Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:
Autorka ve své bakalářské práci užívá podobu Tea Tree Oil. Myslím si, že je chybná. Váhám však, jaké písmeno se má psát u prvního výrazu.

 

Odpověď:
Spojení tea tree je anglické pojmenování rostliny, jejíž oficiální český název zní kajeput střídolistý (lat. Melaleuca alternifolia). V češtině se nevyšlechtěné názvy rostlin píšou s malými písmeny, a proto je v českém textu náležitá pouze podoba tea tree. Listy této rostliny obsahují olej, který má léčivé účinky. Tento olej bývá nejčastěji označován jako tea tree olej nebo tea tree oil. Ani v jednom případě nejde o jméno ochranné známky, ale o obecné označení, stejně jako je tomu u názvů slunečnicový olej, olivový olej atp., a proto je namístě psát tea tree olejtea tree oil.

 

is 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Mám napsat: Tento dotaz směřujte na vedoucího, nebo Tento dotaz směrujte na vedoucího?

 

Odpověď:
Obě slovesa pojí to, že jsou odvozena od stejného podstatného jména, a to směr, a tudíž jejich významy nejsou od sebe příliš vzdálené. Tyto výrazy však libovolně zaměnitelné nejsou. Sloveso směřovat podle Slovníku spisovné češtiny znamená 1. ,pohybovat se k nějakému cíli‘: silnice směřuje na sever; 2. ,být obrácen nějakým směrem‘: okna v tomto pokoji směřují na východ; 3. ,být zaměřen k nějakému cíli, mířit‘: Slavia směřuje k titulu; 4. ,vyvíjet se, dospívat k něčemu‘: příběh směřuje k rozuzlení; 5. ,být namířen‘: film směřuje proti drogám. Slovník spisovného jazyka českého sloveso směrovat vymezuje jako termín s obecným významem ,dávat, určovat něčemu směr‘ a připojuje významy speciální: ve sdělovací technice ,nastavovat do určitého směru‘, např. směrovat anténu; v železniční dopravě ,označovat směr (trasu) železničního vozu, zásilky apod.‘ Mladší Slovník spisovné češtiny toto sloveso označuje už jen jako termín užívaný ve sdělovací technice. Praxe však ukazuje, že postupně toto slovo opustilo sféru odborné vyjadřování; věty jako Číšník mě směruje ke stolu pro dva; Většina investic byla směrována do infrastruktury a bankovního sektoru; Navrhujeme směrovat debatu do čtyř oblastí jsou dnes naprosto běžné. Navíc získalo další, dílčí význam: ,adresovat‘, např. Svůj dopis směrujte na centrálu společnosti; Své náměty směrujte na předsedu představenstva. Obě slovesa se liší i syntakticky: zatímco sloveso směřovat se nepojí s bezpředložkovým předmětem ve 4. p. (*směřovat něco/někoho), sloveso směrovat ano. Z uvedeného popisu vyplývá, že věta, u níž tazatelka váhala nad výběrem náležitého slovesa, má znít: Tento dotaz směrujte na vedoucího. × Tento dotaz směřuje na vedoucího.


is  


Zajímavé dotazy

 

Dotaz:

Jak se liší věty Zjisti, jestli tam není návod, a Zjisti, jestli tam je návod? Cítím v nich nějaký rozdíl, ale nedovedu ho popsat.

 

 

Odpověď:

Z formálního hlediska lze konstatovat, že formulace se liší v užití a neužití záporu. Vedlejší věta v prvním souvětí obsahuje záporný tvar slovesa být (tj. není), vedlejší věta ve druhém souvětí tvar kladný (tj. je). Ovšem z významového a funkčního hlediska jsou obě formulace v podstatě zaměnitelné. Co se může lišit, jsou situace, v nichž bychom se přiklonili k jedné z variant. Uveďme si dva hypotetické příklady. Pokud by někdo např. kontroloval obsah balení výrobku a chtěl by po svém kolegovi, aby ověřil, zda byl již přiložen návod, řekl by spíše: „Zjisti, jestli tam je návod.“ Mluvčí v tomto případě ve své promluvě reflektuje, že návod má být součástí balení, chce si ověřit, zda už tam je. Naopak pokud by někdo např. sestavoval nábytek a nevěděl si s tím rady, řekl by kolegovi spíše: „Zjisti, jestli tam není návod.“ Pomocí záporu totiž může mluvčí naznačovat, že nedisponuje znalostí, zda v balení nábytku návod opravdu je nebo má být. Užitím, či naopak neužitím záporné formy tedy mohou mluvčí signalizovat své předpoklady, znalosti, ale také třeba preference. Podrobněji se vztahem mezi záměrem mluvčího a (ne)užitím záporné formy zabýval Jakub Kopecký v článku Komunikační funkce záporných otázek zjišťovacích, jenž vyšel v roce 2010 v časopise Naše řeč a je dostupný pod tímto odkazem.

 

kd 

 

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak vzniklo slovo velbloud?

 

Odpověď:
V odborné literatuře, konkrétně v Českém etymologickém slovníku od Jiřího Rejzka, se lze dočíst, že slovo velbloud má původ v gótském výrazu ulbandus téhož významu. Tento výraz ovšem pochází z latinského slova elephantus, které je označením pro slona. To má zase původ v řeckém slově eléphas, jež nese tentýž význam a má původ asi v egyptštině. Rejzek dále uvádí, že záměna slonavelblouda není u Slovanů a Germánů příliš překvapivá, neboť slonvelbloud jsou velká zvířata, s nimiž neměli tito lidé osobní zkušenost. Slovo velblúd ve významu ‚slon‘ se objevuje ještě ve staročeských cestopisech. V praslovanštině mělo slovo pravděpodobně podobu velьbǫdъ, respektive původně asi vъlbǫdъ. Slovo se totiž zřejmě pod vlivem lidové etymologie přichýlilo nejprve k vel(e)-, velký a později i k bloudit.


kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V článku o parních strojích potřebujeme napsat, že pracují tzv. pod parou/párou. Můžu použít zápis pod parou, nebo by to mělo být pod párou?

 

Odpověď:
Podstatné jméno pára zachovává v jednotném čísle dlouhé á ve všech pádech s výjimkou sedmého, v němž je jak tvar párou, tak parou. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) i Slovník spisovné češtiny (SSČ) omezují užití varianty parou jen na slovní spojení plnou parou. SSJČ uvádí u významu ‚voda v plynném skupenství jako pohonná síla‘ i příklad stroje pod párou.

 

Uživatelská praxe je však jiná. Doklady z ČNK a internetu ukazují, že tvar parou zcela jednoznačně převažuje i v předložkovém spojení pod parou, a to jak ve spojitosti s parním pohonem (např. Poznala jsem tu lokomotivu podle houkání, stávala vždycky v Nagorný pod parou, říkalo se jí postrkovací; Šalupa byla pod parou, uvolnila kotevní lano a začala couvat), tak v přeneseném významu ‚být podnapilý, opilý‘ (Jezdí věčně pod parou, takže mu sebrali i řidičák; Muž byl pod parou, jeho řádění učinili přítrž až přivolaní policisté). Je zajímavé, že ačkoli je toto obrazné vyjádření běžně užívané v beletrii i publicistice (je výrazně frekventovanější než příklady týkající se parních strojů), frazeologický slovník ani výkladové slovníky češtiny ho nezachycují. Ve Slovníku nespisovné češtiny je obrat pod parou uveden ve spojitosti s argotickým výrazem pára pro kořalku.

 

V oblasti parních strojů se varianta s krátkým a objevuje často v názvu výstav nejrůznějších strojů a přístrojů s parním pohonem či oblíbených jízd parních lokomotiv (Víkend pod parou, VlakFest pod parou), popř. i v reklamních textech nabízejících žehličky a mopy/čističe (Domácnost pod parou).

 

Vzhledem k frekvenci je vhodné neomezovat variantu parou pouze na obrat plnou parou, užití je v pořádku i v obou významech předložkového spojení pod parou.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Byli jsme upozorněni, že bychom v nabídce dámských oděvů měli místo blazerjersey, psát raději blejzržerzej. Jsou ta slova spisovná?


Odpověď:
Blazer je anglické označení pro lehké sako (obvykle bez podšívky, zato třeba s nápadnými knoflíky). Jestliže nabízíte saka v českém prostředí, doporučujeme volit pravopisnou podobu blejzr. Počeštěnou podobu najdete jak v Internetové jazykové příručce (IJP), tak v Novém akademickém slovníku cizích slov (NASCS) a Akademickém slovníku současné češtiny (ASSČ). Anglickou podobu blazer současné ani starší výkladové slovníky češtiny neuvádějí. V časopise Naše řeč z roku 1973 se dočteme: V českých a slovenských časopisech a novinách se začalo nyní toto slovo psát i v počeštěné podobě, tj. blejzr. Je to důkaz toho, že výraz už u nás zdomácněl. To potvrzují doklady z ČNK syn v8 – zápis blejzr je v současném tisku mnohonásobně četnější než blazer.

 

V podstatě totéž – a to jak o pravopisné podobě, tak o četnosti užití – platí i o materiálu, jehož název má rovněž původ v angličtině. Pletenina jersey byla pojmenována podle ostrova Jersey, který je součástí Normanských ostrovů. Počeštěný zápis žerzej, zachycený v IJP, NASCS a Slovníku spisovné češtiny (SSČ), se užívá řadu desetiletí – už ve Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) z 60. let minulého století je u hesla žerzej uvedena poznámka: dříve psáno jersey. Přestože některé firmy používají zápis jersey i dnes, nepovažujeme za rozumné se k původnímu pravopisu vracet.

 

Obě slova jsou spisovná. Je možné, že určitá nejistota ohledně spisovnosti pramení ze skutečnosti, že hláskovou skupinu -ej- vídáme či slýcháme v nespisovných variantách slov (bejk, sejr, blejsknout, vejška, oblejzat, hejbat, hezkej). Sama o sobě ale známkou nespisovnosti být nemusí, což dokládají např. výrazy trofej, hokej, volejbal, obyčej, veřejný, displej, koktejl, sprej. K těmto spisovným výrazům můžeme bez obav přiřadit i blejzržerzej.

 
 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V knihách Jaroslava Foglara vystupuje postava nazvaná Široko, narazila jsem však i na zápis Širokko. Nevíte, proč se objevuje tahle varianta a s čím toto jméno souvisí? S přídavným jménem široký asi nejspíš ne, že?

 

Odpověď:
Co je nám známo, Jaroslav Foglar pojmenoval svou postavu podle italského výrazu pro středomořský vítr, scirocco (řidčeji sirocco). Postava tajemného strážce ježka v kleci dostala své jméno nejspíš proto, že dotyčný byl mrštný a „létal“ přes střechy domů jako vítr. Z dostupných výkladových slovníků zahrnují dané pojmenování větru jen Nový akademický slovník cizích slov a Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–57, přičemž vedle podoby scirocco PSJČ uvádí i počeštělou variantu široko. Kartotéka Novočeského lexikálního archivu dokládá, že vedle zápisu s(c)irocco se v literatuře 19. století objevovala i (z dnešního hlediska nesystémová) podoba sirokko (... vroucí sirokko mžikem přelétnul sněžné Alpy – a se vychladil!).

 

Ve svém románu Stínadla se bouří (poprvé knižně v r. 1947) zvolil Jaroslav Foglar počeštěný zápis Širokko, jenž zohledňuje výslovnost, avšak zároveň se díky skupině kk odlišuje od běžného českého výrazu široko. V dalších vydáních knihy editoři toto autorské řešení zachovávali, později byla podoba jména zjednodušena na Široko, a uvedena tak plně do souladu se zásadami pro počešťování přejatých slov.

 

hm 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak by se mělo graficky náležitě zapsat nespisovné vyjádření [ocamcať pocamcať]?


Odpověď:
Uvedený obecněčeský expresivní obrat se uplatňuje spíše v mluveném než psaném projevu. Český národní korpus (a to jak syn v8, tak online_now) ukazuje, že se s ním pisatelé vypořádávají nejrůznějším způsobem – v praxi je doložen v mnoha hláskových obměnách, někdy s uvozovkami značícími pisatelův odstup:
Demokracie? No jistě! Ale vocamcaď až pocamcaď.
Má to svoji logiku, avšak odcamcaď pocamcaď.
Chce sice dát firmě „ducha nové generace“, ale zase – „ocuť pocuť“.

 

Dále se najdou varianty ocamcaď pocamcaď, vodcamcaď pocamcaď, vocať potaď, odsuď pocuď, vocuď pocuď, odsuď podsuď, odsud podsud, odsud posud... Všechny mají společnou vlastnost – respektují určitý rytmus, tím že obě složky mají stejný počet slabik a stejnou samohlásku v koncové slabice. Protože nejde o spisovné vyjádření, není jeho pravopisná podoba stanovena závazně, je proto přijatelné užít kteroukoli z možností.

 

Ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971) je frazém zachycen v podobě vocamcaď až pocamcaď, a to u příslovce pocamcaď, které slovník hodnotí jako obecněčeské expresivní synonymum výrazu potud. Příruční slovník jazyka českého (z let 1935–1957) označuje slovo pocamcaď dokonce kvalifikátorem vulgární. Ve Slovníku nespisovné češtiny (2009) obrat najdeme u hesla vocaď (odsud, odtud), u něhož je uvedeno, že se někdy užívá ve spojení vocaď pocaď, vocamcaď až pocamcaď.

 

Jako spisovnou variantu nabízejí slovníky možnost odtud (až) potud, popř. odsud (až) potud. Obě, respektive všechny čtyři, se v praxi užívají (Samozřejmě že je pro občanskou společnost, ale odtud potud; Slušné oblečení ano, ale odsud až potud). Vedle toho mnozí autoři vyjadřují stejný význam obratem všechno/všecko má své meze.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Kamarádka mě nedávno zaskočila otázkou: „Když jsem zpocená, tak jsem se zpotila. Znamená to, že když jsem zbrocená potem, tak jsem se zbrotila?“ Od té doby mi to vrtá hlavou, existuje snad v češtině sloveso zbrotit se?

 

Odpověď:

Dnes už se sloveso zbrotit (se) neužívá, z výkladových slovníků ho uvádí pouze Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Ten vycházel v letech 1935–1957 a je založen především na excerpcích z literatury, přičemž nejstarší zdroje pocházejí z roku 1770. Podle slovníku je význam slovesa zbrotiti „poskvrniti, potřísniti něčím, zprav. tekutým“ a je zde doložena i zvratná podoba slovesa zbrotiti se „poskvrniti se, potřísniti se něčím, zprav. tekutým“.

 

V současné češtině se zachovalo pouze přídavné jméno zbrocený, které je odvozeno od příčestí trpného daného slovesa, tedy zbrocen. Přestože PSJČ uvádí i ryze slovesný příklad Holí stloukl toho „červa“ tak, až půda se zbrotila krví, už zde převládají doklady adjektivního použití.

 

Nyní se slovo zbrocený pojí téměř výlučně s výrazy potkrev. Nahlédneme-li do slovníků, které se zabývají historií češtiny, zjistíme, že primární je souvislost právě s krví. Elektronický slovník staré češtiny (ESSČ) definuje sloveso brotiti jako „zbarvovat na červeno, smáčet, skrápět něčím červeným (zvl. krví)“. Etymolog Václav Machek původ slovesa brotiti spojuje s rostlinou jménem mořena barvířská, jíž se dříve barvilo na červeno a které se ve staré češtině říkalo brotec (ESSČ uvádí podoby broc, broč). Další původ není jasný, uvažuje se však o souvislosti s řeckým brótos („sražená krev, proud krve“). Odtud Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku pokračuje až k indoevropskému základu *mrtó- („mrtvý“).

 

av 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Zajímalo by mě, co je správně: zplnoletit, nebo zplnoletnit? Mám totiž pocit, že se setkávám s obojím.

 

Odpověď:

 

Podle výkladových slovníků je – až na jedinou výjimku (k tomu viz dále) – kodifikována jen podoba zplnoletit. V úzu však převažuje podoba zplnoletnit – v databázi ČNK syn v8 je poměr zplnoletit vs. zplnoletnit 53 : 81. Nejde přitom nejspíš jen o častou chybu ani o nedávnou inovaci (která vzniká nejspíš analogií ke slovesům typu zpoplatnit, osamostatnit, zhmotnit, zkvalitnit, upřednostnit aj.). Podobu zplnoletnit totiž (jako řídkou) zachycuje už Příruční slovník jazyka českého z let 1935–1957. Doplníme-li obrázek z úzu o své jazykové povědomí, můžeme snad považovat za oprávněnou domněnku, že podoba zplnoletnit bude pro některé uživatele češtiny i plně noremní. Vzhledem ke kodifikovanosti (a v neposlední řadě i uzuálnosti a noremnosti) je jistě správné použít podobu zplnoletit. Vzhledem k častému výskytu v úzu (a nejspíš i její noremnosti, aspoň pro část uživatelů češtiny) bychom však rozhodně nezamítali ani podobu zplnoletnit.

 

 

mb 

 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak mám zacházet se slovem m/Montessori v případech typu m/Montessori výuka? Má se zde psát malé, nebo velké písmeno?

 

Odpověď:

Přestože výraz montessori není v češtině ničím novým, žádný kodifikační slovník ho nezachycuje. Tato vzdělávací metoda, případně celý školský systém, má v názvu jméno své průkopnice – Marie Montessori(ové). V případě, který zmiňujete, tedy montessori výuka, už však výraz montessori nesignalizuje vlastní jméno, ale obecné označení vzdělávací metody, podobně jako je tomu třeba v případě waldorfské výuky. Problémy či nejistotu může působit poněkud netradiční forma výrazu montessori: jde o nesklonné přídavné jméno, podobným typem je v češtině např. khaki. Méně problematické je v tomto ohledu alternativní označení montessoriovský, které se však v úzu vyskytuje v drtivě menší míře. Z výše uvedeného plyne, že ve větách, v nichž mluvíme o metodě vzdělávání apod., je namístě užít malé písmeno: montessori výuka, montessori škola, montessori přístup. Neplatí to pochopitelně v případech, kdy explicitně přivlastňujeme zakladatelce metody, pak je třeba v souladu s obecnými zásadami českého pravopisu napsat písmeno velké, stejně jako bychom napsali třeba děti Jany Novákové. Jde např. o spojení typu vzdělávací systém Marie Montessori, mateřská školka Marie Montessori atd.


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jaká je předpona ve slově otvírat či otevírat? Když žáci mají dané slovo zapsat, určí ot(e)- jako předponu, a protože se učí mj. jen o existenci předpony od(e)-, píšou pak v tomto slově -d-, nikoliv -t-. Je tedy v daném slově předpona ot(e)-? Nebo jen předpona o-? Co by bylo potom zbylé -t(e)-, když kořen je evidentně -vír-? A jak to žákům ZŠ vysvětlit?

 

Odpověď:
Ve slovese otevírat je – z hlediska historického i z hlediska současné češtiny – předpona ot(e)-. Sloveso otevírat je jedno z mála slov, kde se dodnes udržela předpona od- ve své původní podobě ot-. Tato podoba je původní (srov. praslovanské *otъ-), existuje dodnes v některých slovanských jazycích (např. v ruštině), směrem do nové češtiny se však – vlivem předpon nad-, pod-, před- – až na nečetné výjimky změnila na podobu od-. Mezi tyto nečetné výjimky patří právě sloveso ot(e)vírat, které má tedy předponu ot(e)- (podoby s -e-, ote-, jsou jen z důvodu usnadnění výslovnosti tzv. vokalizovány) a kořen -vír-. Žákům ZŠ je třeba tuto skutečnost podat buď tak, že si daný fakt musí pamatovat jako výjimku, nebo jim příp. nezatajovat existenci přípony ot(e)-. V běžných cvičeních je však samozřejmě uvádění slovesa ot(e)vírat zcela nevhodné.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V jedné povídce Karla Čapka se vyskytuje slovo čintamani, pocházející údajně ze sanskrtu. Jak se má v češtině správně vyslovovat?

 

Odpověď:
Výslovnost tohoto výrazu dosud žádné příručky nezachycují. Ani v úzu toto slovo pochopitelně není frekventované, v mediálních archivech se nám podařilo dohledat pouze nemnoho případů jeho užití. Z nich vyplývá, že žádná výslovnostní podoba není zcela ustálena: nejčastěji se vyskytla varianta [čintamaňi], v jednotkách případů pak [čintamany] či [čintámany]. Vzhledem k výslovnosti v jazyce původu: [tʃɪnˈtɑːmʌɳi] a kvůli zjevné neexistenci zcela vžité zvukové podoby doporučujeme pro češtinu výslovnost [čintámany], která odpovídá pravidelné adaptaci originálu (znak [ɳ] zachycuje tzv. cerebrální, jinak též retroflexní alveolární nosovku, kterou je v češtině náležité nahradit souhláskou [n]). V Čapkově povídce se dané slovo objevuje opravdu v podobě čintamani, avšak z hlediska jeho původu a transkripčním pravidlům je přesnější zápis čintámani, který se v současném psaném českém úzu rovněž vyskytuje a který jednoznačně doporučujeme v současnosti preferovat (Čapek zjevně čerpal z anglické nebo německé literatury, kde se délka samohlásek, když nejde o mezinárodní odborný přepis, v písmu neoznačuje). Vzhledem k tomu, že jsme tuto problematiku konzultovali i s odborníkem na příslušný jazyk původu, na okraj dotazu dodejme, že slovo čintámani opravdu pochází ze sanskrtu a označuje zázračný kámen. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá- s významem ‚myšlenka, přání, touha, starost, péče‘; mani- ‚klenot, diadém, cennost‘; dohromady tedy ‚klenot přání, klenot myšlenek‘ apod. V barvité mytologii se objevuje jako šperk, který může, ale nemusí zdobit hlavu a který dokáže splnit každé přání toho, kdo jej nosí, zbavit jej starostí atp.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je vedle jistě správné podoby obsese možná i podoba obscese (třeba v nespisovné češtině), když existuje slovo obscénní, a hlavně podoby obsesníobscénní? Lze podobu obscese použít v televizi?

 

Odpověď:

Slovníky uvádějí ve významu ‚chorobně utkvělá představa, myšlenka‘ jedině podobu obsese. Podoba *obscese je evidentně mylnou, nesprávnou podobou tohoto slova. Jakkoliv je možné, že se začíná sem tam vyskytovat, nebo dokonce šířit (databáze ČNK syn v8 obsahuje 6 jejích výskytů), v současné době ji lze jednoznačně označit za chybnou. V daném významu je správné (pro adresáty nerušivé, nepřekvapivé) používat jedině podobu obsese. Přídavné jméno obscénní, z lat. ob- ‚ob-, proti-, za ap.‘ a caenum ‚kal, bahno‘, znamená ‚neslušný, nemravný, oplzlý, necudný‘, a se slovem obsese tedy etymologicky ani významově nijak nesouvisí. Jakkoliv by někomu mohla přídavná jména obsesní (adj. od obsese) a obscénní připadat podobná, nijak spolu nesouvisí a je nutno mezi nimi rozlišovat – neplést si je. Slovo *obscese je proto nesprávné, a to i v nespisovné češtině. Výjimkou by snad mohly být umělecké žánry, kde by podoba *obscese mohla sloužit např. jako jazykový prostředek charakterizující nevzdělance či pseudointelektuály, kteří si oba výrazy pletou nebo mylně spojují.

 

mb  


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Dozvěděla jsem se, že děti mají určovat u slova dveře číslo množné, nikoli pomnožné, proto bych se chtěla zeptat, kdy bylo u podstatných jmen zrušeno pomnožné číslo.
 

Odpověď:

V češtině je protiklad jednosti (singularity) a nejednosti (plurality) vyjadřován tzv. číslem jednotným a množným (v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál, což znamená, že pro ohebná slova existoval třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě). Podrobné poučení ke kategorii jmenného čísla najdete v Internetové jazykové příručce.

 

S číslem pomnožným (ani s číslem hromadným) česká gramatika nepracuje. Jako jména pomnožná označujeme podstatná jména, která mají pouze nebo převážně tvary množného čísla, přičemž svými tvary mohou označovat jak množství, tak jednotlivinu (např. záda, plavky, nůžky). Jak uvádějí metodické příručky pro didaktiku českého jazyka (např. Český jazyk 6 pro základní školy od Evy Hošnové, Ivany Bozděchové, Petra Mareše a Ivany Svobodové), učitelé musejí dětem zdůraznit, že např. u slova kleště (a jeho soustavy tvarů) nejde o číslo pomnožné, ale že je třeba u daného slova uvést číslo množné.

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V povídce Marinka od Karla Hynka Máchy jsme narazili na slovo tlum, kterému nerozumíme: ... zde zas hustým tlumem se tlačí, malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším děveččina čepce klobouku, městská dcerka s řeznickým tovaryšem. Co přesně dané slovo znamená a jak vzniklo?

 

Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že slovo tlum označuje skupinu lidí nebo zvířat. Jde však o výraz zastaralý a knižní, proto jej v databázi Českého národního korpusu (syn verze 8) nalezneme jen v 10 dokladech pocházejících převážně ze starší literatury (Tlum andělů tě perutěmi cloní a mečem plamenným tu ruku utne).

 

Jak se dočteme v Českém etymologickém slovníku Jiřího Rejzka, podstatné jméno tlum souvisí se slovesem tlumit (podobný významový vztah mají výrazy davdávit), které bylo za českého obrození přejato z polštiny (tłumić), jež má zřejmě vazbu k polskému tłum (‚tlupa, zástup‘) a tlumny (‚hromadný, četný‘). Tłum pravděpodobně pochází z praslovanského *tЬlp-mЪ a souvisí rovněž se slovem tlupa, které obrozenci přejali z ruštiny (tolpá, ‚zástup, dav‘).

 

hm 
 


Zajímavé dotazy

 

Dotaz:
Hledal jsem ve Slovníku spisovné češtiny slovo mání, které se používá ve významu ‚k dostání‘, ale nenašel jsem ho. Znamená to, že se nemá používat?
 
Odpověď:
Slovník spisovné češtiny slovo mání ani spojení být k mání sice neuvádí, zmínku o něm však nalezneme ve starším Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), a to v rámci heslového odstavce slovesa mít. SSJČ (1960–1971) toto spojení hodnotí jako zastaralé a obecněčeské, tedy jako nevhodné pro oficiální, formální komunikaci. Ponoříme-li se ještě hlouběji do historie, zjistíme, že nad spojením být k mání „lámal hůl“ už Václav Ertl, který ho v roce 1927 v časopise Naše řeč označil za součást „hokynářské češtiny“ a zároveň vyjádřil přesvědčení, že z nespisovné vrstvy jazyka už k mání vymizelo: „... i dnešní hokynář by se za výraz to je k mání jistě styděl — kdyby jej vůbec znal“.
 
Jaké důvody vedly autory SSJČ a Václava Ertla k volbě této stylové charakteristiky? Dříve bylo mání hodnoceno jako ryze nesystémový tvar, který vznikl zřejmě analogií k německému zu haben. Mání je tedy obecněčeská podoba podstatného jména odvozeného od slovesa mít, resp. od tvaru trpného příčestí *měn (jako např. volat – volán – volání). Toto příčestí trpné postupem času zaniklo a v dnešní češtině po něm zůstalo systémově utvořené slovesné podstatné jméno jmění s náslovným j-., které se osamostatnilo a lexikalizovalo ve významu ‚majetek‘. K fixaci spojení k mání mohla kromě německého vlivu přispět i analogie s obratem k dostání v obdobném smyslu, i ten má ostatně paralelu v německém zu bekommen.
 
Novější mluvnice spojení být k mání hodnotí už jako ustálené spojení, které má hovorový, popřípadě expresivní příznak. Na podobné jazykové jednotky je pohlíženo jako na celek a jako nečlenitelný celek jsou i užívány, přičemž anomálie jejich komponentů jsou poměrně běžné (viz např. unikátní složky frazémů nechat někoho na holičkách, mít pré aj.). O tom, že dnešní mluvčí vnímají spojení být k mání jako neproblematické a vhodné i pro psanou komunikaci svědčí jeho hojný výskyt v databázi Českého národního korpusu. Korpus syn verze 8 nabízí takřka 41 000 dokladů, přičemž tři čtvrtiny z daného objemu pocházejí z denního tisku (Třebaže ovoce je v obchodech k mání po celý rok, není nad čerstvě utržené jahody).
 
hm 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se správně v češtině vyslovuje a jakého rodu je výraz mem (meme)?

 

Odpověď:

Ačkoli se výraz mem v češtině prokazatelně vyskytuje již od 90. let 20. století, jeho výslovnosti ani tvaroslovným kategoriím se dosud žádné příručky nevěnovaly. Pro stanovení náležité zvukové podoby je důležité si uvědomit, že v angličtině, z níž slovo pochází, se zapisuje jako meme a vyslovuje se jako [miːm]. V češtině se však ustálila výslovnost a jí odpovídající grafika mem [mem]. Zvuková podoba [mem] naprosto převažuje např. u profesionálních mluvčích v médiích a není důvod ji nedoporučit. Obecně sice platí, že výslovnost přejatých výrazů by měla v češtině vycházet primárně ze zvukové podoby v původním jazyce (cizí hlásky se pak nahrazují domácími atp.), není však výjimečné, že se vžije zvuková podoba odrážející např. grafickou stránku slova, což není a priori chyba. Na druhou stranu nelze odmítat ani variantu [mím], které však odpovídá jedině pravopisná podoba meme, nikoli mem. Rovněž jsme v úzu okrajově zaznamenali výslovnost [meme] (zejména v souvislosti se skupinou Historické meme, vyskytující se na sociální síti), kterou však nepokládáme za neutrální. Je pravděpodobné, že volba konkrétní zvukové podoby bude značně souviset např. s věkem mluvčího, bude se lišit v závislosti na určité sociální skupině atp. Je tedy možné, že jedni uživatelé jazyka budou důsledně vyslovovat [mím] a variantu [mem] považovat za nepatřičnou (může v nich např. vyvolat pocit, že ten, kdo říká [mem], daný fenomén příliš nezná či vůbec neovládá angličtinu). Naopak jiná skupina mluvčích, kteří mají zažitý výraz mem [mem], bude pokládat výslovnost [mím] za rušivou, nebo dokonce vůbec nepochopí, o jaké slovo jde. Stejně jako u řady podobných anglicismů je samozřejmě možné, že se jejich adaptace do češtiny bude časem ještě vyvíjet a budou si např. jednotlivé varianty v úzu více konkurovat, případně se jedna z variant již plně ustálí.

 

Co se týče rodu, pak je třeba lišit obě zmíněné pravopisné (a výslovnostní) varianty. Podoba mem je jednoznačně rodu mužského neživotného a skloňuje se podle vzoru „hrad“: 2. p. memu. Toto podstatné jméno se užívá i v původním pravopisu meme a pak rod kolísá: užívá se vedle rodu mužského neživotného (Právě jsme zvolili internetový meme prezidentem) i v rodě středním a v takovém případě je tento výraz nesklonný (V pravidlech není nic, co by tvrdilo, že úspěšné meme musí být milé).

 

vš, ks 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Rád bych se zeptal na skloňování názvu farmaceutické společnosti AstraZeneca, který byl vytvořen spojením názvů firem Astra ABZeneca Group po jejich fúzi. Domnívám se, že bychom k němu měli přistupovat jako k jednoslovnému názvu a skloňovat, tedy bez AstraZeneky, s AstraZenekou. Máte odlišný názor?

 

Odpověď:
Nejistota ohledně skloňování názvu AstraZeneca vyplývá z toho, že je to nestandardně utvořený název. Je pak problematické aplikovat na něj pravidla, která se užívají pro názvy standardní. Z hlediska mluveného jazyka jde o dvě slova (se dvěma slovními přízvuky na počátečních slabikách), což odpovídá původu názvu, proto se v mluveném komunikaci vedle skloňování pouze druhé části často používá i skloňování obou částí (2. p. [astri zeneki]). V grafické podobě jde ovšem o jeden celek a původ spojení je signalizován velkým písmenem u druhé části slova: AstraZeneca. Pokud bychom vycházeli z toho, že jde graficky o jedno slovo, pak bychom bez problémů skloňovali pouze druhou část a první nechali nesklonnou, protože v češtině až na výjimky skloňujeme pouze zakončení slova: 2. p. AstraZenecy/AstraZeneky. Pokud se rozhodnete používat tento způsob skloňování, bude to zcela v pořádku. Zároveň však nemůžeme vyloučit ani skloňování obou částí, byť to znamená změnu koncovky uprostřed grafického celku. Vycházíme především z toho, že v mluveném jazyce jde o slova dvě, což je podpořeno velkým písmenem uprostřed a zmíněnými dvěma slovními přízvuky (viz výše). Psaná podoba je sekundární a kopíruje podobu mluvenou. Pokud tedy lze v mluvené komunikaci skloňovat obě části, je třeba mít možnost toto spojení také odpovídajícím způsobem zapsat, byť by to bylo graficky neobvyklé: 2. p. AstryZenecy/AstryZeneky.

 

ks


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Pocházím z Moravy a po příchodu do Prahy mě velmi překvapil místní význam slova čtvrtka. U nás říkáme čtvrtka skleničce alkoholu (panáku), zatímco v Praze – jak jsem vyrozuměla – toto slovo označuje „tvrdý papír“. Zajímalo by mě, kde všude se panáku říká čtvrtka a z čeho to pojmenování vzniklo.

 

Odpověď:
Výraz čtvrtka ve významu „sklenička na alkoholický nápoj o objemu 1/4 l nebo její obsah“ se skutečně užívá pouze v některých oblastech České republiky. Heslo čtvrtka (a hláskové varianty štvrtka, štv’ertka, štverka, štfrtka) uvádí rozpracovaný Slovník nářečí českého jazyka. Z autentických dokladů opatřených údajem o místě sběru lze vyčíst, že výraz není rozšířen jen na Moravě a ve Slezsku, ale i ve vybraných částech Čech, zejména ve východních Čechách.


Etymologie je zřejmá: slovo původně označovalo nádobu o objemu čtvrt litru. Dnes už však čtvrtka zjevně nemusí obsahovat celý čtvrtlitr tekutiny, pojmenování se mnohde přeneslo na sklenku alkoholu obecně.


V Praze se slovem čtvrtka vedle obecného významu „čtvrtina“ skutečně rozumí „list tuhého kreslicího papíru“ (viz Slovník spisovného jazyka českého). Nicméně např. v Brně se tento typ papíru běžně označuje slovem výkres, který má v  jiných oblastech republiky zcela jiný význam, totiž „kreslené znázornění něčeho“ (SSJČ). Není tedy divu, že vás tyto regionální rozdíly významu překvapily a zmátly.


av