Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je pravda, že se liší vazby sloves vážit sicenit si? Kolegyně tvrdí, že vážit si se pojí s druhým pádem, ovšem u slovesa cenit si je náležitý čtvrtý pád, správně tedy například vážím si její statečnosti, ale cením si její statečnost. Já bych ale přirozeně řekl cením si její statečnosti, stejně jako vážím si její statečnosti.

 

Odpověď:

Pravdu máte zčásti oba. Slovesa vážit sicenit si jsou co do významu synonyma, ale zatímco u slovesa vážit si uvádějí valenční slovníky pouze vazbu s druhým pádem (vážit si někoho/něčeho), sloveso cenit si k sobě váže jmenné doplnění jak ve druhém, tak ve čtvrtém pádě. Za přijatelnou lze tedy považovat jak variantu cením si její statečnosti, tak cením si její statečnost. V praxi se ale z těchto dvou mnohem častěji vyskytuje vazba cenit si někoho/něčeho. To je patrně způsobeno právě vlivem valence synonymního slovesa vážit si, které je navíc zdaleka frekventovanější – Český národní korpus dokládá 29 971 výskytů slovesa vážit si, oproti tomu dokladů slovesa cenit si je pouze 12 657.

 

jr  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Dávám dohromady pokyny pro psaní studentských prací a potřebovala bych odlišit práce, které se zabývají nejrůznějšími projekty v širokém slova smyslu, od prací, které se zabývají přímo projektovou dokumentací, tvorbou stavebních projektů. V tuto chvíli se pro oba typy prací používá spojení projektové práce. Mě by však zajímalo, jestli je teoreticky možné pro první uvedený typ použít spojení projektové práce a pro druhý typ projekční práce?

 

Odpověď:
Přídavné jméno projektový lze skutečně bez obav užít v obou případech, spojení projektová práce je v úzu hojně doloženo v obou popsaných významech. Význam přídavného jména projekční (odvozeného od slova projekce) je poněkud specifičtější. Nový akademický slovník cizích slov (2009) pod tímto heslem uvádí řadu významů, jež se liší v závislosti na oblasti užití. Mezi tyto oblasti patří filmařství, optika, elektrotechnika, fyziologie, psychologie a konečně také stavebnictví. V oblasti stavebnictví slovník zachycuje příklady projekční práce, projekční oddělení a jako synonymum uvádí přídavné jméno projektový. Z jazykového hlediska tedy tomu, abyste pro druhý popsaný typ prací užívala spojení projekční práce, nic nebrání. Je však třeba počítat s tím, že pro člověka, který se v oblasti stavebnictví či architektury nepohybuje, nemusí být význam spojení projekční práce zcela průhledný. Stejně tak je třeba si uvědomit, že spojení projektová práce v úzu zůstává víceznačné, a proto může k nedorozuměním docházet i přes vaši snahu oba typy prací jazykově rozlišit.


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Pozastavila jsem se nad spojením v nohách postele. V Internetové jazykové příručce jsem se dočetla, že v 6. pádě množného čísla jsou možné tvary noháchnohou, přičemž ve významu ‚končetina‘ se užívá spíše tvar nohou. Jak je to ale v případě spojení v nohách postele? Zmíněnému prostoru se tak přece říká, protože v něm má nohy člověk, nikoli proto, že tam má nohy postel. Můžu tedy říci v nohou postele?

 

Odpověď:
Máte pravdu, že toto spojení skutečně odkazuje k lidským končetinám, jak vyplývá i z definice jednoho významu slova noha ve Slovníku spisovného jazyka českého: „nohy (u lůžka nebo hrobu) strana, kde ležící člověk má nohy“. Formálně se však slovo nohy ve zmíněném spojení vztahuje k posteli, čemuž odpovídají i příkladové věty ze SSJČ: stál v nohách (postele, hrobu); sedla si do noh postýlky. Zásadní roli zde hraje také zažitost spojení. Data Českého národního korpusu ukazují, že spojení v nohou postele se sice v úzu vyskytuje, avšak výrazně převažuje v nohách postele. Zajímavé je, že ve vazbě s 2. pádem v úzu naopak převládá spojení do/u nohou postele nad spojením do/u noh postele. Možnost dubletních tvarů 2. pádu v tomto spojení (do nohdo nohou) explicitně uvádí starší Příruční slovník jazyka českého. U vazeb se 6. pádem však tentýž slovník připouští pouze podobu v nohách postele. Abychom odpověděli na váš dotaz: Doporučujeme respektovat zažitý způsob psaní a držet se podoby v nohách postele.


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V jedné knize byla popisována situace, kdy mladík vezl na koloběžce dívku a ona se mu „tváří opírala o hrudník“. Trochu mě to zmátlo – dívka stála před mladíkem, nebo za ním? Pokud by stála vepředu, asi by se mu špatně řídilo. Ale pokud stála vzadu, neměla by se mu spíš opírat o záda?

 

Odpověď:
České výkladové slovníky definují hrudník následovně: starší Příruční slovník jazyka českého (PSJČ) jako „horní část trupu“, Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) specifikuje, že jde o „hořejší část trupu tvořenou žebry; hrudní koš“, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ) hovoří o „části trupu mezi krkem a břichem“. Pro úplnost dodejme, že trup je zmíněnými slovníky shodně definován jako „část těla mezi hlavou a končetinami“.

 

Ve vztahu k umístění je tedy nejobecnější definice výrazu hrudník v PSJČ, která nezmiňuje, zda je daná část těla vepředu, či vzadu, pouze uvádí, že je v rámci stavby trupu „nahoře“. SSJČ umístění hrudníku ohraničuje žebry. (Ta mají tvar oblouku a jsou umístěna jak v přední, tak v zadní části trupu.) SSČ umisťuje hrudník mezi krk a břicho (přičemž definice slova břicho v SSČ zní: „přední a boční část těla mezi hrudníkem a pánví“), hrudník by se tedy v pojetí SSČ nacházel (nahoře nad břichem) ve přední a boční části trupu. Bedra, která jsou stejně jako hrudník a břicho součástí trupu, pak SSČ a nejnovější Akademický slovník současné češtiny (ASSČ)  definují jako: „úsek zad mezi pánví a hrudníkem“. Výklad významu výrazu bedra tak pracuje s umístěním hrudníku (také) na zadní části trupu. Potvrzení, že výraz hrudník ve slovníkové definici pokrývá přední i zadní část trupu, přináší výklad slova hruď, který v SSJČ a SSČ zní: „přední část hrudníku; prsa“.

 

Podíváme-li se však do databáze Českého národního korpusu (ČNK), verze 8, jak výraz hrudník ve vztahu k jeho umístění chápou uživatelé češtiny, zjistíme, že jej až na výjimky situují do přední části trupu. To dokládají výskyty slova hrudník ve spojení s předložkami s místním významem, konkrétně např.: o hrudník (v ČNK 69×), na hrudník (1514×), před hrudník (173×). S ohledem na slovní okolí si u vyhledaných výskytů totiž jen stěží představíme, že by měli pisatelé korpusových textů na mysli i (z anatomického pohledu) zadní část trupu, např.: spojte ruce jako při modlitbě před hrudníkem; je tu málo místa pro nohy, volant se nepříjemně tyčí před hrudníkem; brada směřuje celou dobu na hrudník atd.


Širší prostorové vymezení hrudníku ve slovníkových definicích je pravděpodobně zapříčiněno vlivem anatomické terminologie, jelikož tvar hrudníku je v odborné literatuře popisován jako „komolý kužel“, ohraničený kostrou hrudníku, jež je tvořena hrudními obratli, žebry a hrudní kostí. V odborné terminologii tak hrudník zasahuje i do oblasti, kterou laická veřejnost vnímá a nazývá jako záda. Výskyty slova v běžné komunikaci však svědčí o jednoznačném umístění hrudníku pouze do přední části trupu. Ale vraťme se k otázce, zda dívka jela na koloběžce před mladíkem, nebo za ním. Z pohledu výkladových slovníků, tj. z terminologického hlediska mohla jet vepředu i vzadu, z hlediska běžné komunikace však stála před mladíkem, neboť za ním by se mu opírala nikoli o hrudník, ale o záda.


hm 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je správně sušicí a napinací rám (s krátkými -i- po -š- a po -p-), nebo sušícínapínací rám (s dlouhými -í- po -š- a po -p-)? Pokud je správně sušicí rám s krátkým -i- (po -š-) a napínací rám s dlouhým -í- (po -p-), proč se obě přídavná jména v délce -i-/-í- liší?

 

Odpověď:
Správně je opravdu sušicí rám s krátkým -i- (po -š-) a napínací rám s dlouhým -í- (po -p-). V obou případech jde o tzv. účelová přídavná jména vyjadřující význam ‚sloužící k sušení‘, ‚sloužící k napínání‘. (O tom, že je tomu tak, jednoznačně svědčí užití evidentně účelového přídavného jména napínací; kdybychom chtěli vyjádřit dějový význam ‚právě sušící‘, ‚právě napínající‘, stálo by tu ve dvojici s tzv. dějovým přídavným jménem sušící s dlouhým -í- (po -š-) dějové přídavné jméno napínající, a ne účelové napínací.) Dlouhé -í- (po -p-) ve slově napínací pak nijak nesouvisí s dějovostí vs. účelovostí přídavného jména napínací, neboť jde o -í- v kořeni. Rozdíl mezi účelovým a dějovým přídavným jménem utvořeným od kořene -pn- (na-pn-out, na-pín-at) se projevuje změnou kmenotvorné přípony (nikoliv kořenové samohlásky), tj. v případě účelového přídavného jména příponou -a- (napín-a-cí) vs. příponou -aj- (napín-aj-ící) v případě dějového přídavného jména.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Narazila jsem v textu na zvláštní slovo – procovský. Co tento výraz znamená a jak se čte? Nikdy jsem to slovo neslyšela, takže váhám, jestli ho mám číst s [c], nebo s [k].

 

Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého hodnotí přídavné jméno procovský jako hovorové až hanlivé a definuje je jako „takový, jaký bývá u proců, povýšenců, pro ně příznačný: procovské zařízení bytu, procovská nadutost“. Samotný výraz proc („domýšlivý, chlubivý člověk, dříve hlavně z majetných vrstev; domýšlivec, povýšenec, nadutec, nafoukanec“) pochází z německého der Protz téhož významu. Původně však šlo o označení pro ropuchu: motivací pro přenesení významu byla pravděpodobně představa nafouklé, naduté žáby. Vzhledem k tomu, že výraz pochází z němčiny, kde se skupina -tz- vždy vyslovuje jako [c], je i v češtině náležitá výslovnost s [c], tedy [procovskí].


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak mám skloňovat název města Jajce? Na internetu jsem se setkala s různými koncovkami: v Jajce, v Jajci, dokonce i v Jajcích. Co je správně?

 

Odpověď:
Jajce (v srbské cyrilici Јајце) je město nacházející se v dnešní Bosně a Hercegovině. Název dostalo nejspíš podle své polohy na kopci tvarem připomínajícím vejce. Ve výchozím jazyce má dané slovo tvar jednotného čísla a tak je také převážně užíváno i v češtině. V databázi Českého národního korpusu (verze 8) najdeme 252 výskytů zeměpisného jména Jajce, jež je většinou v jednotném čísle a je pravidelně skloňováno podle vzoru „moře“. Z analyzovaného souboru v tomto směru vybočují pouze tvary 6. p. j. č. v Jajce (11 výskytů), které naznačují buď pisateli předpokládanou nesklonnost daného jména, nebo mylně odhadovaný základní tvar *Jajka, který se v internetových textech objevuje velmi ojediněle; a tvary 2. p. mn. č. z Jajců (3 výskyty) a 6. p. mn. č. v Jajcích (5 výskytů), přičemž v prvním případě zmíněná užití pocházejí z téže zprávy, v tehdejší době jen lehce pozměňované médii, která danou informaci od sebe přebírala. S ohledem na doložený úzus a morfologické charakteristiky jména Jajce vám proto doporučujeme skloňování podle vzoru „moře“, podoba 6. p. bude tedy v Jajci.

 

hm 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Lze pro obyvatele státu Severní Makedonie použít jednoslovné označení Severomakedonec?

 

Odpověď:
Podoba Severomakedonec je slovotvorně zcela v pořádku a lze ji používat, ovšem jen pro občana, resp. státního příslušníka státu Severní Makedonie. V případě obyvatel Severní Makedonie je namístě původní etnonymum Makedonec pro etnické Makedonce, příp. jakékoliv jiné, odpovídající etnonymum pro etnické Nemakedonce, např. severomakedonský Albánec může být z hlediska své státní příslušnosti označen jako Severomakedonec, ale z hlediska své národnosti nikoliv jako Makedonec, ale jen jako Albánec.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Hledal jsem ve slovníku přesný význam slova replikovat a definice, kterou jsem tam objevil, mě velice překvapila. Slovník uvádí pouze význam ‚odpovídat‘ – já však toto slovo používám ve zcela jiném významu, který bych nejspíše popsal jako ‚kopírovat‘. Znamená to, že toto slovo celý život používám špatně?

 

Odpověď:
Máte pravdu, že Slovník spisovného jazyka českého uvádí pouze význam ‚(v polemice) odpovídat (replikou)‘, řidčeji ‚(vůbec v rozhovoru, v hádce ap.) odporovat, namítat‘. Stejný význam zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov (2009). Doklady v úzu však svědčí o tom, že význam slovesa se v průběhu času rozšířil. Kromě významu, který uvádějí slovníky, se lze běžně setkat s užitími typu virus se replikuje; uvnitř buněk se vnesená DNA musí replikovat; úspěšně replikoval strukturu lidského mozku; data jsou replikována; text replikuje tradiční literární motiv; tento model replikujeme pro malé a střední podniky a podobně. Data Českého národního korpusu ukazují, že použití v tomto významu je v současnosti dokonce běžnější. Výraznou roli přitom hrají texty z oblasti exaktních věd, v nichž má sloveso replikovat povahu odborného termínu – odborné slovníky nicméně v této souvislosti zachycují pouze podstatná jména: např. Velký lékařský slovník (2002) uvádí hesla replikace (‚proces zdvojení DNA‘ či ‚zmnožení viru‘), ale také přidružené pojmy jako replikační vidlice, replikáza, replikon. V Technickém slovníku naučném (2004) najdeme kromě replikace i heslo replika (‚otisk povrchu vzorku‘ či ‚obměna uměleckého díla‘). Hesla replikace a replika zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov (pro zajímavost: kromě nich uvádí ještě příbuzné heslo replikant – ‚umělá nápodoba člověka, robot‘). Přestože slovníky slovesný tvar replikovat v tomto významu explicitně neuvádějí, neznamená to, že jde o význam chybný. Ze slovotvorného hlediska je sloveso utvořeno náležitě, lze ho definovat jako ‚vytvářet repliku, provádět replikaci‘, případně v závislosti na kontextu šířeji ‚napodobovat, zmnožovat, kopírovat, opakovat‘.

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je vhodnější v právě připravovaném dokumentu vyslovovat křestní jméno Olof (patřící švédskému politikovi Palmemu) spíše česky, což je úzus dobových pořadů, nebo zvolit výslovnost švédskou?

 

Odpověď:

Výslovnost švédského mužského rodného jména Olof rozhodně není v češtině nijak pevně vžitá (někteří mluvčí se evidentně navíc mylně domnívají, že se daná osobnost jmenovala Olaf). Obecně platí, že u jmen cizího původu se do češtiny adaptuje zvuková podoba z výchozího jazyka, avšak nejsou výjimečné případy, kdy se vžije výslovnost poněkud odlišná (např. na základě grafiky nebo různých analogií, někdy i mylných). V ortoepické příručce Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině od V. Strahla je jako jediná doporučená uvedena zvuková podoba [úlof] reflektující švédský originál adaptovaný do češtiny, avšak v současné ani ve starší mediální praxi se s touto podobou nesetkáváme. Převažuje zde varianta [olof] odpovídající grafice (v dobových reportážích z 80. let, kdy byl Olof Palme zavražděn, se dále občas vyskytuje [ólof], dále lze zaslechnout i [ulof]). Je tedy potřebné pečlivě zvážit veškeré okolnosti s ohledem na konkrétní pořad, na předpokládané posluchače atd. Pokud v daném vysílání budou hojně zaznívat starší citace z tehdejších médií, bylo by nápadné varianty [olof] a [úlof] střídat. Naopak pokud takováto situace nenastane a/nebo je předpoklad, že významnější část diváků bude náležitou výslovnost ve švédštině znát, pak je zcela namístě číst [úlof]. Za nejlepší řešení v podobných situacích považujeme daný výslovnostní problém na začátku pořadu, pokud je to jen trochu možné, tematizovat (stačí velmi stručně, např. věta typu „švédský politik, jehož jméno v češtině někteří vyslovují jako [olof], avšak na základě švédštiny by to mělo být [úlof]“), čímž se vysvětlí i případná nejednotnost v zařazených citacích, která pak již posluchače nepřekvapí a nezarazí. Určitá míra kolísání zvukové podoby je totiž u vlastních jmen cizího původu zcela normální a doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní. Samozřejmě střídat jednotlivé výslovnostní varianty bez zjevného důvodu v rámci jednoho pořadu (zejména z úst téhož mluvčího) je naopak to, co doporučit v žádném případě nelze.

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se přechýlí slovo Čechoslovák? Mám v disertační práci používat pro občanku Československa výraz Čechoslovačka, nebo Čechoslovenka?

 

Odpověď:

Výkladové slovníky češtiny (konkrétně Příruční slovník jazyka českého, I. díl z let 1935–1937, a Slovník spisovného jazyka českého, sv. I. A–M z r. 1960) uvádějí jako přechýlenou podobu slova Čechoslovák jedině výraz Čechoslovačka. Tato podoba převažuje i v databázi Českého národního korpusu SYN v8, kde najdeme 57 jejích výskytů, zatímco podoba Čechoslovenka se tu vyskytuje jen 15× (dotaz [lemma="Čechoslovačka|Čechoslovenka"]). V disertační práci proto doporučujeme používat slovníkovou i převládající podobu Čechoslovačka. Podoba Čechoslovenka je evidentně ovlivněna přechýlením samotného jména Slovenka, z toho důvodu ji nelze považovat za slovotvorně neústrojnou a její užití striktně nedoporučovat; dáváme-li svým doporučením přednost podobě Čechoslovačka, upřednostňujeme podobu, která – snad i díky (už dobové) kodifikaci – převládá v úzu. Pro úplnost je však namístě dodat dvě věci: Vzhledem k malé frekvenci a nevelké potřebě daný výraz používat můžou být pro uživatele potenciálně rušivé obě probírané podoby – odtud naše obhajoba podoby Čechoslovenka. Jistá zdrženlivost při užívání podoby Čechoslovenka pro občanku Československa, tj. pro Češku i Slovenku, je dále namístě ještě z toho důvodu, že výraz Čechoslovenka by mohl evokovat význam vyjádřitelný zhruba jako ‚etnická Slovenka z Čech/Moravy, např. tam narozená, provdaná, usídlená atp.‘ nebo také ‚žena, jejíž jeden rodič je Čech/Česka a druhý Slovák/Slovenka‘.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Můžeme napsat na plakát pětiboj jako 5boj? Je to správně?

 

Odpověď:
Napsat 5boj samozřejmě lze, ale má to svá úskalí. Při zápisu slov obsahujících číselný výraz není podoba kombinující číslice a písmena ničím výjimečným, používá se však spíš pro přídavná jména a příslovce. Internetová jazyková příručka uvádí, že „[s]ložené číselné výrazy vznikají spojením číslovky psané číslicí nebo číslicemi s jiným slovem (přídavným jménem, podstatným jménem či příslovcem) nebo značkou“. Počítá tedy v principu i s podstatnými jmény, uvádí však jediný příklad (8násobek) vedle mnoha přídavných jmen a příslovcí (např. 8násobný, 8násobně).


To odpovídá realitě užívání těchto výrazů ve spisovné češtině – takto zapisovaná podstatná jména se vyskytují menšinově až okrajově. Samotný výraz 5boj má v dosud největším dostupném korpusu psané češtiny SYN v8 pouhé tři výskyty oproti 10 743 užitím podoby pětiboj (v různých tvarech). Podobně jsou na tom 3boj, 7boj nebo 10boj (vyskytují se v poměru jedna ku několika tisícům). O něco méně propastný rozdíl je v užívání výrazů jako 2násobek, 3násobek, 4násobek atd. – ty mají nejčastěji poměr jedna ku několika desítkám.


Jiná podstatná jména složená z číslic a písmen se neužívají prakticky vůbec. Ani jeden výskyt nemá např. x-album, x-číslí, x-hlas, x-koalice, x-letka, x-sedačka, x-spřeží, x-stovka, x-tisícovka, x-válec ani x-verší (vybíráme jen některé z těch možností, které se ve své čistě písmeny psané podobě užívají s různými čísly na pozici x-, tedy např. dvojhlas, trojhlas, čtyřhlas atp.).


Z toho vyplývá, že zápis 5boj je sice nepochybně srozumitelný, zjevně se však příliš nehodí do spisovného textu. Jeho případné užití tedy doporučujeme zvážit s ohledem na povahu komunikační situace.

 

od  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je spojení čímž pádem správné?

 

Odpověď:
Výraz čímž pádem zřetelně připojuje jednu větu k druhé a srozumitelně signalizuje důsledkový vztah mezi nimi, je tedy nejspíš přiměřený svému účelu. Jeho užití však má dva podstatné problémy – jeden je systémový a druhý se týká spisovné normy.


Systémově vzato je čímž pádem defektní. První část spojení, tvar čímž, je sedmým pádem jednotného čísla vztažného zájmena což, tedy spojení zájmena co a někdejší částicové příklonky . Jeho základ, zájmeno co, může fungovat jako vztažný protějšek ukazovacího ten/ta/to o samotě, ale ne ve spojení s podstatným jménem. Když se ukazovací tím pádem posune do vztažné funkce, nemění se na *čím pádem, nýbrž na jakým/kterým pádem. Připojením tzv. postfixu tedy nedostaneme *čímž pádem, nýbrž jakýmž/kterýmž pádem. Tyto možnosti se však prakticky nevyužívají.


Pohled do jazykových korpusů češtiny navíc ukazuje, že čímž pádem je poměrně málo užívané ve veřejně publikovaných projevech. Vůči své významově a funkčně nejbližší variantě, spojení a tím pádem (počítány výskyty po interpunkční čárce, aby stejně jako čímž pádem uvozovalo vedlejší větu), se vyskytuje přibližně v poměru 1 : 20 v nepříliš formálních textech (online zpravodajství nebo příspěvcích na sociálních sítích, online diskusích, fórech a na blozích) a ještě o řád méně často, tj. v poměru přibližně 1 : 200, v korigovaných textech (publicistice, beletrii, odborné literatuře). Můžeme-li z korpusových dat odvozovat noremnost (co uživatelé jazyka říkají a píšou a co se podle nich říkat a psát má), lze uvedené údaje interpretovat tak, že i když se ve veřejném diskurzu objevuje, přece jen jej autoři z velké části nepovažují za bezproblémově použitelný či přijatelný výrazový prostředek, tj. za součást normy spisovné češtiny.


Výraz čímž pádem tedy podle našich zjištění nesplňuje dvě ze tří kritérií spisovnosti tradičně používaných v české lingvistice, jimiž jsou noremnost, funkční adekvátnost a systémovost. Proto ho nedoporučujeme k užití v textu, od nějž se právě spisovnost očekává.

 

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Vždycky jsem si myslela, že se sloveso zcizit užívá jen v souvislosti s převodem vlastnických práv. Když jsem si ve Slovníku spisovné češtiny chtěla u daného slova ověřit, že je věta Neznámý pachatel zcizil auto špatně, překvapilo mě, že je u zcizit uvedený pouze význam ‚ukrást‘. Došlo k nějaké změně?

 

Odpověď:
Slovník spisovné češtiny (SSČ) je co do rozsahu slovník střední, jeho třetí a další, nezměněná vydání podávají komplexní lexikografický popis téměř 50 000 slov. Oproti rozsahem velkému Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), který obsahuje informace o 197 000 heslových slovech, zahrnuje SSČ méně hesel a rovněž jejich výklad omezuje na významy, které jsou z hlediska centra a periferie českého jazyka vnímány jako základní. To je také důvod, proč SSČ uvádí u slova zcizit jen jeden význam (‚odcizit, ukrást‘), avšak rozsáhlejší SSJČ popisuje významy tři: první je ‚neprávem si přisvojit, odcizit‘, druhý je zmíněný význam právní: ‚převést. zprav. za úplatu, (něj. věc) z jednoho právního subjektu na druhý‘, třetí význam je ‚učinit cizím, vzdáleným, lhostejným‘. Uplatnění slovesa zcizit ve významu ‚neprávem si přisvojit, ukrást‘ je tedy z hlediska významu zcela v pořádku, avšak z hlediska frekvence jde o užití řidší. Nahlédneme-li do databáze Českého národního korpusu (syn v 8), nalezneme necelých 5 000 výskytů slovesa zcizit, užitého ve všech třech slovníkových významech. Naproti tomu sloveso odcizit, u nějž SSJČ zachycuje dva významy: 1. ‚učinit cizím, lhostejným (v cit. vztazích)‘ a 2. ‚vzít (něco cizího), ukrást‘, má v téže verzi ČNK takřka 174 000 výskytů.

 

Vzhledem ke své nižší frekvenci může sloveso zcizit (v neterminologickém významu) působit v textu neobvykle, příznakově. Proto bývá běžně užíváno v expresivně zabarvených vyjádřeních namísto běžnějšího odcizit, např. Nikdo z dotazovaných si například nepamatoval, že by tu kdy nějaký český prezident při podpisu smlouvy rafinovaně zcizil protokolární pero, popřípadě Nějaký číman jim zcizil z šatny několikery kopačky, dresy a taktéž z hotelu lístky na zápas.

 

hm  
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Co znamená slovo fungl? Dá se použít i v jiném spojení než fungl nový?

 

Odpověď:
Podle Nového akademického slovníku cizích slov (NASCS) a Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) nese slovo fungl význam ‚zcela, úplně‘. Druhý uvedený slovník navíc zmiňuje informaci, že se dané příslovce objevuje jen ve spojení fungl nový, tedy ‚zcela nový‘. V Českém etymologickém slovníku Jiřího Rejzka se dočteme, že celé spojení má původ v německém funkel(nagel)neu, které se užívá v témže významu a doslova znamená ‚nový jako třpytivý hřebík‘. Výraz fungl tedy souvisí se slovesem funkeln ‚třpytit se‘.


NASCS i SSJČ uvádějí v hesle fungl též pravopisnou podobu funkl, ovšem data z Českého národního korpusu (ČNK) ukazují, že se tato varianta dnes nepoužívá. Výskyty slova v ČNK dále dokládají, že se fungl v drtivé většině případů pojí s přídavným jménem nový: fungl nová uniforma, fungl nový brusle, fungl novej bourák, je však možné dohledat i jedinečné kombinace zmíněného výrazu s jiným přídavným jménem: fungl starý baťoh, fungl moderní sporáček, otevření fungl zrekonstruovaného oddělení, či dokonce v jednom případě kombinaci s dalším příslovcem: oni to během servisní doby dali fungl dohromady. Užití výrazu fungl ve spojení s jiným slovem než přídavným jménem nový je tedy možné, ovšem značně neobvyklé.

 

kd  

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat na slovo květník (obal na květináč). Existuje, nebo jsem si ho vymyslela? Ve slovníku jsem ho nenašla.

 

Odpověď:
Slovo květník lze dohledat v Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ) a v novějším Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), kde je uvedena informace, že se daný výraz používá zřídka. Do dalšího, mladšího slovníkového díla, Slovníku spisovné češtiny pro školu a  veřejnost, se tento výraz už nedostal. PSJČ i SSJČ uvádějí u slova květník tentýž význam, a to ‚květináč‘. Podle prvního dílu Českého jazykového atlasu je květník nářeční variantou, která je rozšířena především na jihozápadě našeho území, odkud přesahuje do středních Čech, ale lze se s ní okrajově setkat i v severních Čechách a na východní Moravě. Počty výskytů slov květníkkvětináč v Českém národním korpusu (ČNK) dokládají, že květník se dnes používá v mnohem menší míře (1636 vs. 36374 dokladů). Z dokladů v ČNK dále vyplývá, že slovo květník se ve významu ‚obal na květináč’ objevuje zcela ojediněle: osvědčily se květníky „na míru“ v podobě barevných obalů na květináče; skleněný květník (…) ukryje i ošklivý květináč zakrslého smrčku. Vzhledem k tomu bychom užití slova květník v jiném významu než ‚květináč‘ nedoporučovali.

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak zní správný tvar 1. pádu množného čísla od jména hoch? Je možné, aby to byl tvar hošové?

 

Odpověď:
Výraz hoch se řadí ke jménům skloňujícím se podle vzoru „pán“. Nahlédnutím do mluvnic lze zjistit, že u toho vzoru se uvádí v 1. pádě mn. č. jak koncovka -i, tak koncovka -ové. Z toho však nevyplývá, že u všech jmen, která k tomuto vzoru náleží, lze obě koncovky zvolit. Jednoduché pravidlo, kdy kterou koncovku užít, neexistuje. Volbu koncovky ovlivňuje totiž řada činitelů: např. zakončení, délka slova, kontext, region (podrobněji viz Internetová jazyková příručka, Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č.).


Výraz hoch je jednoslovný. Některá takto dlouhá slova, která označují jména osob (mnoho jich není), mají pouze koncovku -ové (např. synové, sokové, carové), některá koncovku -i i koncovku -ové (tchánitchánové, vrazivrahové), některá jen koncovku -i (žáci, kluci). Výraz hoch se řadí mezi ta podstatná jména, která mají kodifikovanou pouze koncovku -i.


Při tvoření tvarů u jmen zakončených na -g, -h, -ch, -k dochází před některými koncovkami ke změně kořenové souhlásky, mezi ně však koncovka -ové nepatří (např. bozi, ale bohové, mniši, ale mnichové). Kdyby byl kodifikován u výrazu hoch tvar s koncovkou -ové, zněl by tedy hochové, nikoli hošové. Tvar hochové v Českém národním korpusu nenalezneme, pár dokladů však na tvar hošové kupodivu ano. Z příkladů lze vyčíst, že jde o užití silně příznakové (Tři udělaní hošové, kteří mne rozplácli o asfalt před pavilónem…).


is


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Píše se Československý stát, nebo československý stát?

 

Odpověď:
Poprvé byl oficiální název naší republiky uveden v ústavě z r. 1920, a to Československá republika. Ze syntaktického hlediska je zajímavé, že v jednotlivých paragrafech této ústavy se převážnou měrou užívá obrácený slovosled, a to republika Československá. Tato pravopisná podoba odpovídala tehdejším pravopisným zásadám. Změna nastala až v Pravidlech českého pravopisu z r. 1957; od té doby je náležitá podoba Republika československá. Dnes je obrácený slovosled již výjimečný.


V r. 1960 byl tento název změněn na podobu Československá socialistická republika. Od r. 1969, kdy bylo uzákoněno federativní uspořádání, se začaly užívat ještě názvy Česká socialistická republika Slovenská socialistická republika.


Po r. 1989 se o nový název republiky vedly spory. Nakonec byl přijat název Česká a Slovenská Federativní republika. Tento způsob psaní byl v rozporu s tehdejšími (i dnešními) zásadami psaní velkých písmen. Náležitá pravopisná podoba by byla Česká a slovenská federativní republika. Tu však odmítali Slováci a vyžadovali zápis Česká a Slovenská federativní republika. Jeho nevýhodou je, že může vzbuzovat dojem, že jde o republiky dvě, a proto byla zcela záměrně zavedena podoba, v níž se všechny výrazy, vyjma spojky a, píšou s velkými písmeny a kterou i Slováci akceptovali. Je třeba zdůraznit, že tento způsob psaní se týká výlučně tohoto názvu.


Z krátkého přehledu o vývoji názvu naší republiky od jejího vzniku do r. 1992 je zřejmé, že spojení československý stát nebylo nikdy oficiálním názvem, a proto je namístě psát u přídavného jména československý malé písmeno.

 

is


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Když použiju jednak jako spojku, musí to být vždycky v kombinaci s druhým jednak, nebo může být v druhé části věty něco jiného? Je v pořádku napsat třeba jednak něco, ale také něco?

 

Odpověď:

Jednak je původně příslovce, ale v současné češtině se vyskytuje prakticky výhradně jako součást tzv. dvojitého (či zdvojeného) spojovacího výrazu. Dosavadní gramatické příručky počítají pro takovou funkci pouze s opakováním téhož výrazu, tzn. že po prvním jednak následuje druhé jednak.


Reálné užívání jazyka tak jednoznačné není. Analýzy mluvených dialogů ukazují, že druhý člen spojovacího výrazu bývá vyjádřen jiným výrazem než jednak, a to dokonce většinou. Veřejně publikované psané texty jsou v tomto ohledu konzervativnější, ale i v nich druhému jednak silně konkurují jiné výrazy.
 

Poměr párového jednak proti struktuře jednak + x je velmi vyrovnaný. V žánrově vyvážených korpusech současné češtiny (s podílem beletrie a odborné literatury) je mírně častější párové jednak, ale tam, kde je víc publicistiky nebo textů ze sociálních sítí a diskusních fór, se mírně víc používá jednak následované jiným výrazem.
 

Např. v korpusu SYN2005 převažuje párové jednak nad strukturou jednak + x v poměru 1,67 : 1 (případně 1,47 : 1, pokud použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby); v podobně složeném, ale novějším korpusu SYN2020 je poměr zhruba 1 : 1; v korpusu ONLINE_ARCHIVE obsahujícím online zpravodajství a příspěvky na sociálních sítích a internetových diskusích a fórech je to 0,45 : 1 ve prospěch nepárového jednak.


Zdá se tedy, že dvojitý spojovací výraz obsahující jednak prochází vývojem – oslabuje se závaznost druhého jednak ve prospěch významově odstíněnějších výrazů, a to jednak v závislosti na čase, jednak s ohledem na míru očekávané spisovnosti.


Sonda do užívání nepárového jednak odhaluje pestrou variabilitu druhé části spojovacího výrazu. Pomocí čárky nebo spojek či ale bývají připojeny např. výrazy taky/také, rovněž, současně, zároveň, dále, i, hlavně, pak, navíc nebo za druhé.


Na základě analýzy úzu můžeme říct, že užití párového jednak je komunikačně bezpečná varianta, neboť u ní není důvod předpokládat vyrušení čtenáře. Pokud chce pisatel použít strukturu jednak + x, doporučujeme zvážit povahu textu – čím méně formální, oficiální apod., tím spíš se lze domnívat, že v něm bude takovýto vícečlenný spojovací výraz přijatelný.

 

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Při sledování přenosů z olympijských her vídáme nápisy a loga Tokyo 2020, ale v českém zpravodajství se užívá podoba Tokio. Tu si sice pamatuji ze školy, ale teď přemýšlím, zda je vůbec správně.

 

Odpověď:
V českém prostředí je užití podoby Tokio naprosto v pořádku. Tento tradiční přepis zeměpisného jména je možné ověřit např. Indexu českých exonym a rovněž v Internetové jazykové příručce, v seznamu zeměpisných jmen v Pravidlech českého pravopisu, ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost i ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971, v němž je vedle podoby Tokio uvedena i dnes neužívaná nesklonná varianta Tókjó).

 

Nejzákladnější a velice stručné poučení o přepisu japonštiny do latinky najdeme v akademické verzi Pravidel českého pravopisu (Academia 1994). Na rozdíl od mnoha jiných světových jazyků neužívá japonština pro svůj zápis primárně latinku, ale znaky kandži (převzaté z čínštiny) a dvě slabičné abecedy hiraganu a katakanu (souhrnně označované kana). Při převodu japonštiny do latinky se v praxi můžeme setkat se třemi základními typy přepisu: japonským, anglickým a českým.

 

Japonské znaky 東京 označující prefekturu, v níž právě probíhají olympijské hry, proto můžeme vidět v přepisu Tōkyō – oficiální název (zaznamenaný např. v Indexu českých exonym), Tokyo – značně rozšířený anglický přepis (tzv. Hepburnova trankripce) a Tokio – vžitý český název.

 

Čeština není jediným jazykem, v němž se píše Tokio – podobu s i má také slovenština, polština, němčina, španělština, ruština či bulharština. Upozornění na pravopisný rozdíl najdeme už v Ottově slovníku naučném (25. díl z roku 1908). Čteme v něm: „Tokio, po anglicku psáno Tokyo…“

 

Zvolit v češtině pravopisnou podobu Tokio je stejně náležité jako užívání exonym Londýn (nikoli London), Řím (Roma, anglicky Rome), Mnichov (München, anglicky Munich) nebo Peking (anglicky Beijing).