Zajímavé dotazy
Dotaz:
Mám u slova činnost užít přívlastek výstavní, nebo výstavnický?
Odpověď:
Obě spojení, výstavní činnost i výstavnická činnost, jsou ze slovotvorného hlediska v pořádku, vzájemně se však liší počtem vyjadřovaných významů a svou slovotvornou motivací. Přídavné jméno výstavní je utvořeno příponou -n/í, která v daném případě vyjadřuje vztah k základovému jménu (výstava). Podle výkladových slovníků (Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny) má slovo výstavní dva významy: 1. ‚vztahující se k výstavě‘, např. výstavní síň, výstavní katalog apod.; 2. ‚jsoucí jako na výstavu, dokonalý‘, např. výstavní ukázka, výstavní pečivo. Výstavní činnost je tedy aktivita vztahující se k výstavě (např. Prostor je určen pro výstavní činnost, vzdělávací akce, besedy a workshopy), popřípadě (ve druhém významu) může jít o činnost, která je hodnocená jako ‚výborná, dokonalá‘. – Sonda do korpusu SYN (verze 11) však ukazuje, že se tento význam bude v úzu vyskytovat opravdu jen ojediněle (mezi 1750 doklady spojení výstavní činnost v SYN v11 se žádný takový neobjevil).
Přídavné jméno výstavnický můžeme chápat jako odvozené jak od podstatného jména výstavník, tak od podstatného jména výstava (tj. výstava → (výstavník) → výstavnický, podrobněji viz Slovník afixů užívaných v češtině, heslo -ký/-oký/-eký/-iký/-ec-ký/-(n)ic-ký). Slovníky (SSJČ a Příruční slovník jazyka českého) u daného hesla uvádějí jako jeden z příkladů užití právě spojení výstavnická činnost a rovněž odkazují ke slovu výstavnictví, které má význam ‚pořádání a organizace výstav‘. Takto zaměřená činnost je pak označována jako výstavnická. Pro úplnost dodejme, že v úzu se spojení výstavnická činnost objevuje méně často než výstavní činnost (58 výskytů ku výše zmíněným 1750), což však z hlediska jazykové správnosti nijak nebrání jeho užívání.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně zdusal po schodech, nebo sdusal po schodech?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny (konkrétně Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) zachycují pouze variantu zdusat jakožto dokonavý protějšek slovesa dusat, které má význam ‚udupávat, pěchovat‘. V souladu s tím pak význam slovesa zdusat vykládají například jako ‚udupat, ušlapat, udusat; podupat, pošlapat; zdupat‘ a dokládají ho příklady zdusat trávu; zdusat beton; kopyta zdusala cestu; překopat a zrýti zdusanou tu zemi apod. Ve Vámi dotazovaném spojení má však sloveso poněkud jiný význam, kromě dupání naznačuje ještě směřování dolů, a proto je třeba zapsat ho s předponou s-: sdusat. Argumentovat pro toto řešení lze také existencí slovesného protějšku s předponou vy- naznačující naopak směr nahoru, vzhůru: vydusat. Podobně tvoří dvojice i další slovesa pohybu, např. sejít × vyjít, seběhnout × vyběhnout, sletět × vyletět (po schodech).
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se vyslovuje zkratka RAF – po hláskách, nebo jako jedno slovo? Při předávání státních vyznamenání bylo slyšet samé „rafání“. Nebylo by při tak významné události lepší vyslovit plný název?
Odpověď:
Název RAF, tj. Royal Air Force čili Královské letectvo, který patří mezi tzv. iniciálové zkratky, se v mluvené podobě obvykle hláskuje jako [er á ef] (výslovnost na základě anglického spelování [ár ej ef] se v češtině zjevně neprosazuje). Sled písmen RAF potenciálně umožňuje i jiné čtení než po hláskách. V tom případě by se jednalo o jednoslabičné zkratkové slovo s výslovností [raf], s níž se lze v mluvených projevech rovněž setkávat, a bylo by také možné jej začít skloňovat, k čemuž ovšem v praxi dochází zřídka (díky datům z Českého národního korpusu však lze i takovéto případy nalézt, a to např. v publikaci M. Doležala Proti zlému krompáč a lopata z roku 2006, kde se uvádí citát „Mě převezli do Mnichova, protože jsem byl za války v RAFu“).
Souhlasíme s Vámi, že zejména při významných oficiálních situacích by bylo vhodnější užít buď plný název vojenského letectva britských ozbrojených sil, nebo zkratku RAF hláskovat jako [er á ef]. Jak je patrné i z formulace vašeho dotazu, slabika [raf] může u posluchačů vzbuzovat negativní pozornost a vyvolávat v nich humorné asociace s citoslovcem raf, které užíváme k naznačení prudkého uchopení či sevření (zejména psí tlamou), případně jako alternativu pro citoslovce haf k vyjádření štěknutí. Není bez zajímavosti, že např. v polštině je v tomto ohledu situace zjevně zcela odlišná, neboť na webových stránkách jedné z polských jazykových poraden se doporučuje zkratku RAF nehláskovat, ale číst jako [raf].
Na závěr ještě dodejme, že jiné iniciálové zkratky (zejména českého původu), u nichž nedochází k žádné potenciálně nevhodné zvukové shodě s jiným výrazem, se v praxi naopak užívají coby zkratková slova zcela běžně a neproblematicky. Například v případě známé a frekventované zkratky ČEZ, u níž jsme zvyklí na výslovnost [čes], by bylo pravděpodobně značně nápadné a pro někoho možná i matoucí, pokud by se v mluveném projevu vyskytla v podobě [čé é zet].
vš
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakého rodu je slovo menses? A má být pomnožné, nebo se může skloňovat menses bez mensesu?
Odpověď:
Podstatné jméno menses je příkladem slova, jemuž je nesnadné připsat jednoznačnou tvaroslovnou charakteristiku. Vliv na to mají přinejmenším tři faktory.
Prvním z nich je skutečnost, že podobně zakončená přejatá slova v češtině nepatří k jedinému jmennému rodu. Mnoho obecných pojmenování zakončených na -es se řadí do skupiny jmen mužských neživotných (dres, expres, kongres, notes, progres, stres, šábes), najdeme však také slova rodu ženského (lues ‚syfilis, příjice‘ nebo rabies ‚vzteklina‘) i středního (dolmades ‚plněné vinné listy‘ nebo litotes ‚zmírnění výrazu použitím záporu‘). Menses ostatně není jediné z takovýchto slov, které podle dostupných slovníků mezi rody kolísá – srov. zmíněné lues (ž. i muž. neživ.) nebo litotes (s. i muž. neživ.).
Druhým faktorem mohou být různé zdroje, o něž konkrétní uživatel opírá své pojímání gramatické kategorie čísla tohoto slova. Povšimněme si, že některá z jmenovaných přejatých slov jsou v původním jazyce v množném čísle (např. notes ‚poznámky‘ nebo zmíněné dolmades). Je možné, že část uživatelů zná původ slova menses v latinském mēnsis ‚měsíc‘, přesněji tvaru množného čísla mēnsēs ‚měsíce‘, a proto ho v češtině užívá v množném čísle; srov. i české měsíčky. Ve prospěch jednotného čísla zase může působit vliv mnohem častěji užívaného slova stejného významu menstruace.
Třetím faktorem jdoucím proti morfologické určenosti slova menses je tvarová homonymie. Pakliže se pro mužský neživotný rod nabízí skloňování podle vzoru „hrad“ a v ženském i středním rodě je toto slovo nesklonné, pak 30 z celkových 42 možných kombinací rodu, pádu a čísla má tvar menses. Užití v ženském a středním rodě od sebe často nelze odlišit ani na základě tvaru shodných větných členů – typicky přívlastků a přísudků. Výskyty jako např. po vysazení léku by se menses měla dostavit do čtyř dnů můžeme vyhodnotit stejně dobře jako tvar v ženském rodě a jednotném čísle i jako tvar ve středním rodě a množném čísle, naopak např. tvar ve větě zmizí zcela obvyklé potíže provázející samotné menses může odpovídat ženskému rodu a množnému číslu, ale i střednímu rodu a jednotnému číslu.
Diskutované slovo se užívá ve dvou pravopisných podobách: Kromě téměř třikrát častějšího zápisu menses je v úzu běžná i počeštěná podoba menzes (v korpusu SYN v11 se vyskytují v poměru 390 : 143, tj. přibližně 3 : 1). Obě varianty se běžně užívají v publicistice, zápis menses je však relativně obvyklejší v oborové literatuře a okrajovější v beletrii. Bereme-li výskyty obou pravopisných variant jako celek, platí, že zhruba polovinu tvoří ty, u nichž nelze rozhodnout mezi ženským a středním rodem, další takřka čtyři desetiny jsou rodově zcela neurčitelné výskyty. Prokazatelně nesklonných případů (tedy ženského nebo středního rodu) je jistě víc než polovina (56 %), rodově určitelné doklady se počítají v pouhých jednotkách procent (rod mužský neživotný: 5 %, rod ženský: 4 %, rod střední: 2 %).
Spojení žánrové a morfologické perspektivy naznačuje určitou tendenci: Na jedné straně k sobě v praxi mají blíž odbornější texty, konzervativnější pravopis a nesklonnost, na druhé straně pak publicistika, progresivnější pravopis a sklonnost, tj. užívání v mužském neživotném rodě. Většina úzu je však tvaroslovně neprůhledná. Proto Internetová jazyková příručka nově zachycuje slovo menses s pravopisnou variantou menzes ve třech rodech a s poznámkou, že všechny možnosti považujeme za přijatelné.
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Píše se správně hispanský, nebo hispánský?
Odpověď:
Výkladové slovníky poněkud překvapivě uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a – Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) v hesle Hispánie jako přídavné jméno od uvedeného zeměpisného jména, Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) jako samostatné heslo. NASCS ovšem ve výkladu významu uvádí zeměpisné jméno v podobě Hispanie: ‚vztahující se k Hispanii‘. Starší SSJČ (z let 1960–1971) tak zachycuje dvojici Hispánie – hispanský, novější NASCS oproti tomu dvojici Hispanie – hispanský. V prvním případě může zarazit krácení á v a, ve druhém případě uvedení varianty Hispanie s krátkým a, která je dnes v psaných textech méně častá – v korpusu SYN v11 je poměr podob Hispanie vs. Hispánie 82 : 253, tj. zhruba 1 : 3. Podstatné dále je, že oba slovníky definují Hispánii/Hispanii jako ‚starověkou římskou provincii na Pyrenejském poloostrově‘ (SSJČ), resp. ‚starověký název Pyrenejského poloostrova‘ (NASCS). Oba slovníky přitom obě slova (SSJČ slovo Hispanie, NASCS slovo hispanský) shodně hodnotí – zcela náležitě – jako historismy. SSJČ kromě toho uvádí u slova Hispánie i význam ‚Španělsko‘, který považuje – opět zcela případně – za zastaralý nebo básnický.
Nahlédneme-li do korpusu SYN v11, zjistíme o přídavných jménech hispanský a hispánský dvě důležité věci: Jednak že ani jedno z těchto přídavných jmen se tu v drtivé většině případů nevztahuje k Hispánii/Hispanii, jak ji definují oba výše zmíněné slovníky, a jednak že daleko nejčastěji se tu vyskytuje podoba hispánský s dlouhým á, kterou slovníky nezachycují. Podívejme se nejprve na význam sledovaných přídavných jmen a přibližme si ho pomocí seznamu jejich nejčastějších pravých kolokátů čili slov, která po něm nejčastěji bezprostředně následují, a doplňme je příklady. Jde mj. o slova:
původ (např. Američanka hispánského původu), kultura (např. Kubánci do značné míry určují i tón hispánské kultury v USA), komunita (např. hispánská komunita žijící ve Spojených státech), volič (např. Gore usiluje o hlasy hispánských voličů), kořeny (např. členové Kongresu s hispánskými kořeny), země (např. V arabských či hispánských zemích mají lidé úplně odlišnou mentalitu než třeba v západní Evropě), žena (např. v amerických filmech většinou nejsou hlavní role pro hispánské ženy), literatura (např. Autorův styl má blízko k textům hispánské literatury, k magickému realismu), nebo konečně čtvrť (např. V tuto denní dobu bylo už v hispánské čtvrti San Franciska velmi živo).
Příklady v závorkách snad stačí jako dobrá ilustrace toho, že přídavná jména hispanský/hispánský se naprosto běžně, ba většinově nevztahují k starověké Hispánii/Hispanii, ale k současnosti či nedávné minulosti. Jejich význam (v těchto užitích) by se dal popsat asi jako ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.
Co se četnosti podob hispánský a hispanský týče, v korpusu SYN v11 jednoznačně převažuje „neslovníková“ podoba hispánský (3 617 výskytů) nad „slovníkovou“ podobou hispanský (9 výskytů; ručně jsme přitom odstranili 15 výskytů z téhož zdroje, který je evidentně staročeský, příp. středněčeský, jak dokládá např. věta koráby navrátily se zase k králi hispanskému a zvěstovali jemu všecko, což se bieše přihodilo). Ani jeden z těchto 9 výskytů se nevztahuje k Hispanii/Hispánii, ale jsou užity v uvedeném významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.
Nyní můžeme shrnout: Výkladové slovníky (NASCS, SSJČ) sice uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a, a to ve významu ‚vztahující se k starověké Hispanii/Hispánii‘, v úzu však drtivě převažuje podoba hispánský, navíc většinově v novém významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘. V obou uvedených významech doporučujeme používat frekventovanější podobu hispánský s dlouhým á.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Co přesně znamená spojení hokus pokus a odkud se vzalo?
Odpověď:
České výkladové slovníky (Nový akademický slovník cizích slov, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého) definují spojení hokus pokus s malými obměnami jako 1. ‚kouzelnický kousek doprovázený obyč[ejně] zaříkáváním (zkomolením [střednělatinské] kejklířské formule)‘ a 2. expr. ‚nepromyšlený, neuvážený, nezdařený pokus‘. Závorka u prvního významu napovídá zajímavou, běžně nejspíš netušenou věc, totiž že hokus pokus není specificky český výraz, jak by mohla napovídat druhá část pokus, ale že toto spojení existuje i v jiných jazycích – např. v němčině (der Hokuspokus), v angličtině (hocus-pocus, vyslovované jako [ˌhəʊkəs ˈpəʊkəs]), slovenštině (hókus-pókus, hókuspókus, zřídka i hókus), polštině (hokus-pokus) či maďarštině (hókuszpókusz).
Jiří Rejzek v nejnovějším Českém etymologickém slovníku (2015) uvádí, že původ výrazu hokus pokus není úplně jasný, že do češtiny byl přejat „asi“ přes německé Hokuspokus, jehož „nejasný původ se nejčastěji hledá“ v rouhavém přetvoření mešní formule hoc est corpus (meum) ‚toto je (moje) tělo‘. Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého (1971), odkud Rejzkův slovník uvedené informace do značné míry přebírá, píše, že výraz hokuspokus pochází „snad z němčiny“, má „původ nejasný“ – a že „domněnek [rozumí se: o jeho původu] je několik“: „nejspíše to je asi ‚rouhavé překroucení slov hoc est corpus meum‘“, které, dodejme, pronášel kněz v tzv. tridentské latinské mši, sloužené do 2. vatikánského koncilu v r. 1969, při pozdvihování konsekrované hostie symbolizující Tělo Páně. Holub a Lyer pak ve svém Stručném etymologickém slovníku jazyka českého (1967) uvádějí tuto překroucenou podobu zmíněné formule: hocus pocus dominocus hoc est corpus Domini a i podle nich přejala čeština daný výraz z němčiny. Podle Etymologického slovníku Holuba a Kopečného (1952) pochází výraz hokuspokus naopak ze středověkého studentského argotu, konkrétně ze slova hax-pax, jehož původ hledají v latinském iocus ‚žertovná hra, kouzlo‘.
Zmíněné etymologické slovníky (s výjimkou Holuba a Lyera) sice informaci o přejetí z němčiny podávají opatrně, nejspíš je však spolehlivá – srov. např. disertační práci maďarského bohemisty Tamáse Tölgyesiho Lexikální germanismy v dnešní češtině (s. 121). Složitější je to naopak dost možná s informací o původu sledovaného výrazu v citované mešní formuli, která v konečném důsledku pochází od Vladimíra Šmilauera. Václav Machek ji do svého slovníku doplnil jako příspěvek či názor Vladimíra Šmilauera z jeho recenzního posudku na 1. nebo 2. vydání slovníku a odsud se „propsala“ až do slovníku Rejzkova (a dost možná i do Stručného etymologického slovníku jazyka českého, jelikož Vladimír Šmilauer recenzoval i ten). Dva současné renomované online slovníky velkých jazyků, anglický Oxford Dictionary Online a německý Duden, se totiž nezávisle na sobě shodují na tom, že původ tohoto výrazu je v kouzelné zaklínací pseudolatinské, tj. latinu napodobující, zesměšňující, formuli hax, pax, max, deus adimax (kde slovo pax znamená ‚mír‘ a deus ‚Bůh/bůh‘). Oba dva tyto možné původy (1. hoc est corpus (meum) vs. 2. hax, pax, max, Deus adimax) zmiňuje Stručný etymologický slovník slovenčiny od Ľubora Králika (2019), který ovšem druhý probíraný a výše zmíněný původ považuje za „menej pravdepodobný“.
Dodejme, že v korpusu SYN v11 se objevují tři způsoby zápisu: nejčastěji se píše hokus pokus zvlášť (343 výskytů), méně často hokuspokus dohromady (105 výskytů) a nejméně často hokus-pokus se spojovníkem (52 výskytů). Výkladové slovníky a Internetová jazyková příručka uvádějí výlučně podoby hokuspokus a hokus pokus. Doporučujeme užívat jednu z nich. Podoba hokuspokus má v 2. p. podobu hokuspokusu, podoba hokus pokus pak podobu hokusu pokusu – píšeme-li zvlášť, skloňujeme tedy obě části.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Když odčerpáme teplou vodu z bojleru, další množství vody pak musíme dohřát, nebo doohřát? Výraz doohřát podle mě lépe vystihuje skutečnost, že voda byla již teplá a její teplota se jen trochu zvýší na požadovanou hladinu. Co si o tom myslíte?
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny uvádějí sloveso dohřát s významem ‚ohřát na žádoucí stupeň teploty‘, který lze bez problémů aplikovat na váš kontext, a dále též expresivně ve významu ‚rozzlobit, dopálit‘. Výraz doohřát slovníky vůbec neobsahují a v jazykové praxi se vyskytuje minimálně – v korpusu SYN v11 nalezneme pouze 5 dokladů.
Někteří uživatelé jazyka se mohou snažit zdůraznit význam pouze malého, dodatečného, respektive opakovaného ohřátí právě užitím dvou předpon. Vzhledem k nízkému výskytu však předpokládáme, že na značnou část uživatelů může sloveso doohřát působit nezvykle. Naproti tomu korpusové doklady u slovesa dohřát (celkem 278 výskytů včetně významu ‚rozzlobit‘) často poukazují na kontexty podobné tomu vašemu: Vodu předehřívá pomocí tepelného čerpadla, popřípadě v souladu s nastavenou teplotou vodu v bojleru dohřeje spirálou. Pokud slunce nesvítí a vám se nechce přikládat do krbu, je možné akumulační zásobník dohřát elektrickou topnou vložkou.
V uvedeném případě tedy doporučujeme volit sloveso dohřát, neboť zamýšlený význam je v daném kontextu srozumitelný. Variantu doohřát však zcela nezavrhujeme. Kumulace předpon je obvyklá u takových sloves, která je nutno odvozovat od již existujícího předponového slovesa, protože po vynechání původní předpony by slovo nedávalo smysl nebo by vznikla nežádoucí homonymie či záměna s jiným existujícím slovem; například doupravit, dovybavit, dovyprávět apod. Protože Slovník spisovné češtiny (2., doplněné a opravené vydání, z roku 2000) uvádí u slovesa dohřát jen přenesený význam ‚rozzlobit, dopálit‘, který je výrazně zastoupen v jazykové praxi, je pochopitelné, že někteří mluvčí či pisatelé mohou cítit potřebu signalizovat rozlišení významu i slovotvorně.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Rád bych se zeptal na hodnocení slovního spojení za mě, které má význam ‚dle mého názoru‘, např. za mě je to v pořádku. Je tato předložková vazba spisovná?
Odpověď:
Uvedenou předložkovou vazbu v uvedeném významu nezachycuje žádný výkladový slovník českého jazyka. V korpusu SYN v11 se nejčastěji vyskytuje právě ve spojení za mě je to. Po vyhledání spojení za mě je to v uvedeném korpusu a následném vyfiltrování, v jakých textech se vyskytuje, zjistíme, že ve starších textech není doloženo téměř vůbec, naopak s novějšími texty jeho frekvence stoupá. Navíc je doloženo téměř výhradně jen v publicistických textech. To nás vede k tomu, že se zřejmě jedná o novodobý publicismus. Dodejme, že toto spojení má ustálený charakter, jiná zájmena s výjimkou zájmena my (za nás je to) se zde obvykle nevyskytují.
Tuto předložkovou vazbu nepovažujeme za plně spisovnou a mimo publicistické a neformální kontexty bude u jazykových uživatelů s velkou pravděpodobností vzbuzovat negativní pozornost. V plně spisovných textech doporučujeme její nahrazení jinými předložkovými vazbami, např. pro mě, podle mě, kvůli mně, příp. opisem dle mého názoru – vhodnost uvedených spojení se může lišit dle kontextu.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak by měla správně vypadat zkratka slova trolejbus? Podařilo se mi dohledat pouze zkratku TBS, avšak nevím, zda ji zapisovat velkými písmeny a zda je vhodná.
Odpověď:
Zkratku slova trolejbus jsme v dostupných příručkách nenašli, dané slovo tedy pravděpodobně nemá žádnou všeobecně známou ustálenou zkrácenou variantu. Zkrátit ho však můžeme snadno ad hoc, a to pomocí tzv. zkratky čistě grafické. Taková zkratka se tvoří vypsáním prvního písmena slova nebo slov daného spojení, případně vypsáním charakteristické počáteční skupiny písmen. Za takto zkráceným slovem se pak píše tečka.
Na základě těchto pravidel bychom tedy mohli pro slovo trolejbus vytvořit např. grafickou zkratku trol., ale případně i jiné varianty, které se budou lišit pouze v tom, jak velká část původního slova zůstane ve zkratce zachována. Obvykle se však nevytvářejí takové zkratky, u nichž by zkrácení nepřineslo výraznou úsporu (tj. zkrácení jen o jedno či dvě písmena). U takto vytvořených zkratek, které nejsou ustálené, je především důležité, aby byla zkratka pro čtenáře srozumitelná, proto doporučujeme volit podobu zkratky i na základě povahy textu a čtenářů, kterým bude text určen. Vždy je navíc dobré při prvním užití v textu zkratku vysvětlit, např. v podobě „trolejbus (dále jen trol.)“.
Na internetu je možné dohledat pro slovo trolejbus zkratku v podobě TROL (ta je vytvořena pravděpodobně na základě analogie se zkratkou TRAM pro tramvaj, kterou zachycuje Slovník zkratek). Tato zkrácená forma se objevuje poměrně konzistentně v online dostupných seznamech zkratek hasičských sborů, minimálně v této profesní skupině je tedy pravděpodobně relativně vžitá. V textech určených čtenářům mimo tuto skupinu ale doporučujeme raději volit výše zmíněnou zkratku grafickou, ta je totiž na rozdíl od podoby TROL v souladu s pravidly zkracování v češtině. Můžeme se setkat i se zkracováním v podobě TBS (většinou zapisované velkými písmeny), což však raději nedoporučujeme. Tato forma se používá převážně jako součást kódů, které označují jednotlivé typy trolejbusů, popř. trolejbusové linky, pro běžného čtenáře by tedy takováto zkrácená forma nemusela být dostatečně průhledná.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Pokud od slova pokémon utvoříme přídavné jméno, bude se zapisovat v podobě pokémoní, nebo pokémonní?
Odpověď:
Takto utvořené přídavné jméno by spadalo mezi tzv. druhově přivlastňovací přídavná jména typu psí (bouda), jelení (parohy) atp. U přídavných jmen zakončených na -í a odvozených od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n, píšeme pouze jedno n. Proto například od slova slon tvoříme přídavné jméno sloní, nikoli *slonní, stejně tak od slova havran odvozujeme adjektivum havraní, nikoli *havranní apod. Protože pokémon je animovaná postavička, která je zvířatům podobná, budeme u přídavného jména odvozeného od tohoto slova postupovat stejně, za náležitou tedy považujeme pouze podobu s jedním n.
Pro upřesnění ještě doplňme, že se v praxi kromě přídavného jména pokémoní můžeme setkat i s adjektivy pokémonský či pokémonový. Výraz pokémonský je dle korpusu SYN v11 užíván nejčastěji (zatímco varianta pokémoní má ve zmiňovaném korpusu celkem 54 výskytů a varianta pokémonový 52 výskytů, přídavné jméno pokémonský se v korpusu vyskytlo dokonce 128krát). Užití přípony -ský, která je značně produktivní a slouží k tvoření zejména tzv. vztahových adjektiv, je tedy v tomto případě rovněž náležité.
Přípona -ový se používá k odvozování adjektiv od neživotných podstatných jmen označujících např. materiál, látku, produkt či předmět, jak se lze dočíst ve Slovníku afixů užívaných v češtině nebo v Příruční mluvnici češtiny, zpravidla tedy neslouží k odvozování adjektiv od jmen označujících zvířata či živé bytosti. Výjimkami jsou přídavná jména typu humrový, bobrový, lososový či lvový, takovéto odvozování adjektiv ale v současné češtině již není příliš produktivní a běžně je užíváno v kombinaci s podstatnými jmény označujícími pokrm, oděv či materiál (proto máme např. humrovou pomazánku, bobrový kožich či lososovou košili). Přídavné jméno pokémonový by tedy teoreticky mohlo být užito ve spojení s označením pokrmu či oblečení. Pro jejich větší univerzálnost však doporučujeme raději užívat první dvě zmiňované varianty, pokémoní a pokémonský.
ep
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak se píše slovo kidlit/kydlit ve smyslu ‚zabíjet, pobít nepřítele‘? Používají ho hráči při počítačových hrách (třeba: právě jsem vykidlila/vykydlila kostlivce). Je to od slova kill, ale v češtině se používá podoba kidlit/kydlit. Nemůžeme se dohodnout, jestli se po k píše i, nebo y. Já si myslím, že by se to mělo psát s i, protože je to odvozeno od anglického kill, manžel zase argumentuje tím, že po h, ch, k, r, d, t, n píšeme y. Našla jsem na jedné diskusní stránce doklad na psaní kydlit, ale jinak se mi nedaří nic najít.
Odpověď:
Nejde o běžně užívaný, ale úzce specifický nespisovný výraz vázaný na určitý okruh uživatelů, není proto divu, že jeho zápis není ustálený. Teoreticky se nabízí spíše možnost respektovat původní anglické kill a volit zápis kidlit. Rozhodně však nelze říct, že psaní s y (kydlit) je chybné, přestože poučka o psaní y po h, ch, k, r, d, t, n platí pro domácí slova, např. přejatá slova diktát, kino, mikina píšeme s i. Zápis slov z nespisovné vrstvy české slovní zásoby nemusí být vždy v souladu s doporučeními platnými pro spisovné výrazy, dokladem je např. kolísání pravopisné podoby slov vízo/výzo či stípko/stýpko. Bylo by vhodné dohodnout se v rámci komunity, která tento výraz užívá.
Výkladové slovníky češtiny nám v tomto případě odpověď neposkytnou. Ve Slovníku nespisovné češtiny je výraz zachycen v podobě kydlit. Slovník uvádí více možných významů, pro oblast počítačových her (v nichž znamená ‚zabíjet nepřátele, obvykle hromadně‘) je doplněno „ojediněle psáno kidlit.“ U hesla je uvedeno i vysvětlení, že „jde o slovo ze slangu současné mládeže, údajně z nějakého slangového významu angl. kiddle; běžně známé významy (…) nemají logický vztah k výše uvedeným významům; přesvědčivým důkazem anglického původu není ani občasný způsob psaní kidlit.“ To, že spojitost s angličtinou slovník poněkud zpochybňuje, však nemá na pravopisnou podobu výrazu v češtině vliv. Je možné (ale nelze to dokázat), že pravopis slova kydlit je ovlivněn významově blízkým expresivním výrazem mydlit (mydlili se hlava nehlava).
Převahu podoby kydlit, resp. předponové odvozeniny vykydlit, potvrzují i nepříliš početné doklady z korpusu – v tomto případě nikoli ze SYN v11 (zde je varianta kydlit doložena pouze jednou, kidlit vůbec), ale z webového korpusu Araneum Bohemicum Maximum. V něm je zachycen 1 doklad zápisu s -i-, a to pokidlit, a 48x zápis s -y- (23× kydlit, 23× vykydlit, 1× prokydlit, 1× ukydlit), např.: byl to pro mne jeden z hlavních motorů celé hry – totálně vykydlit všechny, co ze startu hry kydlili mne; zapíše se k hercům, kteří měli tu čest kydlit protivníky pod taktovkou kultovního režiséra; musíte vykydlit hafo nepřátel pro dosažení žádaného score; stačí vykydlit dva nebo tři nepřátele a hnedle máme další grafické pozadí a změnu nepřátel; stačilo vykydlit draka a bylo vyhráno.
Pokud budeme pátrat v dalších zdrojích, najdeme jeden doklad předponového vykydlit také v databázi excerpčního materiálu Neomat. Na základě internetových vyhledávek lze ještě doplnit, že se sloveso kydlit využívá nejenom při počítačových hrách, ale také v prostředí larpu. V něm žije i podstatné jméno kydlič (kydliče zajímá, aby uspokojivě kydlil a žárlivě kouká po jiných, aby kydlili srovnatelně a nevystupovali z lajny).
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jak máme nazývat obojek pro psa, který zvířeti dává elektrické impulzy? Elektrický, nebo elektronický obojek? Z pohledu odborníka, kterého jsme žádali o radu, by mohly být správně obě podoby.
Odpověď:
Každé z přídavných jmen, které uvádíte, je utvořeno od jiného základu (tj. přídavné jméno elektrický od podstatného jména elektřina, elektronický od elektronika). Adjektivum elektrický podle Slovníku spisovné češtiny (SSČ) a Nového akademického slovníku cizích slov (NASCS) znamená ‚vztahující se k elektřině, jí napájený, poháněný ap.‘, adjektivum elektronický se týká elektroniky a nese význam ‚na elektronice založený, využívající ji‘. Podstatné jméno elektronika je pak slovníky (SSČ, NASCS) vykládáno jako ‚obor zabývající se studiem a využitím pohybu elektronů v různých prostředích‘ – tedy i studiem elektřiny. Vedle tohoto výkladu doplňuje novější Akademický slovník současné češtiny u slova elektronický ještě význam ‚fungující na principu řízení toku elektronů‘. Byť je tedy u každého výrazu, elektrický i elektronický, uveden odlišný výklad významu, jeho centrální složka, kterou můžeme popsat jako ‚souvislost s elektřinou‘, je svou povahou totožná. Na zařízení tak můžeme pohlížet jednak jako na ‚obojek napájený elektřinou‘ a nazývat ho elektrický obojek, jednak jako na ‚elektronické zařízení‘ a říkat mu elektronický obojek. Předpoklad, že dvojím způsobem na daný obojek nahlížejí i uživatelé češtiny, potvrzují data z korpusu SYN v11, v němž lze vyhledat 78 výskytů spojení elektrický obojek a 72 dokladů užití spojení elektronický obojek, jejich kontexty jsou pak velmi podobné, např.: Pejsci mají radost, zloděj ukradl nepříjemné elektrické obojky nebo Použití elektronického obojku nesprávným způsobem a v nevhodný okamžik může způsobit nenapravitelné škody.
hm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Psala bych co nevidět (ve smyslu hned) jako dvě slova, ale znejistila mě informace v elektronicky přístupném Novém encyklopedickém slovníku češtiny (NESČ), kde je spřežka conevidět uvedena v textu o adverbializaci.
Odpověď:
Souhlasíme s vaším názorem a doporučujeme psát co nevidět jako dvě slova. Neumíme bohužel vysvětlit, proč v NESČ v kapitole Adverbializace je jako příklad ustrnulé věty uvedena mj. spřežka conevidět. Další dva příklady – příslovce jaksepatří a jakbysmet – se běžně užívají, oba jsou uvedeny v Internetové jazykové příručce, dokonce už i ve Slovníku spisovného jazyka českého z 60. let minulého století. Spřežku conevidět však nezachycuje žádný z výkladových slovníků češtiny (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého) včetně nově vznikajícího elektronického Akademického slovníku spisovné češtiny, nenajdeme ji ani v Pravidlech českého pravopisu či ve Slovníku nespisovné češtiny.
Někdy se může stát, že starší zdroje uvádějí jen psaní zvlášť, ale v jazykové praxi je psaní dohromady natolik běžné, že se postupně prosadí jako variantní. Příkladem je expresivní slovní spojení co by dup, nověji i cobydup (viz IJP a ASSČ).
To však pro potenciální spřežku conevidět neplatí. Doklady z internetu ukazují, že se ve spřažené podobě poměrně zřídka objevuje jen v neformálních textech, často jde o diskusní servery nejrůznějších zájmových skupin (např. flashky dorazily, conevidět začneme distribuovat všem, kteří si ji zakoupili; hrozí však, že ji conevidět pošle sportovec k šípku; pokud bude podle toho řadit, tak conevidět vylágruje motor). Zápis co nevidět je ve všech typech textů výrazně běžnější. Jednoznačnou převahu psaní zvlášť potvrzují i doklady z korpusu SYN v11, v němž najdeme 7× spřežku (z čehož 3 doklady jsou z téhož textu) a 12 502 dokladů psaní zvlášť.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jaké je gramatické číslo obce Řepiště na Frýdecko-Místecku? V Internetové jazykové příručce uvádíte pouze tvary jednotného čísla, ale místní zase používají pouze číslo množné. Je tedy správně to Řepiště, ta Řepiště, nebo dokonce ty Řepiště?
Odpověď:
Název obce Řepiště nezachycují s výjimkou knihy Místní jména na Moravě a ve Slezsku žádné jazykové příručky. Zmíněná kniha je primárně věnována původu místních jmen, u Řepiště uvádí, že je odvozeno z obecného jména řepiště, což je ‚místo, kde se pěstuje řepa‘. Od původu je tedy jednotné číslo náležité, nicméně autoři knihy dodávají, že se užívá pouze ve vzdálenějším okolí. U místního úzu uvádí jako základní podobu ty Řepiště. Když nahlédneme do korpusu SYN v11, zjistíme, že se užívají jak tvary jednotného, tak tvary množného čísla, přičemž množné číslo je obvyklejší v regionálním tisku, nicméně proniká i do tisku celostátního: např. pro 6. p. je doloženo 121 výskytů tvaru j. č. Řepišti (z toho 56 výskytů, tj. 41 %, v regionálním tisku) a 478 výskytů tvarů mn. č. Řepištích (z toho 388 výskytů, tj. 81 %, v regionálním tisku). Za náležité proto považujeme jak tvary jednotného čísla (to Řepiště), tak tvary čísla množného (ta Řepiště; podoba ty Řepiště má své místo pouze v nespisovných, neformálních textech). Ostatně není náhodou, že u jména sousedící obce Sedliště jsou rovněž přípustné tvary obou čísel. Heslo Řepiště v Internetové jazykové příručce po této analýze doznalo změn a nyní jsou v něm zachyceny obě sady tvarů.
bm
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Poradíte mi prosím, jak mám v českém textu skloňovat označení tibetského titulu rinpočhe?
Odpověď:
Podstatná jména přejatá z cizích jazyků, která dosud nejsou stabilně včleněna do českého jazykového systému, se od domácích slov často odlišují hláskovou stavbou, grafickou podobou a slovotvornou stavbou, a tím s sebou nesou i odlišnosti a komplikace v oblasti tvaroslovné. Někdy je lze skloňovat podle více vzorů, jindy zůstávají nesklonná (zejména mají-li netypické zakončení), v některých případech se nabízí více možností řešení.
Podstatné jméno rinpočhe je označením titulu užívaného v buddhismu, nikoli vlastním jménem, proto jej v češtině píšeme s malým písmenem. Výraz je zajímavý již z hlediska výslovnosti. Jak jsme si ověřili u orientalistů, v originálním jazyce se vyskytuje tzv. aspirovaná souhláska [čʰ], která se v češtině v tomto případě náležitě transformuje do zvukově nejpodobnější souhláskové skupiny [čch], tedy [rinpočche]. Ačkoli aspirované a neaspirované hlásky mají v původním jazyce rozlišovací platnost, v českém prostředí nelze zcela vyloučit ani výslovnostní zjednodušení na pouhé [č], tedy [rinpoče]. Více možností výslovnosti máme například i u jména Thajsko: [tchajsko], [tajsko] či [tʰajsko].
V jazykové praxi je v jednotném čísle opakovaně doloženo zájmenné skloňování (korpus SYN v11): tibetská kniha o životě a smrti od Sogjala rinpočheho; na podporu rinpočheho se konaly demonstrace; důkazy proti rinpočhemu apod. Podobně jako je tomu u vlastních jmen zakončených na [e], také zde je možné zájmenné skloňování užívat. To platí i pro tvary množného čísla, ačkoli ty zatím nejsou v praxi dostatečně doloženy. Druhou možností je skloňovat jméno rinpočhe jako česká podstatná jména rodu mužského životného zakončená na [e], tedy podle vzoru „soudce“: 2. p. j. č. rinpočhe, 3. p. rinpočhi/rinpočhovi, 4. p. rinpočhe apod. Míru užívání tohoto jmenného skloňování bohužel nelze spolehlivě vyhodnotit, protože jde zpravidla o doklady homonymní s tvary zájmennými nebo s nesklonností: byl určen … Žamarem rinpočhem; později se tento mladý lama stal guruem pro ostatní rinpočhe. Vzhledem k zakončení slova je však toto skloňování přijatelné.
Jak jsme naznačili výše, třetí možností je nakládat s tímto jménem jako s nesklonným. Nesklonná (s výjimkou 7. p. j. č.) zpravidla zůstávají některá přejatá obecná jména zakončená na [e] (kamikadze, padre apod.), nezřídka po tvrdé souhlásce. Pro nesklonnost slova rinpočhe svědčí i některé doklady v korpusu SYN v11 a lze ji uplatnit zejména tehdy, vyskytuje-li se tento výraz společně s dalším, skloňovaným jménem (dalšími, skloňovanými jmény): setkání s buddhistickým lámou Erangem rinpočhe; hovořili jsme o velkém rinpočhe; Tibeťané věří, že stejně jako dalajláma jsou rinpočhe opakovaným vtělením jedné a téže duše do jiného těla. Nesklonnost pokládají za vhodné řešení také námi dotázaní orientalisté.
Z jazykového hlediska jsou tedy v pořádku všechna popsaná řešení a můžete užít kterékoli z nich. Toto pojmenování zatím není v českém prostředí zcela frekventované. Vyskytuje se ale například v díle L. Fukse Spalovač mrtvol, a to v podobě rinpoče. Ani tento zápis zcela neodmítáme, protože v češtině někdy dochází (v souladu se zjednodušenou výslovností) ke zjednodušování přepisu hlásek z původních jazyků, např. ve slově kimči/kimčchi. Pokud by se užívání rozšířilo, je otázkou, která varianta nakonec převáží v jazykové praxi. V rámci jednoho textu však považujeme za vhodné dodržovat jednotný princip skloňování.
jr
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Právě čtu knihu od Margaret Cravenové Slyšel jsem sovu zavolat své jméno (v originále I Heard the Owl Call My Name). Nějak mě v českém názvu tahá za uši spojení své jméno. Nemělo by tam být mé jméno, když má sova volat vlastně mě, a ne sebe samu?
Odpověď:
Základní pravidlo pro volbu zvratné či nezvratné podoby zájmena zní, že zvratné zájmeno volíme tehdy, přivlastňujeme-li původci děje. Tento původce bývá typicky vyjádřen podmětem, jako např. ve větě Eliška se věnovala jen svým zájmům. Existují však problematičtější konstrukce, kdy jsou ve větě zachyceny dva děje s různými původci. V takovém případě hovoříme o tzv. sekundární či skryté predikaci. Tu lze odhalit rozvitím formulace, zmiňovaný název proto přetvoříme do souvětí o dvou větách: Slyšel jsem sovu, jak zavolala mé jméno. Z toho vyplývá, že v dané formulaci by opravdu mělo být užito nezvratné zájmeno: Slyšel jsem sovu zavolat mé jméno. Užití zájmena své v tomto případě pokládáme za nevhodné – ačkoliv ho podle výše uvedeného základního pravidla mohou někteří uživatelé vztáhnout k podmětu (já), a přiřknout tak sdělení zamýšlený význam, vzhledem ke skryté predikaci považujeme za primární nežádoucí interpretaci, že zvratné zájmeno odkazuje k sově.
kd
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Jakou podobu má přídavné jméno utvořené od názvu řeckého ostrova Rhodos? Je správně i rhodoský, nebo jen rhodský?
Odpověď:
Odpověď na váš dotaz je nutno začít malou oklikou – informacemi o skloňování podstatného jména Rhodos. Z jazykových příruček a slovníků zachycuje slovo Rhodos Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), v seznamu zeměpisných jmen Slovník spisovné češtiny (SSČ) a tamtéž také Pravidla českého pravopisu (PČP), přičemž všechny tyto zdroje u něj uvádí výlučně skloňování typu Rhodos – Rhodu a jako přídavné jméno jen podobu rhodský. V úzu je však velmi běžné i skloňování typu Rhodos – Rhodosu, bez vypouštění řecké nominativní přípony -os-. V korpusu SYN v11 lze po zadání dotazu [lemma="Rhodos"] a zobrazení frekvenčního seznamu napočítat 866 tvarů bez vypuštěného -os- (kromě Rhodosu, Rhodosem, též *Rodosu, *Rodosem) a 944 tvarů s vypuštěným -os- (z 1 810 výskytů lemmatu Rhodos, v nichž se může projevit vypouštění, či nevypouštění přípony -os-). Tvary bez vypuštěného -os- (2., 3. a 6. p. Rhodosu, 5. p. Rhodosi, 7. p. Rhodosem) tak lze bezpečně považovat za uzuální i noremní a z toho důvodu byly doplněny do Internetové jazykové příručky (IJP).
Co se odvozeného adjektiva týče, uvádějí SSJČ, SSČ i PČP pouze podobu rhodský, odpovídající skloňovaným tvarům s vypuštěným -os- (Rhodos – Rhodu – rhodský). V SSJČ je užití adjektiva ilustrováno příkladem rhodská města. Vzhledem k vysoké četnosti tvarů jména Rhodos bez vypuštěného -os- je poměrně překvapivé, že v korpusu SYN v11 je jen minimální počet výskytů „odpovídajících“ přídavných jmen typu rhodoský. Zachovává-li se totiž -os- při skloňování, dalo by se očekávat jeho zachovávání i v odvozeném přídavném jméně. V korpusu SYN v11 však nalezneme mezi 443 relevantními výskyty přídavného jména utvořeného od názvu Rhodos pouhých 8 (!) přídavných jmen bez vypuštěného -os-: 7× v podobě rhodoský (4× R/rhodoské (diskusní) fórum, 1× rhodoské Staré Město, 1× rhodoské víno, 1× rhodoský přístav) a 1× v podobě rodoský (rodoský kolos). O tomtéž svědčí i doklady z monitorovacího korpusu ONLINE2_NOW, který se aktualizuje denně a obsahuje data z aktuálního měsíce a 6 měsíců předcházejících. I v tomto korpusu k datu 1. 8. 2023 (tedy už po ničivých požárech) jednoznačně převažují podoby s vypuštěným -os-, a to v poměru 19 : 2. V přídavném jméně tedy jednoznačně převažuje podoba s vypuštěným -os-, a soudě podle dokladů z monitorovacího korpusu na tom zatím nic nezačala měnit ani potřeba psát o ničivých požárech na ostrově, o nichž se zprávy v českých médiích začaly objevovat po 19. 7. 2023 (nutno ale dodat, že mezi zprávami o vypuknutí požárů v českých médiích a zveřejněním tohoto zajímavého dotazu neuběhly v době sondy do monitorovacího korpusu ani dva týdny). Mezi nejčastější spojení s přídavným jménem rhodský patří rhodský kolos (kolos rhodský) a rhodští rytíři, hojně doložena jsou ale i spojení odkazující k současnosti ostrova: rhodský přístav, rhodské fórum/konference, rhodská pláž, rhodské víno, rhodské pobřeží.
Stojíme tedy před otevřenou systémovou možností, resp. analogickým rozšířením nevypouštěného -os- z nepřímých pádů slova Rhodos i k odvozeným přídavným jménům typu rhodoský (Rhodos – Rhodosu, a tedy i rhodoský), které uživatelé češtiny zatím – soudě alespoň podle zprostředkovaných korpusových dokladů – překvapivě příliš nevyužívají. Přestože z výskytů podob typu rhodoský v korpusech SYN v11 a ONLINE2_NOW zatím nelze bezpečně usuzovat na to, že by tyto tvary byly uzuální, natož noremní, proti jejich užívání bychom nic nenamítali. Tyto tvary jsou systémově tvořené, nevypouštěním -os- odpovídají tvarům typu Rhodosu, mají tu výhodu, že je z nich jednoznačně poznat jejich odvození z názvu Rhodos (je dost možné, že řada uživatelů češtiny si např. přídavné jméno rhodský ve spojení kolos rhodský vůbec nespojuje s ostrovem Rhodos) a jsou dobře srozumitelné. Z těchto důvodů jsme se přídavné jméno rhodoský navzdory výše uvedeným informacím rozhodli zařadit do IJP.
mb
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Kde najdu seznam kodifikovaných vzorů?
Odpověď:
Nic takového jako kodifikovaný (či jakkoli jinak stanovený) soupis vzorů neexistuje. Předmětem kodifikace je např. skloňování či časování konkrétního slova nebo celé skupiny slov, ne však to, které slovo se při jejich ohýbání má používat jako návodné. Vzory jsou zamýšleny jen jako uživatelská pomůcka, jak na základě známých tvarů odvodit tvary neznámé či nejisté. Zřejmé to bude na příkladu: Podle stávající kodifikace je např. u podstatného jména diabetolog v 2. pádě jednotného čísla noremní tvar diabetologa (a ne třeba *diabetologe nebo *diabetology). Kodifikace však neříká, jestli je náležité dospět k tomuto tvaru pomocí stejně skloňovaného slova pán, had či např. student nebo úplně jinak, třeba bez opory v jakémkoli vzorovém slovu.
To, že se ve výuce češtiny při tvaroslovných rozborech často určuje např. u podstatných jmen vzor spolu s gramatickými kategoriemi (rodem, číslem a pádem), je dáno didaktickou tradicí. Tradicí a společensko-politickým vývojem je pak ovlivněn i souhrn vzorových slov, která zastupují ohýbání příslušných skupin slov. Zhruba před sto lety uváděla Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (zpracovaná Václavem Ertlem, uvádíme podle vydání I. dílu z roku 1926) takovýto seznam vzorů pro skloňování podstatných jmen: had, oráč, Jiří, sluha, soudce, hrad, meč, kámen, loket; žena, duše, paní, kost, tykev; město, moře, znamení, rámě, kuře. Z ideologických důvodů a/nebo kvůli zastaralosti některých slov se seznam několikrát obměnil do dnešní obvyklé podoby: pán, muž, předseda, soudce, hrad, stroj; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení (tak ho uvádí už Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky z roku 1981).
Některé novější zdroje se od tohoto tradičního souboru vzorů odklánějí. Např. Mluvnice současné češtiny 1 (2015) opřená o zjištění na základě jazykových korpusů uvádí oproti dosud tradičním vzorům slova had (namísto tradičního pán), táta (předseda), list (hrad) a duše (růže), nad jejich rámec i samostatný vzor cyklus. V čase se tedy mění jak početnost základního seznamu, tak konkrétní vzorová slova. Lze očekávat, že alternativních seznamů se bude časem v gramatikách či výukových zdrojích objevovat víc. Budou-li opřené o rozumná kritéria, z lingvistického hlediska užívání jiných vzorů nic nebrání.
Např. Petr Strossa v článku v Naší řeči z roku 2019 uvádí dvě základní kritéria pro výběr vzorů: 1. Vzorová slova mají být běžně používaná (srozumitelná). 2. Jejich kmen má končit na souhlásku, u níž bude jednoznačné, zda se po ní píše i/y (tedy na souhlásku měkkou nebo měkčící se). V podnětech směrem k možným úpravám tradičního seznamu pak zohledňuje další kritérium: Vzor by měl plně reprezentovat velkou skupinu konkrétních slov. Např. vzor pán je sice slovo běžně používané a dobře odlišuje třeba tvary páni a pány, ale je specifický svým krácením v 5. pádě jednotného čísla (pán–pane) a jeho dvě koncovky v 1. pádě množného čísla (páni, pánové) také neplatí pro mnoho slov, která pod něj spadají.
Užitečný náhled z jiné strany přinášejí učebnice češtiny pro nerodilé mluvčí. Jim by standardní soubor mnoho užitku nepřinesl, vhodnější jsou slova srozumitelná v mnoha různých jazycích, použitelná v běžných komunikačních situacích a snadno spojitelná s dalšími běžnými výrazy, např. pro přídavná jména moderní namísto jarní. Proto tyto učebnice pracují s takovými vzory podstatných jmen, jako jsou např. student (pán), kolega (předseda), čaj nebo počítač (stroj), práce (růže), tramvaj (píseň), radost (kost) nebo rajče (kuře).
od
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Chtěla bych upřesnit termín kopule/kupole v souvislosti s letadlem. Je to vlastně koule, která umožňuje výhled ze střechy letadla. Je to kopule, nebo kupole?
Odpověď:
Podle Internetové jazykové příručky a současných výkladových slovníků češtiny (Nový akademický slovník cizích slov, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého) jsou správné obě možnosti: kopule i kupole. Slovníky hodnotí varianty jako rovnocenné, a to jak při užití v oblasti architektury (s významem klenba tvaru části kulové nebo jiné rotační plochy – elipsoid, paraboloid – nad kruhovým nebo mnohoúhelníkovým půdorysem), tak jako astronomický termín (kryt astronomického dalekohledu, zprav. polokulovitý). Ve starších zdrojích, např. v Příručním slovníku jazyka českého, najdeme jako základní podobu kupole, a to s poznámkou „obyčejně kopule“. Podle etymologických slovníků vznikly varianty přesmykem samohlásek z původního italského výrazu cupola, což je vlastně zdrobnělina latinského cῡpa s významem ‚sud, bečka, káď‘. Zatímco v Machkově slovníku z konce 60. let min. stol. najdeme heslo kupole, Rejzkův Český etymologický slovník (2. vyd. z roku 2015) má jako základní podobu kopule.
Technický slovník naučný (z let 2001–2005) rozlišuje užití variant podle významu – heslo kopule je vysvětleno jako astronomický termín, zatímco kupole odkazuje k architektuře. Doklady z korpusu SYN v11 však ukazují, že v praxi se obě slova užívají pro vyjádření stejného významu, např. dole v slunci zářily věže a kopule kostelů × nad kupolí kostela žhne slunce; oba velké dalekohledy v kopuli observatoře naštěstí zůstaly na svých místech a nepoškozené × po dokončení by měla mít hlavní kupole observatoře průměr sedm metrů. Poměr variant kopule : kupole je ve zmíněném korpusu 12 838 : 6 737, pravopisná podoba kopule je tedy v uživatelské praxi téměř 2× častější.
V žádném z nám dostupných zdrojů není zachycen význam související přímo s letadly. Vzhledem k popisu, který jste uvedla, se domníváme, že můžete užít kteroukoli z možností.
ač
Zajímavé dotazy
Dotaz:
Můj syn se jmenuje Robert Schiller. Paní učitelka ve škole jeho jméno zkráceně píše jako Robert S., ale mně přijde, že by to mělo být spíš Robert Sch. Kdo má pravdu?
Odpověď:
V zásadě máte pravdu obě – obě zmíněné zkratky jsou utvořeny v souladu s obecnými pravopisnými zásadami. Jde o to, jestli je některá z možností v principu obvyklejší, komunikačně výhodnější apod. Neuvádějí-li se osobní jména v plné podobě, užívají se pro ně standardně tzv. čistě grafické zkratky. Ty se tvoří tak, že se zachová první písmeno nebo několik písmen – charakteristická počáteční skupina písmen, slabika apod., ideálně končící souhláskou – a zbytek slova se nahradí tečkou. Tomu obě zmíněné zkratky vyhovují.
Zkracování příjmení má nepochybně v řadě kontextů opodstatnění, ale jelikož je v kultuře českého jazykového společenství obvyklejší zkracovat rodná jména, nemáme pro zkratky příjmení ve veřejné psané češtině mnoho dokladů. Proto se opřeme o pozorovatelné zvyklosti u rodných jmen. U rodných jmen bylo dříve běžnější než dnes vypisovat výstižnější skupinu písmen (např. Ant. Balšánek, Fr. Cubr, Jos. Gočár). (Podobně se dodnes obvykle postupuje u místních jmen, např. Havl. Brod, Ml. Boleslav, St. Paka.) Dnes je však převažujícím zvykem zachovávat jen první písmeno, iniciálu. V korpusu SYN v11 je např. A. Balšánek oproti variantě Ant. Balšánek častější v poměru 14 : 1, podobně F. Cubr 16 : 1, J. Gočár dokonce 160 : 0. Příjmení Schiller je německého původu, ale rodná jména začínající na Sch jsou vzácná i v němčině, natož v češtině – analogie tedy prakticky nenajdeme.
Podstatné nicméně je, že skupina sch je ve jméně Schiller pravopisná spřežka. Ve slovech přejatých z němčiny označuje tato skupina znaků jednu hlásku [š]. Podobně domácí spřežka ch představuje obvykle jedinou hlásku [x] (až na spíš potenciální složeniny typu truchlas ‚vzdorohlas, volba na truc‘). Ověřili jsme, že rodná jména začínající na Ch jsou v českých textech zcela pravidelně (téměř bezvýjimečně) zkracována právě jako Ch., nikoliv C. (např. Ch. Aguilera, Ch. Brontëová, Ch. de Gaulle, Ch. Morgenstern). Z toho důvodu se mírně přikláníme spíš k zápisu Robert Sch. Ten může být navíc výhodný v hypotetické situaci, kdy je ve třídě kromě Roberta Schillera ještě např. Robert Synek (Robert S.). Jelikož však skupina sch nejspíš nemá pro uživatele češtiny tak nesporně spřežkový charakter jako ch (typicky v domácí slovní zásobě se tyto znaky čtou jako [sx], např. schovat, schopný, naschvál), konkurenční varianta Robert S. je podle nás také zcela v pořádku.
od
