alma-Ata, který uvádí Pravidla českého pravopisu i Slovník spisovné češtiny, již není aktuální a měl by se užívat název Almaty. Je tomu tak?

 

Odpověď:
Ačkoliv bývalé hlavní město Kazachstánu bylo skutečně již v roce 1993 přejmenováno z Alma-Ata na Almaty, není situace v českém jazyce zcela jednoznačná. Český úřad zeměměřický a katastrální ve své standardizační příručce Index českých exonym (2019) stále doporučuje užívat v češtině pojmenování Alma-Ata s vysvětlením, že jde o tzv. české exonymum, tedy o českou podobu zeměpisného jména ležícího mimo naše území. Nicméně data z Českého národního korpusu ukazují, že se v úzu mnohem častěji setkáme s novým pojmenováním Almaty, které lze také (ovšem z odlišného pohledu) za exonymum považovat. Pro zajímavost dodejme, že i situace v jiných jazycích je rozkolísaná. Závěr jazykové poradny je, že mimo texty institucí, pro něž je obsah Indexu českých exonym závazný (např. některých ministerstev), si může pisatel mezi variantami vybrat.

 

vš, bm
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je správně pivovarská, nebo pivovarnická škola?


Odpověď:
Jak přídavné jméno pivovarský, tak pivovarnický jsou utvořena v souladu se slovotvornými zásadami češtiny. Přídavné jméno pivovarský je utvořeno od podstatného jména pivovar, zatímco přídavné jméno pivovarnický od podstatného jména pivovarník. Podle novějších slovníků (Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny) jde o synonyma s významem ‚souvisící s výrobou piva‘. Vzhledem ke slovotvornému významu by snad ve spojení se slovem škola bylo přesnější užití přídavného jména pivovarnický – jde o školu, která má vychovat pivovarníky, vyloučeno však samozřejmě není ani užití přídavného jména pivovarský – stále jde o školu souvisící s výrobou piva. Podle dokladů z databáze ČNK syn v8 je častější spojení pivovarská škola (má tu 44 výskytů) než pivovarnická škola (má tu 7 výskytů). Přípustné jsou tedy obě možnosti – jak pivovarská, tak pivovarnická škola.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Otázka:
Lze nazvat kancelář sociální služby, která poskytuje odborné sociální poradenství formou ambulantní a terénní služby, výrazem ambulance?

 

Odpověď:
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí u hesla ambulance dva významy: 1. ‚zdravotnické zařízení pro docházející pacienty‘ a 2. ‚sanitka‘. Na základě dat Českého národního korpusu se zdá, že i v úzu se výraz ambulance pojí zásadně s oblastí zdravotnictví. Zároveň je však nutné říci, že posuny významů jsou v jazyce přirozeným jevem a rozšíření významu ambulance i do sektoru sociálních služeb si lze snadno představit. To, že tento význam slovníky zatím nezachycují, je nepochybně dáno tím, že podobné služby v minulosti zkrátka nebyly poskytovány, nebo přinejmenším ne v takové míře a tak organizovaně.


Vzhledem k tomu, že v úzu se výraz ambulance prokazatelně stále pojí především se zdravotnictvím, by však mohlo být užití výrazu ambulance ve vašem kontextu zavádějící. Domníváme se proto, že pro tuto chvíli by bylo v zájmu jednoznačnosti nejvhodnější zvolit opis, a to např. v podobě ambulantní sociální služby. Druhou možností je výraz ambulance blíže specifikovat vhodným přídavným jménem, např. sociální ambulance. Ani v tomto případě však nelze zaručit, že bude označení pro všechny uživatele češtiny zcela průhledné. Závěrem ještě doplníme, že roli může hrát i typ textu, v němž chcete s výrazem pracovat. Jde-li např. o nějaký interní či méně formální dokument, u něhož lze předpokládat, že všichni zúčastnění vědí, o čem je řeč, pak bychom užití výrazu ambulance tolerovali; pokud je však text určen široké veřejnosti, doporučujeme držet se výše zmíněného návrhu.

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Chtěla jsem se zeptat, jestli je správně vazba dává to logiku, kterou běžně slýchám v médiích i od předních politiků. Měla jsem za to, že něco buď má logiku, nebo to dává smysl.

 

Odpověď:
Máte pravdu, spojení dávat logiku je výsledkem tzv. kontaminace (smíšení, zkřížení vazeb), která je považována za skladební chybu. Jak jste správně odhadla, tato vazba vzniká smíšením významově podobných spojení mít logikudávat smysl. Je třeba ještě doplnit, že výraz smysl se v tomto významu může pojit i se slovesem mít, jak dokládá např. online slovník slovesných vazeb Vallex 3.0. V pořádku jsou tedy vazby má to smysl, dává to smysl, ale pouze má to logiku. Data Českého národního korpusu sice ukazují, že vyjádření dává to logiku se v úzu vyskytuje (zejména v publicistice), ve spisovném textu však důrazně doporučujeme se uvedené vazbě vyhnout.


av  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je možné chápat výrazy emocepocit jako volně zaměnitelná synonyma?

 

Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého definuje výraz emoce jako „duševní pohnutí, citový vzruch; dojetí, vzrušení“. Akademický slovník cizích slov uvádí, že jde o „silný cit, stav vzrušení projevující se zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organizmu“. Pod heslem pocit uvádí Slovník spisovného jazyka českého dva různé významy: „1. smyslový nebo citový zážitek (něčeho příjemného nebo nepříjemného); např. pocit tepla, chladu, a 2. uznání, uvědomění něčeho; vědomí; např. pocit odpovědnosti.“


Jak je vidět ze samotného vymezení pojmů, významy slov pocitemoce se zcela nekryjí. Zatímco emoce primárně vyjadřuje stav, hnutí mysli, pocit má širší významové uplatnění. Vyjdeme-li z definice synonymie podle Nového encyklopedického slovníku češtiny („Synonymii lze vymezit na základě zaměnitelnosti se zachováním pravdivosti […] ve všech kontextech kromě citací“), pak je zřejmé, že ačkoli se v některých kontextech mohou významy slov emocepocit krýt, vlastními synonymy nejsou. Toto tvrzení lze ověřit jednoduchým testem, k němuž mohou posloužit i příklady užití uvedené ve slovnících: Můžeme říci pocit tepla, chladu, ale nikoli *emoce tepla, chladu. Můžeme říci mít z někoho nepříjemný pocit, nikoli však *mít z někoho nepříjemnou emoci. Můžeme říci pocit odpovědnosti, ne však *emoce odpovědnosti.

 

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Naše agentura se zabývá online marketingem, tedy propagací značek, produktů a služeb na internetu. Jaká agentura tedy jsme – onlinemarketingová, online marketingová, nebo online-marketingová? Nebo to takhle vůbec napsat nejde?


Odpověď:

Agentura zabývající se online (případně též onlinovým) marketingem je zhuštěně řečeno agentura onlinemarketingová. Zápis se řídí pravidly pro složená přídavná jména, tedy taková, která se skládají aspoň ze dvou původně samostatných složek – v našem případě jsou to složky online a marketing. Pravopis závisí na syntaktickém vztahu mezi těmito složkami. Mezi výrazy online a marketing je vztah podřadný, protože první závisí na druhém, je mu podřazen – online je tu přívlastek, který významově blíže určuje řídící marketing. V takovém případě píšeme obě složky dohromady, bez spojovníku. Běžná sklonná přídavná jména do výsledného složeného přídavného jména vstupují bez své pádové koncovky a spojují se s druhou složkou pomocí spojovacího morfému -o- (např. lingvistická pragmatika > lingvistickopragmatický) nebo -ě- (např. diskurzní analýza > diskurzněanalytický). Nesklonná přídavná jména ovšem žádnou koncovku nemají a připojují se bez spojovacího morfému.

 

Kdybychom celek zapsali jako online marketingová agentura, byla by to vlastně jakákoli marketingová agentura, která je online. Zápis by tedy signalizoval, že výraz online rozvíjí celou jmennou skupinu marketingová agentura (tj. že online marketingový je postupně rozvíjející přívlastek), přestože věcně má rozvíjet pouze marketing a tyto dva výrazy pak dohromady ve formě složeného přídavného jména mají rozvíjet agenturu.

 

Poslední varianta, tedy online-marketingová agentura, je podoba zápisu, která vlastně vůbec nepřichází v úvahu. Spojovník se u složených přídavných jmen používá jen v případě souřadných spojení, tj. takových, jejichž složky jsou na stejné úrovni, např. architektonický + urbanistický = architektonicko-urbanistický, a to navíc jen těch, jejichž první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově. I kdyby význam takového složeného přídavného jména skutečně byl ‚týkající se online prostředí a marketingu‘, výraz online stejně nesplňuje podmínku jednoho ze čtyř jmenovaných zakončení.

 

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Nevíme si rady s přivlastňovacím zájmenem. Má být v titulku článku „Akumulátorové pily: jak vybrat tu správnou do … dílny“ místo tří teček své, nebo vaší?

 

Odpověď:

Základní pravidlo je prosté: Přivlastňuje-li se podmětu (původci děje), užije se svůj. Jenže věta (ve zjednodušeném znění) „Jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“ žádný podmět nemá. Dokonce nemá ani přísudek, takže to vůbec plná věta není. Budeme-li chápat tuto konstrukci jako eliptickou, můžeme ji doplnit do hypotetické plné podoby. Představitelných doplnění může být celá řada, ale je rozumné doplňovat ne o cokoliv, nýbrž jen o to, co je očekávatelné, tedy např. takto:

  1. „[Radíme,] jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“
  2. „[Doporučujeme vám,] jak [máte] vybrat tu správnou pilu do … dílny“

 

První varianta sice má podmět (nevyjádřené my), ale ten není totožný s oprávněně předpokládaným původcem děje (vybírání) v následující infinitivní polovětné konstrukci – my radíme, vy vybíráte. Dílna by tedy měla být vaše.

 

Druhá varianta je z našeho hlediska zjevně odlišná, protože způsobové sloveso mít v určitém tvaru zakládá nejen přísudek, ale i s ním spojený podmět druhé části hypotetického souvětí (opět nevyjádřený, tentokrát však vy). S ním je pak možné propojit zvratné přivlastňovací zájmeno, vybírali byste tedy pilu do své dílny.
Náhled skrze elipsu nám pomůže porozumět stavbě celé konstrukce, ale nezmění nic na tom, že zvratné přivlastňovací zájmeno svůj se pojí s podmětem (původcem děje). Někdo tu pilu samozřejmě vybírat bude, jenže v uvedené konstrukci není jazykově ztvárněn. Povrchově tedy není s kým propojit referenci zvratného přivlastňovacího zájmena svůj. Proto je v takovéto konstrukci podle soudobého popisu pravidel konkurence zájmen svůj a váš ve spisovné češtině třeba užít to, které nevyžaduje propojení s dalším jazykově realizovaným členem, tj. zájmeno váš.


Dodejme však, že tato konstrukce je z probíraného hlediska velmi okrajová a lze předpokládat, že si v ní málokterý čtenář bude oprávněně jistý. S ohledem na riziko rozporu s očekávánou formulací při čtení u značného množství čtenářů je nejrozumnější doporučení neužít vůbec žádné zájmeno. Konstrukce se bez něj obejde a vyhneme se pravděpodobné situaci, kdy bude mít část čtenářů dojem, že čte chybně utvořenou konstrukci.
 

„Jak vybrat tu správnou pilu do dílny“ je tedy vůbec nejlepší řešení.

 

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Můžete mi poradit, jak se správně píše slovo kril/krill? Jde o označení pro různé druhy drobných korýšů, které dohromady tvoří jednu z nejobjemnějších živočišných mas na planetě. I proto mě zaráží, že jsem ho nenašla  žádném slovníku.

 

Odpověď:

Máte pravdu, že tento výraz žádný současný slovník spisovné češtiny nezachycuje. České přírodovědné názvosloví je obecně na velmi dobré úrovni, avšak v tomhle případě spočívá kámen úrazu v tom, že nejde o odborné pojmenování konkrétního živočicha, ale o souhrnné označení pro různé živočichy z podkmenu korýšů. Pravopisný úzus je v současnosti značně rozkolísaný, a to i v odborné a populárně-naučné literatuře. Dokládají to i data z Českého národního korpusu, poměr variant krilkrill je v relevantních zdrojích v podstatě vyrovnaný. Vzhledem k tomu, že shoda nepanuje ani v odborných kruzích, nelze ani jednu pravopisnou variantu zcela odmítat; primárně však doporučujeme podobu kril. Zjednodušování hláskových skupin u přejatých slov je v češtině přirozeným jevem, srov. např. drill (uvádí starší Příruční slovník jazyka českého) vs. dril (uvádějí novější slovníky spisovné češtiny).


av  


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Kolik -n- by se mělo psát v názvu festivalu Třídení/Třídenní? Sami pořadatelé píšou jen jedno -n-, viděl jsem už ale i verzi se dvěma -n-.
 

Odpověď:

Struktura názvu festivalu, který tvoří pouze jedno slovo, napovídá, že jde o podstatné jméno. Pokud by mělo jít o přídavné jméno, bylo by namístě očekávat nějaké doplnění (slovo nebo frázi, které přídavné jméno rozvíjí). Podstatné jméno třídení je přitom (na rozdíl od přídavného jména) náležité psát jen s jedním -n-. V odvozeném slově je totiž přítomná pouze koncovka -í (stejně jako např. u slova výročí), nikoliv celá přípona - (která by byla náležitá u přídavného jména třídenní). Slovo třídení zachycuje pouze starší Příruční slovník jazyka českého ve významu ‚období tří dnů‘, je však doloženo i v současném úzu, a to jako český ekvivalent latinského výrazu triduum (= katolická třídenní slavnost). Zápis názvu festivalu Třídení prosazovaný samotnými pořadateli je tedy v pořádku.


bm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Potřeboval bych odvodit přídavné jméno od názvu peruánského města Cuzco, nenapadá mě ale, jak by to mohlo být správně.

 

Odpověď:

Podle Internetové jazykové příručky se u cizích jmen zakončených na -o samohláska při odvozování obvykle odsouvá (např. Verona – veronský), v některých případech však může též zůstat (např. Oslo – osloský). Dokladů na přídavné jméno odvozené od názvu města Cuzco není mnoho, svědčí však ve prospěch druhé varianty, tzn. Cuzco – cuzcoský. Tuto variantu bychom preferovali jednak proto, že je frekventovanější, jednak z toho důvodu, že je z ní snáze rekonstruovatelná základní podoba zeměpisného jména. Za chybnou však nelze považovat ani druhou systémovou variantu, tzn. cuzcký, která je také několikrát doložena. Naopak chybná by však byla podoba *cuzcský, která nerespektuje pravidelné změny ve slovním základu při odvozování. Takto vytvořené přídavné jméno by odpovídalo např. hypotetickému tvaru *mělnicský.

 

bm  
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Četla jsem, že brusle jsou pojmenovány po městě Brusel. Je to skutečně tak?

 

Odpověď:
Občas se stává, že vysvětlení původu nějakého výrazu je tak „obyčejné“, že si lidé vytvoří barvitější. Tak je tomu i v tomto případě. Můžeme se setkat s tvrzením, že slovo brusle pochází z doby krále Jiřího z Poděbrad, jehož poselstvo dorazilo do Bruselu a tam vyslanci spatřili nevídanou věc – Bruselané si připevňovali k botám pomocí řemínků zvláštní nože a klouzali se na nich po zamrzlých kanálech. Tato dovezená pomůcka, kterou si oblíbili i naši předkové, pak byla na počest Bruselu u nás pojmenována brusle.

 

České etymologické slovníky se o Bruselu nezmiňují. Podstatné jméno brusle stejně jako sloveso bruslit má podle nich nejpravděpodobněji spojitost se slovem brousit. Holubův a Lyerův Stručný etymologický slovník odkazuje k nářečnímu výrazu kůsle (sněžnice) souvisejícím se slovem koslať (kolébat se) a nastiňuje, že podoba brusle vznikla „pod vlivem brousiti, protože se brusle časem přibrušují.“ Podle Rejzkova Českého etymologického slovníku bylo sloveso brousit (s původním významem drhnout) nejspíš ovlivněno němčinou, v níž schleifen znamená nejenom brousit, ale i smýkat, bruslit. K němčině ostatně odkazuje i dříve užívané označení šlajfky, jak se běžně říkalo bruslím, které se k pevné podrážce boty upevňovaly pomocí kličky. O vlivu němčiny a lidovém označení šlajfky píše v souvislosti s bruslemi i Machek v Etymologickém slovníku jazyka českého, který uvádí, že slovo brusle bylo běžné už u Jungmanna. Zmiňuje i nářeční výraz kosle/kůsle přetvořený do podoby krusle. Jungmannův slovník tento výraz popisuje slovy „železo, na kterém po ledě se klouzá“.

 

Je možné, že výklad o spojitosti bruslí s Bruselem byl inspirován dílem Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa. To na základě Deníku Václava Šaška z Bířkova popisuje diplomatickou misi družiny vedené panem Lvem z Rožmitálu. V pasáži, kdy družina přebývá v Bruselu, je popsáno setkání se zvláštními želízky umožňujícími pohyb po ledu: „...měli ti dvořané želízka se zobci ve dřevěné podešvi zasazená a řemeny k nohám přivázaná, a na těch byli vycvičeni jezditi.“

 


ač  
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Setkal jsem se se slovem naklizeno, užitým ve spojení mít naklizeno. Je to vůbec české slovo? Lze jej používat ve spisovné češtině?

 

Odpověď:
Sloveso naklidit, od nějž je daný tvar příčestí trpného odvozen, uvádí Slovník spisovného jazyka českého ve významu ‚sklidit pod střechu‘, s upřesněním, že naklízet lze „obilí nebo jiné hospodářské produkty“. V tomto významu se však sloveso naklidit v současné češtině již neužívá. Nahlédneme-li do databáze Českého národního korpusu (korpus KonText, verze 8), najdeme 464 výskytů tohoto slovesa v nejrůznějších tvarech, k nimž lze doplnit ještě 241 dokladů přídavného jména naklizený. Z  vyhledaných příkladů jasně vyplývá, že sloveso naklidit nyní vyjadřuje význam ‚hodně, pečlivě uklidit‘, např.: Pokud se vám nepovede naklidit domácnost tak, jak si představujete, není třeba se z toho hroutit. Tam, kde není bazén a absolutně naklizeno, by nikdo dnes turistu nedostal. Užívání daného slovesa nehodnotíme jako prohřešek proti jazykové kultuře, naopak se ukazuje, že jde o funkční prostředek k vyjádření významu velké míry provedeného úklidu, jež slovesa ze shodného slovotvorného hnízda, tj. uklidit, poklidit, nezahrnují.


hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jaká je v češtině správná výslovnost slova personál? V poslední době slýchám od politiků [perzonál], což mě tahá za uši, protože to dříve nikdy nebylo. Podobně je to se slovy personalizace, persona, personální atd.

 

Odpověď:
Nejprve je třeba uvést na pravou míru tvrzení, že výslovnost [perzonál] se dříve nevyskytovala. Jak dokládají odborné publikace významných jazykovědců, ke kolísání zde v češtině dochází již velmi dlouho (srov. např. text V. Mathesia z roku 1935 otištěný ve Slově a slovesnosti nebo článek F. Daneše z roku 1965 z Naší řeči, kde autor slovo personál řadí mezi příklady se skupinou rs „vyslovovanou často nebo výhradně [rz]“). Nejde tedy v žádném případě o jev vyskytující se nově u současných politiků.

 

V dosavadních slovnících je doporučována výhradně výslovnost [personál] v souladu s pravopisem. K tomu je však nutné ocitovat podrobnější popis dané problematiky z kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny (1978, s. 46–47): „Na rozdíl od slov domácích vyslovuje se tedy původní [s] většinou jako [z] i v sousedství znělých souhlásek nepárových, tj. ve skupinách ns, ms, rs, ls, js, sn, sm, sr, sl, sj (...) I když jde v těchto případech o tendenci velmi silnou, nedospěl tu spisovný jazyk k jednotné výslovnosti všech slov tohoto typu, což se obráží i v pravopise“. Jinými slovy: dvojice hlásek s/z u přejatých slov (v pozici mezi samohláskami a v sousedství souhlásek jedinečných) často kolísá. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž pak odpovídá i jejich pravopis. V případě slova personál dosud varianty se z kodifikovány nebyly, nelze se však divit, že se v úzu vyskytují poměrně často.

 

Podle našich zkušeností se postoje k výslovnosti podob typu [perzonál], [perzonalizace], [perzonálňí] mezi uživateli češtiny liší. Jedni je považují za neutrální a mohou se divit, proč i vzhledem ke své rozšířenosti nejsou označovány za spisovné, jiní je vnímají negativně jako rušivé a jejich výskyt označují např. za projev nevzdělanosti. Ačkoli doporučujeme ve spisovných projevech užívat kodifikovanou podobu, varianty se [z] bychom měli posuzovat shovívavě, a to i proto, že jejich výskyt nezpůsobuje v řeči žádná nedorozumění, některé analogické znělostní změny jsou kodifikovány jako spisovné atp. Jak jsme ověřili, u profesionálních mluvčích ve veřejnoprávních médiích varianty se [s] stále naprosto převládají.

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Píše se správně sv. Dyndy, nebo sv. Dindy? Na internetu lze najít obě možnosti.

 

Odpověď:
Spíše než o „správnosti“ psaní jména (respektive „pseudojména“) bychom v tomto případě měli hovořit spíše o ustáleném užívání frazému na svatého/svatýho Dyndy. Ten je obsažen např. ve slovníku Slovník české frazeologie a idiomatiky, a to v podobě s ypsilon. Totéž naprosto převažuje i v běžném úzu (srov. Český národní korpus), navíc variantu Dindy by měli uživatelé češtiny jistě tendenci číst jako [ďindy]. Stejně tak se podoba Dyndy užívá i např. v názvu písně Na svatýho Dyndy od skupiny Katapult, v textu kapely Mňága a Žďorp: „Ne, teď ne! Až jindy! Tak kdy? Na svatýho Dyndy!“, dále v názvu překladu knihy Raymonda Queneaua Na svatého Dyndy, v publikaci Na svatýho Dyndy, která vyšla Jiřímu Žáčkovi jako průřez jeho celoživotní tvorbou, atd. Posledně jmenovaný autor napsal i básničku nazvanou Kdy má svátek svatý Dyndy.

 

Jeden z dokladů na formu Dindy s měkkým „i“ nalezneme v Jungmannově slovníku u hesla Did (Na swatého Dindy, co nebude nikdy). To však celkově vyvolává pochybnosti, které 9. 1. 1934 v odpoledních Lidových novinách tematizoval Karel Čapek: „Někdy má lidové rčení původ patrně fonetický. Říkáme: ›na svatého Dyndy‹. Jungmann vyvozuje tohoto podivného svatého z praslovanského jména Did, což byl ›bůh lásky u starých Slowan, syn Lady a bratr Lelůw‹. Myslím, že to slovo nám vyvolává představu docela jinou. Dřív se každé datum určovalo nějakým svatým: na den svatého Matěje, ten týden před svatým Rochem a tak dále. Někdo chtěl něco na svém bližním, ale ten se vymlouval: Udělám to jindy, půjdu tam jindy, dám ti to nebo vrátím ti to jindy. A tu si ten druhý resignovaně zarýmoval: ›Na svatého Dyndy, co nebude nikdy.‹ Tak nějak byl kanonisován svatý Dynda.“ K tomu na okraj poznamenejme, že pokud bychom chtěli z daného frazému vyvodit, jak zní náležitý tvar 1. pádu „světcova“ jména, neměl by to být *Dynda – to bychom pak totiž museli skloňovat na svatého *Dyndu (spojení na sv. Dyndy je ve 4., nikoli ve 2. pádě). S ohledem na vznik daného pojmenování, tj. že jde primárně o rým, považujeme tedy za základní pro všechny pády podobu Dyndy. Jsme si dále vědomi skutečnosti, že K. Čapek necituje Jungmannův slovník zcela přesně, avšak o pravdivosti jeho etymologické úvahy svědčí mj. to, že existují jiné varianty daného frazému. Např. publikace jazykových koutků Čeština všední i nevšední z roku 1972 uvádí na svatého Jindy a na svatého Nikdy. Druhá z nich se objevila v názvu básně Karla Šiktance Noc na svatého Nikdy.

 

Právě zvukově podobná slova typu jindynikdy, v nichž se ypsilon nepíše, případně určitá neobvyklost nebo i domnělá „cizost“ jména může mít u některých pisatelů vliv na to, že se rozhodnou pro nestandardní pravopis Dindy. Na závěr jen uveďme, že pojmenování sv. Dyndy evidentně nijak nesouvisí s existujícím příjmením Dynda/Dinda ani s obecným jménem dyndy, tj. ‚lidový smyčcový hudební nástroj, primitivní dlabané housle, kdysi užívané na Jihlavsku a na moravském Horácku‘.

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Ve spojitosti s novou elektronickou dálniční známkou se objevuje i označení elektronická viněta. Nepatří viněty na lahve s vínem?

 

Odpověď:
To, že si slovo viněta nejspíš podvědomě spojíme s vínem, má své opodstatnění. Viněta má podle Českého etymologického slovníku původ ve francouzském slově vignette, jímž se původně označovala ozdoba v podobě listů či větviček vinné révy. Základem je výraz vigne (vinná réva) spjatý s latinským vīnum (víno). Do češtiny bylo slovo přejato v 19. století a jeho pravopisná podoba se postupně přizpůsobila výslovnosti. Ještě Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) připouští vedle základní podoby viněta i varianty vigneta, vignetta.


Význam slova je poměrně široký, rozhodně se neomezuje jen na vinařskou oblast. Nejčastěji se tak říká štítku (často ozdobnému) s bližšími údaji o věci, na které je umístěn; synonymními výrazy jsou slova etiketa, nálepka. Viněty tedy vídáme jak na lahvích (s vínem, pivem, likéry a třeba léky, chemikáliemi), tak i na bednách s přepravovaným zbožím a obalech mnohých výrobků.


Ve výtvarném prostředí, přesněji v knihách, se viněta říká drobné knižní kresbě na začátku nebo konci kapitol. Nebývají to jen rostlinné motivy, ale takováto viněta může mít i figurální, alegorickou či ornamentální a kaligrafickou podobu. Ve filatelii je to nálepka v podobě poštovní známky, ale bez výplatní hodnoty. A podle Nového akademického slovníku cizích slov znají vinětu i fotografové, a to jako masku k zakrytí části negativu při kopírování.

Slovem viněta můžeme tedy nazvat i úřední ceninu (původně v podobě nálepky) sloužící jako doklad uhrazení poplatku za používání určitých dopravních cest. V praxi je však obvyklejší používat označení dálniční známka, popř. kupon.

 

ač 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Můj dotaz se týká současného amerického prezidenta: má se příjmení Biden v češtině vyslovovat jako [bajdn], nebo jako [bajden]? A musí se jméno Joe, jestliže se vyskytuje spolu s příjmením, vždy skloňovat (pokud ano, tak jak)?

 

Odpověď:

Výslovnost cizích příjmení v češtině by měla vycházet ze zvukové podoby v jazyce původu. Tu prestižní výslovnostní slovníky angličtiny zachycují jako [ˈbaɪdən]. Za nejvhodnější adaptaci do češtiny tedy lze považovat výslovnost [bajdn] (druhá slabika zde obsahuje slabikotvornou souhlásku „n“), která také v současném úzu naprosto převažuje. Protože na zvukovou podobu přejímek má leckdy vliv i podoba grafická (a rovněž vzhledem k povaze druhé slabiky v anglickém originále z hlediska fonetického), nelze odmítnout ani potenciální variantu [bajden].


Pokud jde o druhou část dotazu, primárně doporučujeme rodné jméno, i když je ve spojení s příjmením, skloňovat (jméno Joe i příjmení Biden budou mít tvary podle vzoru „pán“). Na rozdíl od zcela neproblematického skloňování příjmení Biden u jména Joe narážíme na fakt, že se v zakončení píše -oe, avšak vyslovuje [ou]. Při skloňování se přidávají pádové koncovky vzoru „pán“: 1., 5. p.: Joe; 2., 4. p. Joea; 3., 6. p. Joeovi; 7. p. Joem. Rodná jména, která jsou zakončena jinak než na souhlásku nebo na -a, však v češtině ve spojení s příjmením či jiným jménem občas zůstávají nesklonná. Můžeme tak např. říct film Charlie Chaplina (ale samozřejmě také film Charlieho Chaplina, nikoli však už film *Robert Redforda, neboť jméno Robert je zakončeno na souhlásku). Podobně lze hovořit o myšlenkách René Descartesa (vedle Reného Descartesa) atp. Do dané skupiny spadá i kombinace jmen Joe Biden. Vedle základní varianty (tj. skloňování rodného jména i příjmení: 2. p. Joea Bidena) je tedy možné zvolit také způsob, kdy příslušnou pádovou koncovku bude mít pouze příjmení: 2. p. Joe Bidena.
 

ks, vs 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak se přechýlí podstatné jméno stratég? Může být žena, která se specializuje na strategii, stratéžka?

 

Odpověď:
V souladu se slovotvornými zásadami češtiny bychom od slova stratég utvořili přechýlenou podobu stratéžka. Tuto systémovou podobu zachycují i výkladové slovníky (konkrétně Slovník spisovného jazyka českého). Její reálné užívání je (zatím) spíš řídké, databáze Českého národního korpusu verze 8 obsahuje pouhých 13 výskytů (oproti 21 471 výskytům nepřechýlené podoby stratég), takže většinu uživatelů češtiny by slovo stratéžka nejspíš překvapovalo, zaráželo či rušilo; nicméně vzniká-li reálná potřeba přechýlenou podobu použít, není nutné se slovu stratéžka vyhýbat. (Bude-li potřeba užívat přechýlenou podobu sílit, slovo stratéžka se časem stane uzuálním a noremním.)

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se v češtině správně vyslovuje příjmení francouzského herce de Funèse?

 

Odpověď:
Obecně platí, že u jmen cizího původu se do češtiny adaptuje zvuková podoba z výchozího jazyka, avšak nejsou výjimečné případy, kdy se vžije výslovnost poněkud odlišná (např. na základě grafiky nebo různých analogií, někdy i mylných). V tomto případě uživatelé češtiny mohou váhat, zda se vyslovuje koncová hláska [s], či nikoli; dále zda je náležité písmeno è číst dlouze, či krátce. Kolísat také může podoba nepřímých pádů, tj. např. zda se ve druhém pádě vyslovuje tvar Funèse jako [finese], nebo [fineze]. Situaci s příjmením de Funès může zdánlivě poněkud komplikovat i fakt, že jeho slavný nositel (celým jménem Louis Germain David de Funès de Galarza) byl sice Francouz, avšak španělského původu. Vzhledem k tomu, že grafická podoba jména již nese výrazný francouzský rys (písmeno è), budeme vycházet primárně z francouzštiny.

 

Existuje značně rozšířené povědomí, že se u přejímek z francouzštiny koncové [s] „nikdy nečte“. Najdeme však řadu francouzských jmen, kde je koncové [s] naopak zcela náležité (srov. např. příjmení Garros). Jak jsme zjistili, náležitá francouzská podoba jména de Funès je [də fynɛs], do češtiny by se tedy mělo adaptovat jako [de fines], tj. s krátkým [e] a koncovým vyslovovaným [s]. To je v souladu s doporučením v publikaci Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině (2002), která dále uvádí i podobu 2. pádu: [de finese]. Tentýž údaj týkající se 2. pádu nalezneme i v příručce Čteme je správně? (2004), která ovšem v 1. pádě doporučuje výslovnost [de fine] bez koncového [s]. V tomto případě se však domníváme, že jde spíše o omyl, což potvrzuje i odborný text romanisty K. Sekventa Příspěvek k cizím, zejména francouzským vlastním jménům v češtině II. Výslovnost. Skloňování (2013). Tato nepřesnost se bohužel vyskytuje i jinde, např. ve slovníku Jak správně vyslovovat cizí jména osobní (2012), či dokonce v jinak velmi spolehlivé knize Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině (1999). Tam je sice v obecném výkladu francouzské zakončení -ès zařazeno mezi výjimky, v nichž není koncové „s“ tzv. němé (a proto se -ès vyslovuje jako [-es]), avšak v následujícím cvičení je uveden příklad Funès s výslovností [fine]! (včetně vykřičníku). Je možné, že V. Strahl, autor Klíče, považoval výslovnost bez koncového [s] za natolik vžitou, že nechtěl doporučovat odlišné řešení (v tom případě by však byla vhodnější varianta [finé] s koncovou délkou, viz níže).

 

Výzkum v mediálních archivech, který jsme provedli, ukazuje, že v současnosti je v češtině zvuková podoba příjmení de Funès značně neustálena. Nejsou výjimečné případy, kdy se krátce za sebou v tomtéž pořadu vyskytnou odlišné varianty, a to i u profesionálních mluvčích, nejen u jejich hostů (např. moderátor užívá podobu [de finé], avšak autor následující reportáže [de fines]). Nejčastěji jsme zaznamenali tyto varianty: [de finé], [de finés] a [de fines], v nepřímých pádech pak bez ohledu na podobu v 1. pádě se častěji vyskytuje znělost, tj. např. [de finéze], avšak takovýchto dokladů nebyl k dispozici dostatečný počet. Někteří mluvčí si tento problém evidentně uvědomují a záměrně náležitou výslovnost na základě francouzštiny tematizují.

 

Vzhledem k této nejednoznačné situaci v úzu je tedy podle našeho názoru namístě doporučit primárně výslovnost [de fines] (2. pád pak [de finese]), která odpovídá adaptaci originálu. Domněnka, že by byla v češtině zcela ustálena a pevně vžita varianta [fine] či [finé], se nepotvrdila. Zároveň je pravděpodobné, že posluchači jsou na kolísání výslovnosti tohoto jména zvyklí a nečiní jim komunikační problémy, obvykle jej zřejmě ani nevnímají, případně dokonce považují intuitivně za „správnou“ podobu [de finé], neboť laikům může znít bez koncového [s], zato s dlouhým [é] „lépe francouzsky“. Doporučujeme být v tomto ohledu proto tolerantní. Ostatně kolísání kvantity i znělosti v nepřímých pádech zaznamenáváme u řady jiných francouzských jmen, u mnoha z nich je pak výskyt délky či znělosti, která neodpovídá výslovnosti v originále, již zcela ustálený, noremní a kodifikovaný.


 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Chtěla bych v textu použít spojení dvaapůlleté, resp. dvouapůlleté dítě. Jaký je správný tvar přídavného jména a proč?
 

Odpověď:

Ve složených přídavných jménech, jejichž první část tvoří úplné číslo, má toto číslo formu druhého pádu, např. dva roky > dvouletý; čtyři pokoje > čtyřpokojový. Do složitější situace se dostáváme v případě, že první část složeného adjektiva je odvozena od neúplného čísla (např. dva a půl). V takovém případě lze ponechat číslovku beze změny (dvaapůlletý), nebo její první část (dva) převést do druhého pádu (dvouapůlletý). V úzu je u tohoto typu podle Českého národního korpusu obvyklejší druhá varianta, častěji se tedy v textech setkáme se spojením dvouapůlleté dítě, tříapůltunové vozidlo, čtyřapůlhodinový zápas apod.

 

bm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Narazila jsem na větu Komunikoval přes internet anebo mobilním telefonem. Pokud chceme vyjádřit prostředek, kterým komunikujeme, měli bychom použít sedmý pád bez předložky (komunikovat něčím) nebo předložku přes plus čtvrtý pád (komunikovat přes něco)? Lze použít vazbu komunikovat prostřednictvím něčeho?


Odpověď:

Výkladové slovníky ani Internetová jazyková příručka neuvádějí, jakou vazbu bychom měli se slovesem komunikovat použít v případě, že chceme vyjádřit prostředek komunikace. Stejně tak tato informace chybí i ve valenčních slovnících. Vzhledem k tomu, že žádná vazba není oficiálně kodifikována, odvíjí se volba konkrétních jazykových prostředků od míry zaužívanosti, přičemž vnímání vhodnosti může být subjektivní. Konkrétně u mobilního telefonu i internetu převažuje v úzu vazba komunikovat přes mobil/internet. U mobilního telefonu jsou však frekventované též vazby komunikovat mobilním telefonemprostřednictvím mobilního telefonu. Naopak u internetu je vazba se sedmým pádem velice řídká, a proto bychom ji nedoporučovali, jako alternativu však lze připustit vazbu komunikovat prostřednictvím internetu, a dokonce též komunikovat po internetu. Prostředek komunikace lze vedle zmíněných způsobů někdy vyjádřit též příslovečně. V případě, že užijeme telefon, komunikujeme nejčastěji telefonicky. Toto vyjádření však u předchozích prostředků užít nelze.


bm