Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak by se mělo graficky náležitě zapsat nespisovné vyjádření [ocamcať pocamcať]?


Odpověď:
Uvedený obecněčeský expresivní obrat se uplatňuje spíše v mluveném než psaném projevu. Český národní korpus (a to jak syn v8, tak online_now) ukazuje, že se s ním pisatelé vypořádávají nejrůznějším způsobem – v praxi je doložen v mnoha hláskových obměnách, někdy s uvozovkami značícími pisatelův odstup:
Demokracie? No jistě! Ale vocamcaď až pocamcaď.
Má to svoji logiku, avšak odcamcaď pocamcaď.
Chce sice dát firmě „ducha nové generace“, ale zase – „ocuť pocuť“.

 

Dále se najdou varianty ocamcaď pocamcaď, vodcamcaď pocamcaď, vocať potaď, odsuď pocuď, vocuď pocuď, odsuď podsuď, odsud podsud, odsud posud... Všechny mají společnou vlastnost – respektují určitý rytmus, tím že obě složky mají stejný počet slabik a stejnou samohlásku v koncové slabice. Protože nejde o spisovné vyjádření, není jeho pravopisná podoba stanovena závazně, je proto přijatelné užít kteroukoli z možností.

 

Ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971) je frazém zachycen v podobě vocamcaď až pocamcaď, a to u příslovce pocamcaď, které slovník hodnotí jako obecněčeské expresivní synonymum výrazu potud. Příruční slovník jazyka českého (z let 1935–1957) označuje slovo pocamcaď dokonce kvalifikátorem vulgární. Ve Slovníku nespisovné češtiny (2009) obrat najdeme u hesla vocaď (odsud, odtud), u něhož je uvedeno, že se někdy užívá ve spojení vocaď pocaď, vocamcaď až pocamcaď.

 

Jako spisovnou variantu nabízejí slovníky možnost odtud (až) potud, popř. odsud (až) potud. Obě, respektive všechny čtyři, se v praxi užívají (Samozřejmě že je pro občanskou společnost, ale odtud potud; Slušné oblečení ano, ale odsud až potud). Vedle toho mnozí autoři vyjadřují stejný význam obratem všechno/všecko má své meze.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Kamarádka mě nedávno zaskočila otázkou: „Když jsem zpocená, tak jsem se zpotila. Znamená to, že když jsem zbrocená potem, tak jsem se zbrotila?“ Od té doby mi to vrtá hlavou, existuje snad v češtině sloveso zbrotit se?

 

Odpověď:

Dnes už se sloveso zbrotit (se) neužívá, z výkladových slovníků ho uvádí pouze Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Ten vycházel v letech 1935–1957 a je založen především na excerpcích z literatury, přičemž nejstarší zdroje pocházejí z roku 1770. Podle slovníku je význam slovesa zbrotiti „poskvrniti, potřísniti něčím, zprav. tekutým“ a je zde doložena i zvratná podoba slovesa zbrotiti se „poskvrniti se, potřísniti se něčím, zprav. tekutým“.

 

V současné češtině se zachovalo pouze přídavné jméno zbrocený, které je odvozeno od příčestí trpného daného slovesa, tedy zbrocen. Přestože PSJČ uvádí i ryze slovesný příklad Holí stloukl toho „červa“ tak, až půda se zbrotila krví, už zde převládají doklady adjektivního použití.

 

Nyní se slovo zbrocený pojí téměř výlučně s výrazy potkrev. Nahlédneme-li do slovníků, které se zabývají historií češtiny, zjistíme, že primární je souvislost právě s krví. Elektronický slovník staré češtiny (ESSČ) definuje sloveso brotiti jako „zbarvovat na červeno, smáčet, skrápět něčím červeným (zvl. krví)“. Etymolog Václav Machek původ slovesa brotiti spojuje s rostlinou jménem mořena barvířská, jíž se dříve barvilo na červeno a které se ve staré češtině říkalo brotec (ESSČ uvádí podoby broc, broč). Další původ není jasný, uvažuje se však o souvislosti s řeckým brótos („sražená krev, proud krve“). Odtud Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku pokračuje až k indoevropskému základu *mrtó- („mrtvý“).

 

av 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Zajímalo by mě, co je správně: zplnoletit, nebo zplnoletnit? Mám totiž pocit, že se setkávám s obojím.

 

Odpověď:

 

Podle výkladových slovníků je – až na jedinou výjimku (k tomu viz dále) – kodifikována jen podoba zplnoletit. V úzu však převažuje podoba zplnoletnit – v databázi ČNK syn v8 je poměr zplnoletit vs. zplnoletnit 53 : 81. Nejde přitom nejspíš jen o častou chybu ani o nedávnou inovaci (která vzniká nejspíš analogií ke slovesům typu zpoplatnit, osamostatnit, zhmotnit, zkvalitnit, upřednostnit aj.). Podobu zplnoletnit totiž (jako řídkou) zachycuje už Příruční slovník jazyka českého z let 1935–1951. Doplníme-li obrázek z úzu o své jazykové povědomí, můžeme snad považovat za oprávněnou domněnku, že podoba zplnoletnit bude pro některé uživatele češtiny i plně noremní. Vzhledem ke kodifikovanosti (a v neposlední řadě i uzuálnosti a noremnosti) je jistě správné použít podobu zplnoletit. Vzhledem k častému výskytu v úzu (a nejspíš i její noremnosti, aspoň pro část uživatelů češtiny) bychom však rozhodně nezamítali ani podobu zplnoletnit.

 

 

mb 

 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak mám zacházet se slovem m/Montessori v případech typu m/Montessori výuka? Má se zde psát malé, nebo velké písmeno?

 

Odpověď:

Přestože výraz montessori není v češtině ničím novým, žádný kodifikační slovník ho nezachycuje. Tato vzdělávací metoda, případně celý školský systém, má v názvu jméno své průkopnice – Marie Montessori(ové). V případě, který zmiňujete, tedy montessori výuka, už však výraz montessori nesignalizuje vlastní jméno, ale obecné označení vzdělávací metody, podobně jako je tomu třeba v případě waldorfské výuky. Problémy či nejistotu může působit poněkud netradiční forma výrazu montessori: jde o nesklonné přídavné jméno, podobným typem je v češtině např. khaki. Méně problematické je v tomto ohledu alternativní označení montessoriovský, které se však v úzu vyskytuje v drtivě menší míře. Z výše uvedeného plyne, že ve větách, v nichž mluvíme o metodě vzdělávání apod., je namístě užít malé písmeno: montessori výuka, montessori škola, montessori přístup. Neplatí to pochopitelně v případech, kdy explicitně přivlastňujeme zakladatelce metody, pak je třeba v souladu s obecnými zásadami českého pravopisu napsat písmeno velké, stejně jako bychom napsali třeba děti Jany Novákové. Jde např. o spojení typu vzdělávací systém Marie Montessori, mateřská školka Marie Montessori atd.


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jaká je předpona ve slově otvírat či otevírat? Když žáci mají dané slovo zapsat, určí ot(e)- jako předponu, a protože se učí mj. jen o existenci předpony od(e)-, píšou pak v tomto slově -d-, nikoliv -t-. Je tedy v daném slově předpona ot(e)-? Nebo jen předpona o-? Co by bylo potom zbylé -t(e)-, když kořen je evidentně -vír-? A jak to žákům ZŠ vysvětlit?

 

Odpověď:
Ve slovese otevírat je – z hlediska historického i z hlediska současné češtiny – předpona ot(e)-. Sloveso otevírat je jedno z mála slov, kde se dodnes udržela předpona od- ve své původní podobě ot-. Tato podoba je původní (srov. praslovanské *otъ-), existuje dodnes v některých slovanských jazycích (např. v ruštině), směrem do nové češtiny se však – vlivem předpon nad-, pod-, před- – až na nečetné výjimky změnila na podobu od-. Mezi tyto nečetné výjimky patří právě sloveso ot(e)vírat, které má tedy předponu ot(e)- (podoby s -e-, ote-, jsou jen z důvodu usnadnění výslovnosti tzv. vokalizovány) a kořen -vír-. Žákům ZŠ je třeba tuto skutečnost podat buď tak, že si daný fakt musí pamatovat jako výjimku, nebo jim příp. nezatajovat existenci přípony ot(e)-. V běžných cvičeních je však samozřejmě uvádění slovesa ot(e)vírat zcela nevhodné.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V jedné povídce Karla Čapka se vyskytuje slovo čintamani, pocházející údajně ze sanskrtu. Jak se má v češtině správně vyslovovat?

 

Odpověď:
Výslovnost tohoto výrazu dosud žádné příručky nezachycují. Ani v úzu toto slovo pochopitelně není frekventované, v mediálních archivech se nám podařilo dohledat pouze nemnoho případů jeho užití. Z nich vyplývá, že žádná výslovnostní podoba není zcela ustálena: nejčastěji se vyskytla varianta [čintamaňi], v jednotkách případů pak [čintamany] či [čintámany]. Vzhledem k výslovnosti v jazyce původu: [tʃɪnˈtɑːmʌɳi] a kvůli zjevné neexistenci zcela vžité zvukové podoby doporučujeme pro češtinu výslovnost [čintámany], která odpovídá pravidelné adaptaci originálu (znak [ɳ] zachycuje tzv. cerebrální, jinak též retroflexní alveolární nosovku, kterou je v češtině náležité nahradit souhláskou [n]). V Čapkově povídce se dané slovo objevuje opravdu v podobě čintamani, avšak z hlediska jeho původu a transkripčním pravidlům je přesnější zápis čintámani, který se v současném psaném českém úzu rovněž vyskytuje a který jednoznačně doporučujeme v současnosti preferovat (Čapek zjevně čerpal z anglické nebo německé literatury, kde se délka samohlásek, když nejde o mezinárodní odborný přepis, v písmu neoznačuje). Vzhledem k tomu, že jsme tuto problematiku konzultovali i s odborníkem na příslušný jazyk původu, na okraj dotazu dodejme, že slovo čintámani opravdu pochází ze sanskrtu a označuje zázračný kámen. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá- s významem ‚myšlenka, přání, touha, starost, péče‘; mani- ‚klenot, diadém, cennost‘; dohromady tedy ‚klenot přání, klenot myšlenek‘ apod. V barvité mytologii se objevuje jako šperk, který může, ale nemusí zdobit hlavu a který dokáže splnit každé přání toho, kdo jej nosí, zbavit jej starostí atp.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je vedle jistě správné podoby obsese možná i podoba obscese (třeba v nespisovné češtině), když existuje slovo obscénní, a hlavně podoby obsesníobscénní? Lze podobu obscese použít v televizi?

 

Odpověď:

Slovníky uvádějí ve významu ‚chorobně utkvělá představa, myšlenka‘ jedině podobu obsese. Podoba *obscese je evidentně mylnou, nesprávnou podobou tohoto slova. Jakkoliv je možné, že se začíná sem tam vyskytovat, nebo dokonce šířit (databáze ČNK syn v8 obsahuje 6 jejích výskytů), v současné době ji lze jednoznačně označit za chybnou. V daném významu je správné (pro adresáty nerušivé, nepřekvapivé) používat jedině podobu obsese. Přídavné jméno obscénní, z lat. ob- ‚ob-, proti-, za ap.‘ a caenum ‚kal, bahno‘, znamená ‚neslušný, nemravný, oplzlý, necudný‘, a se slovem obsese tedy etymologicky ani významově nijak nesouvisí. Jakkoliv by někomu mohla přídavná jména obsesní (adj. od obsese) a obscénní připadat podobná, nijak spolu nesouvisí a je nutno mezi nimi rozlišovat – neplést si je. Slovo *obscese je proto nesprávné, a to i v nespisovné češtině. Výjimkou by snad mohly být umělecké žánry, kde by podoba *obscese mohla sloužit např. jako jazykový prostředek charakterizující nevzdělance či pseudointelektuály, kteří si oba výrazy pletou nebo mylně spojují.

 

mb  


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Dozvěděla jsem se, že děti mají určovat u slova dveře číslo množné, nikoli pomnožné, proto bych se chtěla zeptat, kdy bylo u podstatných jmen zrušeno pomnožné číslo.
 

Odpověď:

V češtině je protiklad jednosti (singularity) a nejednosti (plurality) vyjadřován tzv. číslem jednotným a množným (v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál, což znamená, že pro ohebná slova existoval třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě). Podrobné poučení ke kategorii jmenného čísla najdete v Internetové jazykové příručce.

 

S číslem pomnožným (ani s číslem hromadným) česká gramatika nepracuje. Jako jména pomnožná označujeme podstatná jména, která mají pouze nebo převážně tvary množného čísla, přičemž svými tvary mohou označovat jak množství, tak jednotlivinu (např. záda, plavky, nůžky). Jak uvádějí metodické příručky pro didaktiku českého jazyka (např. Český jazyk 6 pro základní školy od Evy Hošnové, Ivany Bozděchové, Petra Mareše a Ivany Svobodové), učitelé musejí dětem zdůraznit, že např. u slova kleště (a jeho soustavy tvarů) nejde o číslo pomnožné, ale že je třeba u daného slova uvést číslo množné.

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V povídce Marinka od Karla Hynka Máchy jsme narazili na slovo tlum, kterému nerozumíme: ... zde zas hustým tlumem se tlačí, malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším děveččina čepce klobouku, městská dcerka s řeznickým tovaryšem. Co přesně dané slovo znamená a jak vzniklo?

 

Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že slovo tlum označuje skupinu lidí nebo zvířat. Jde však o výraz zastaralý a knižní, proto jej v databázi Českého národního korpusu (syn verze 8) nalezneme jen v 10 dokladech pocházejících převážně ze starší literatury (Tlum andělů tě perutěmi cloní a mečem plamenným tu ruku utne).

 

Jak se dočteme v Českém etymologickém slovníku Jiřího Rejzka, podstatné jméno tlum souvisí se slovesem tlumit (podobný významový vztah mají výrazy davdávit), které bylo za českého obrození přejato z polštiny (tłumić), jež má zřejmě vazbu k polskému tłum (‚tlupa, zástup‘) a tlumny (‚hromadný, četný‘). Tłum pravděpodobně pochází z praslovanského *tЬlp-mЪ a souvisí rovněž se slovem tlupa, které obrozenci přejali z ruštiny (tolpá, ‚zástup, dav‘).

 

hm 
 


Zajímavé dotazy

 

Dotaz:
Hledal jsem ve Slovníku spisovné češtiny slovo mání, které se používá ve významu ‚k dostání‘, ale nenašel jsem ho. Znamená to, že se nemá používat?
 
Odpověď:
Slovník spisovné češtiny slovo mání ani spojení být k mání sice neuvádí, zmínku o něm však nalezneme ve starším Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), a to v rámci heslového odstavce slovesa mít. SSJČ (1960–1971) toto spojení hodnotí jako zastaralé a obecněčeské, tedy jako nevhodné pro oficiální, formální komunikaci. Ponoříme-li se ještě hlouběji do historie, zjistíme, že nad spojením být k mání „lámal hůl“ už Václav Ertl, který ho v roce 1927 v časopise Naše řeč označil za součást „hokynářské češtiny“ a zároveň vyjádřil přesvědčení, že z nespisovné vrstvy jazyka už k mání vymizelo: „... i dnešní hokynář by se za výraz to je k mání jistě styděl — kdyby jej vůbec znal“.
 
Jaké důvody vedly autory SSJČ a Václava Ertla k volbě této stylové charakteristiky? Dříve bylo mání hodnoceno jako ryze nesystémový tvar, který vznikl zřejmě analogií k německému zu haben. Mání je tedy obecněčeská podoba podstatného jména odvozeného od slovesa mít, resp. od tvaru trpného příčestí *měn (jako např. volat – volán – volání). Toto příčestí trpné postupem času zaniklo a v dnešní češtině po něm zůstalo systémově utvořené slovesné podstatné jméno jmění s náslovným j-., které se osamostatnilo a lexikalizovalo ve významu ‚majetek‘. K fixaci spojení k mání mohla kromě německého vlivu přispět i analogie s obratem k dostání v obdobném smyslu, i ten má ostatně paralelu v německém zu bekommen.
 
Novější mluvnice spojení být k mání hodnotí už jako ustálené spojení, které má hovorový, popřípadě expresivní příznak. Na podobné jazykové jednotky je pohlíženo jako na celek a jako nečlenitelný celek jsou i užívány, přičemž anomálie jejich komponentů jsou poměrně běžné (viz např. unikátní složky frazémů nechat někoho na holičkách, mít pré aj.). O tom, že dnešní mluvčí vnímají spojení být k mání jako neproblematické a vhodné i pro psanou komunikaci svědčí jeho hojný výskyt v databázi Českého národního korpusu. Korpus syn verze 8 nabízí takřka 41 000 dokladů, přičemž tři čtvrtiny z daného objemu pocházejí z denního tisku (Třebaže ovoce je v obchodech k mání po celý rok, není nad čerstvě utržené jahody).
 
hm 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se správně v češtině vyslovuje a jakého rodu je výraz mem (meme)?

 

Odpověď:

Ačkoli se výraz mem v češtině prokazatelně vyskytuje již od 90. let 20. století, jeho výslovnosti ani tvaroslovným kategoriím se dosud žádné příručky nevěnovaly. Pro stanovení náležité zvukové podoby je důležité si uvědomit, že v angličtině, z níž slovo pochází, se zapisuje jako meme a vyslovuje se jako [miːm]. V češtině se však ustálila výslovnost a jí odpovídající grafika mem [mem]. Zvuková podoba [mem] naprosto převažuje např. u profesionálních mluvčích v médiích a není důvod ji nedoporučit. Obecně sice platí, že výslovnost přejatých výrazů by měla v češtině vycházet primárně ze zvukové podoby v původním jazyce (cizí hlásky se pak nahrazují domácími atp.), není však výjimečné, že se vžije zvuková podoba odrážející např. grafickou stránku slova, což není a priori chyba. Na druhou stranu nelze odmítat ani variantu [mím], které však odpovídá jedině pravopisná podoba meme, nikoli mem. Rovněž jsme v úzu okrajově zaznamenali výslovnost [meme] (zejména v souvislosti se skupinou Historické meme, vyskytující se na sociální síti), kterou však nepokládáme za neutrální. Je pravděpodobné, že volba konkrétní zvukové podoby bude značně souviset např. s věkem mluvčího, bude se lišit v závislosti na určité sociální skupině atp. Je tedy možné, že jedni uživatelé jazyka budou důsledně vyslovovat [mím] a variantu [mem] považovat za nepatřičnou (může v nich např. vyvolat pocit, že ten, kdo říká [mem], daný fenomén příliš nezná či vůbec neovládá angličtinu). Naopak jiná skupina mluvčích, kteří mají zažitý výraz mem [mem], bude pokládat výslovnost [mím] za rušivou, nebo dokonce vůbec nepochopí, o jaké slovo jde. Stejně jako u řady podobných anglicismů je samozřejmě možné, že se jejich adaptace do češtiny bude časem ještě vyvíjet a budou si např. jednotlivé varianty v úzu více konkurovat, případně se jedna z variant již plně ustálí.

 

Co se týče rodu, pak je třeba lišit obě zmíněné pravopisné (a výslovnostní) varianty. Podoba mem je jednoznačně rodu mužského neživotného a skloňuje se podle vzoru „hrad“: 2. p. memu. Toto podstatné jméno se užívá i v původním pravopisu meme a pak rod kolísá: užívá se vedle rodu mužského neživotného (Právě jsme zvolili internetový meme prezidentem) i v rodě středním a v takovém případě je tento výraz nesklonný (V pravidlech není nic, co by tvrdilo, že úspěšné meme musí být milé).

 

vš, ks 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Rád bych se zeptal na skloňování názvu farmaceutické společnosti AstraZeneca, který byl vytvořen spojením názvů firem Astra ABZeneca Group po jejich fúzi. Domnívám se, že bychom k němu měli přistupovat jako k jednoslovnému názvu a skloňovat, tedy bez AstraZeneky, s AstraZenekou. Máte odlišný názor?

 

Odpověď:
Nejistota ohledně skloňování názvu AstraZeneca vyplývá z toho, že je to nestandardně utvořený název. Je pak problematické aplikovat na něj pravidla, která se užívají pro názvy standardní. Z hlediska mluveného jazyka jde o dvě slova (se dvěma slovními přízvuky na počátečních slabikách), což odpovídá původu názvu, proto se v mluveném komunikaci vedle skloňování pouze druhé části často používá i skloňování obou částí (2. p. [astri zeneki]). V grafické podobě jde ovšem o jeden celek a původ spojení je signalizován velkým písmenem u druhé části slova: AstraZeneca. Pokud bychom vycházeli z toho, že jde graficky o jedno slovo, pak bychom bez problémů skloňovali pouze druhou část a první nechali nesklonnou, protože v češtině až na výjimky skloňujeme pouze zakončení slova: 2. p. AstraZenecy/AstraZeneky. Pokud se rozhodnete používat tento způsob skloňování, bude to zcela v pořádku. Zároveň však nemůžeme vyloučit ani skloňování obou částí, byť to znamená změnu koncovky uprostřed grafického celku. Vycházíme především z toho, že v mluveném jazyce jde o slova dvě, což je podpořeno velkým písmenem uprostřed a zmíněnými dvěma slovními přízvuky (viz výše). Psaná podoba je sekundární a kopíruje podobu mluvenou. Pokud tedy lze v mluvené komunikaci skloňovat obě části, je třeba mít možnost toto spojení také odpovídajícím způsobem zapsat, byť by to bylo graficky neobvyklé: 2. p. AstryZenecy/AstryZeneky.

 

ks


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Pocházím z Moravy a po příchodu do Prahy mě velmi překvapil místní význam slova čtvrtka. U nás říkáme čtvrtka skleničce alkoholu (panáku), zatímco v Praze – jak jsem vyrozuměla – toto slovo označuje „tvrdý papír“. Zajímalo by mě, kde všude se panáku říká čtvrtka a z čeho to pojmenování vzniklo.

 

Odpověď:
Výraz čtvrtka ve významu „sklenička na alkoholický nápoj o objemu 1/4 l nebo její obsah“ se skutečně užívá pouze v některých oblastech České republiky. Heslo čtvrtka (a hláskové varianty štvrtka, štv’ertka, štverka, štfrtka) uvádí rozpracovaný Slovník nářečí českého jazyka. Z autentických dokladů opatřených údajem o místě sběru lze vyčíst, že výraz není rozšířen jen na Moravě a ve Slezsku, ale i ve vybraných částech Čech, zejména ve východních Čechách.


Etymologie je zřejmá: slovo původně označovalo nádobu o objemu čtvrt litru. Dnes už však čtvrtka zjevně nemusí obsahovat celý čtvrtlitr tekutiny, pojmenování se mnohde přeneslo na sklenku alkoholu obecně.


V Praze se slovem čtvrtka vedle obecného významu „čtvrtina“ skutečně rozumí „list tuhého kreslicího papíru“ (viz Slovník spisovného jazyka českého). Nicméně např. v Brně se tento typ papíru běžně označuje slovem výkres, který má v  jiných oblastech republiky zcela jiný význam, totiž „kreslené znázornění něčeho“ (SSJČ). Není tedy divu, že vás tyto regionální rozdíly významu překvapily a zmátly.


av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Z různých zdrojů na internetu jsem vyrozuměl, že název bývalého hlavního města Kazachstánu Alma-Ata, který uvádí Pravidla českého pravopisu i Slovník spisovné češtiny, již není aktuální a měl by se užívat název Almaty. Je tomu tak?

 

Odpověď:
Ačkoliv bývalé hlavní město Kazachstánu bylo skutečně již v roce 1993 přejmenováno z Alma-Ata na Almaty, není situace v českém jazyce zcela jednoznačná. Český úřad zeměměřický a katastrální ve své standardizační příručce Index českých exonym (2019) stále doporučuje užívat v češtině pojmenování Alma-Ata s vysvětlením, že jde o tzv. české exonymum, tedy o českou podobu zeměpisného jména ležícího mimo naše území. Nicméně data z Českého národního korpusu ukazují, že se v úzu mnohem častěji setkáme s novým pojmenováním Almaty, které lze také (ovšem z odlišného pohledu) za exonymum považovat. Pro zajímavost dodejme, že i situace v jiných jazycích je rozkolísaná. Závěr jazykové poradny je, že mimo texty institucí, pro něž je obsah Indexu českých exonym závazný (např. některých ministerstev), si může pisatel mezi variantami vybrat.

 

vš, bm
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je správně pivovarská, nebo pivovarnická škola?


Odpověď:
Jak přídavné jméno pivovarský, tak pivovarnický jsou utvořena v souladu se slovotvornými zásadami češtiny. Přídavné jméno pivovarský je utvořeno od podstatného jména pivovar, zatímco přídavné jméno pivovarnický od podstatného jména pivovarník. Podle novějších slovníků (Slovníku spisovného jazyka českého a Slovníku spisovné češtiny) jde o synonyma s významem ‚souvisící s výrobou piva‘. Vzhledem ke slovotvornému významu by snad ve spojení se slovem škola bylo přesnější užití přídavného jména pivovarnický – jde o školu, která má vychovat pivovarníky, vyloučeno však samozřejmě není ani užití přídavného jména pivovarský – stále jde o školu souvisící s výrobou piva. Podle dokladů z databáze ČNK syn v8 je častější spojení pivovarská škola (má tu 44 výskytů) než pivovarnická škola (má tu 7 výskytů). Přípustné jsou tedy obě možnosti – jak pivovarská, tak pivovarnická škola.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Otázka:
Lze nazvat kancelář sociální služby, která poskytuje odborné sociální poradenství formou ambulantní a terénní služby, výrazem ambulance?

 

Odpověď:
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí u hesla ambulance dva významy: 1. ‚zdravotnické zařízení pro docházející pacienty‘ a 2. ‚sanitka‘. Na základě dat Českého národního korpusu se zdá, že i v úzu se výraz ambulance pojí zásadně s oblastí zdravotnictví. Zároveň je však nutné říci, že posuny významů jsou v jazyce přirozeným jevem a rozšíření významu ambulance i do sektoru sociálních služeb si lze snadno představit. To, že tento význam slovníky zatím nezachycují, je nepochybně dáno tím, že podobné služby v minulosti zkrátka nebyly poskytovány, nebo přinejmenším ne v takové míře a tak organizovaně.


Vzhledem k tomu, že v úzu se výraz ambulance prokazatelně stále pojí především se zdravotnictvím, by však mohlo být užití výrazu ambulance ve Vašem kontextu zavádějící. Domníváme se proto, že pro tuto chvíli by bylo v zájmu jednoznačnosti nejvhodnější zvolit opis, a to např. v podobě ambulantní sociální služby. Druhou možností je výraz ambulance blíže specifikovat vhodným přídavným jménem, např. sociální ambulance. Ani v tomto případě však nelze zaručit, že bude označení pro všechny uživatele češtiny zcela průhledné. Závěrem ještě doplníme, že roli může hrát i typ textu, v němž chcete s výrazem pracovat. Jde-li např. o nějaký interní či méně formální dokument, u něhož lze předpokládat, že všichni zúčastnění vědí, o čem je řeč, pak bychom užití výrazu ambulance tolerovali; pokud je však text určen široké veřejnosti, doporučujeme držet se výše zmíněného návrhu.

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Chtěla jsem se zeptat, jestli je správně vazba dává to logiku, kterou běžně slýchám v médiích i od předních politiků. Měla jsem za to, že něco buď má logiku, nebo to dává smysl.

 

Odpověď:
Máte pravdu, spojení dávat logiku je výsledkem tzv. kontaminace (smíšení, zkřížení vazeb), která je považována za skladební chybu. Jak jste správně odhadla, tato vazba vzniká smíšením významově podobných spojení mít logikudávat smysl. Je třeba ještě doplnit, že výraz smysl se v tomto významu může pojit i se slovesem mít, jak dokládá např. online slovník slovesných vazeb Vallex 3.0. V pořádku jsou tedy vazby má to smysl, dává to smysl, ale pouze má to logiku. Data Českého národního korpusu sice ukazují, že vyjádření dává to logiku se v úzu vyskytuje (zejména v publicistice), ve spisovném textu však důrazně doporučujeme se uvedené vazbě vyhnout.


av  


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je možné chápat výrazy emocepocit jako volně zaměnitelná synonyma?

 

Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého definuje výraz emoce jako „duševní pohnutí, citový vzruch; dojetí, vzrušení“. Akademický slovník cizích slov uvádí, že jde o „silný cit, stav vzrušení projevující se zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organizmu“. Pod heslem pocit uvádí Slovník spisovného jazyka českého dva různé významy: „1. smyslový nebo citový zážitek (něčeho příjemného nebo nepříjemného); např. pocit tepla, chladu, a 2. uznání, uvědomění něčeho; vědomí; např. pocit odpovědnosti.“


Jak je vidět ze samotného vymezení pojmů, významy slov pocitemoce se zcela nekryjí. Zatímco emoce primárně vyjadřuje stav, hnutí mysli, pocit má širší významové uplatnění. Vyjdeme-li z definice synonymie podle Nového encyklopedického slovníku češtiny („Synonymii lze vymezit na základě zaměnitelnosti se zachováním pravdivosti […] ve všech kontextech kromě citací“), pak je zřejmé, že ačkoli se v některých kontextech mohou významy slov emocepocit krýt, vlastními synonymy nejsou. Toto tvrzení lze ověřit jednoduchým testem, k němuž mohou posloužit i příklady užití uvedené ve slovnících: Můžeme říci pocit tepla, chladu, ale nikoli *emoce tepla, chladu. Můžeme říci mít z někoho nepříjemný pocit, nikoli však *mít z někoho nepříjemnou emoci. Můžeme říci pocit odpovědnosti, ne však *emoce odpovědnosti.

 

 

av 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Naše agentura se zabývá online marketingem, tedy propagací značek, produktů a služeb na internetu. Jaká agentura tedy jsme – onlinemarketingová, online marketingová, nebo online-marketingová? Nebo to takhle vůbec napsat nejde?


Odpověď:

Agentura zabývající se online (případně též onlinovým) marketingem je zhuštěně řečeno agentura onlinemarketingová. Zápis se řídí pravidly pro složená přídavná jména, tedy taková, která se skládají aspoň ze dvou původně samostatných složek – v našem případě jsou to složky online a marketing. Pravopis závisí na syntaktickém vztahu mezi těmito složkami. Mezi výrazy online a marketing je vztah podřadný, protože první závisí na druhém, je mu podřazen – online je tu přívlastek, který významově blíže určuje řídící marketing. V takovém případě píšeme obě složky dohromady, bez spojovníku. Běžná sklonná přídavná jména do výsledného složeného přídavného jména vstupují bez své pádové koncovky a spojují se s druhou složkou pomocí spojovacího morfému -o- (např. lingvistická pragmatika > lingvistickopragmatický) nebo -ě- (např. diskurzní analýza > diskurzněanalytický). Nesklonná přídavná jména ovšem žádnou koncovku nemají a připojují se bez spojovacího morfému.

 

Kdybychom celek zapsali jako online marketingová agentura, byla by to vlastně jakákoli marketingová agentura, která je online. Zápis by tedy signalizoval, že výraz online rozvíjí celou jmennou skupinu marketingová agentura (tj. že online marketingový je postupně rozvíjející přívlastek), přestože věcně má rozvíjet pouze marketing a tyto dva výrazy pak dohromady ve formě složeného přídavného jména mají rozvíjet agenturu.

 

Poslední varianta, tedy online-marketingová agentura, je podoba zápisu, která vlastně vůbec nepřichází v úvahu. Spojovník se u složených přídavných jmen používá jen v případě souřadných spojení, tj. takových, jejichž složky jsou na stejné úrovni, např. architektonický + urbanistický = architektonicko-urbanistický, a to navíc jen těch, jejichž první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově. I kdyby význam takového složeného přídavného jména skutečně byl ‚týkající se online prostředí a marketingu‘, výraz online stejně nesplňuje podmínku jednoho ze čtyř jmenovaných zakončení.

 

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Nevíme si rady s přivlastňovacím zájmenem. Má být v titulku článku „Akumulátorové pily: jak vybrat tu správnou do … dílny“ místo tří teček své, nebo vaší?

 

Odpověď:

Základní pravidlo je prosté: Přivlastňuje-li se podmětu (původci děje), užije se svůj. Jenže věta (ve zjednodušeném znění) „Jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“ žádný podmět nemá. Dokonce nemá ani přísudek, takže to vůbec plná věta není. Budeme-li chápat tuto konstrukci jako eliptickou, můžeme ji doplnit do hypotetické plné podoby. Představitelných doplnění může být celá řada, ale je rozumné doplňovat ne o cokoliv, nýbrž jen o to, co je očekávatelné, tedy např. takto:

  1. „[Radíme,] jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“
  2. „[Doporučujeme vám,] jak [máte] vybrat tu správnou pilu do … dílny“

 

První varianta sice má podmět (nevyjádřené my), ale ten není totožný s oprávněně předpokládaným původcem děje (vybírání) v následující infinitivní polovětné konstrukci – my radíme, vy vybíráte. Dílna by tedy měla být vaše.

 

Druhá varianta je z našeho hlediska zjevně odlišná, protože způsobové sloveso mít v určitém tvaru zakládá nejen přísudek, ale i s ním spojený podmět druhé části hypotetického souvětí (opět nevyjádřený, tentokrát však vy). S ním je pak možné propojit zvratné přivlastňovací zájmeno, vybírali byste tedy pilu do své dílny.
Náhled skrze elipsu nám pomůže porozumět stavbě celé konstrukce, ale nezmění nic na tom, že zvratné přivlastňovací zájmeno svůj se pojí s podmětem (původcem děje). Někdo tu pilu samozřejmě vybírat bude, jenže v uvedené konstrukci není jazykově ztvárněn. Povrchově tedy není s kým propojit referenci zvratného přivlastňovacího zájmena svůj. Proto je v takovéto konstrukci podle soudobého popisu pravidel konkurence zájmen svůj a váš ve spisovné češtině třeba užít to, které nevyžaduje propojení s dalším jazykově realizovaným členem, tj. zájmeno váš.


Dodejme však, že tato konstrukce je z probíraného hlediska velmi okrajová a lze předpokládat, že si v ní málokterý čtenář bude oprávněně jistý. S ohledem na riziko rozporu s očekávánou formulací při čtení u značného množství čtenářů je nejrozumnější doporučení neužít vůbec žádné zájmeno. Konstrukce se bez něj obejde a vyhneme se pravděpodobné situaci, kdy bude mít část čtenářů dojem, že čte chybně utvořenou konstrukci.
 

„Jak vybrat tu správnou pilu do dílny“ je tedy vůbec nejlepší řešení.

 

od