Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je možné v češtině použít zkratku mio pro slovo milion?

 

Odpověď:

V posledních letech se začíná především v internetových textech častěji objevovat zkratka slova milion v podobě mio namísto běžné grafické zkratky mil. To dokládají i data z jazykového korpusu ONLINE2_ARCHIVE, který mapuje především českou internetovou žurnalistiku z období od dubna 2021 do cca května 2023. Zkratka mio má v tomto korpusu téměř 100 výskytů, je tedy patrné, že v internetových komunikátech její užití není zcela zanedbatelné. Jak je navíc patrné z korpusů řady SYN, které obsahují psané, převážně publicistické texty, uvedená zkratka začíná již pomalu pronikat i do běžných novinových textů: zatímco 5. verze korpusu SYN z roku 2017 obsahuje pouze 11 výskytů zkratky mio, ve 12. verzi z roku 2023 už nalezneme danou zkratku 23krát. Zkratku mio můžeme dokonce nalézt už i ve Slovníku zkratek z r. 1994, nejedná se tedy o zcela nový jev.

 

Přesto bychom doporučovali užívat tuto zkratku s obezřetností. Na rozdíl od zkratky mil., jejíž podoba vychází z pravidel tvoření grafických zkratek v češtině (tj. obsahuje charakteristickou počáteční skupinu písmen zkracovaného slova, která končí souhláskou a za níž následuje tečka), totiž zkratka mio není utvořena podle obecných zásad zkracování v češtině. Není zakončena tečkou a kromě počáteční slabiky obsahuje zcela neobvykle také samohlásku z poslední slabiky. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že je zkratka mio formálně podobná tzv. kontrakčním zkratkám, není tomu tak – po kontrakčních zkratkách, mezi něž se řadí např. zkratky jako fce, či cca, sice také nepíšeme tečku, jsou ale tvořeny z prvního a posledního písmena, výjimečně z poslední slabiky zkracovaného slova. Jelikož zkratka mio obsahuje naopak první slabiku a poté pouze samohlásku z poslední slabiky, mezi kontrakční zkratky ji řadit nemůžeme.

 

Ustálená zkratka mil. je zachycena jak ve Slovníku zkratek, tak i v rejstříku zkratek Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, který variantu mio vůbec nezachycuje. Grafická zkratka mil. navíc i výrazně převažuje v úzu, ve zmiňovaném korpusu ONLINE2_ARCHIVE má okolo 70 000 výskytů. Zkratku mio tedy nelze považovat za dostatečně ustálenou, a proto by mohla být pro některé čtenáře hůře srozumitelná. Doporučujeme tedy minimálně v oficiálnějších textech volit běžnou grafickou zkratku mil.

ep 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Platí stále, že když napíšu studenti jsou povinni, zahrnuje toto vyjádření jak studenty, tak studentky?  

 

Odpověď:

Ano, toto vyjádření je z jazykového hlediska zcela v pořádku a jeho interpretace je adekvátní. Jev, na nějž se ptáte, se nazývá generické maskulinum (název osoby v mužském rodě tedy zahrnuje všechny osoby nehledě na jejich pohlaví či gender). V češtině je generické maskulinum stále běžně užíváno. Naproti tomu se v současnosti užívají i prostředky tzv. genderově senzitivního vyjadřování. V jeho rámci se upouští od generického maskulina ve prospěch uvádění tvarů rodu ženského (např.: studenti/studentky jsou povinni/povinny). Oba tyto přístupy mají své výhody a nevýhody. Čeština jakožto flektivní jazyk vyjadřuje jmenný rod nejen v příponách či koncovkách podstatných jmen, ale i ve všech dalších ohebných slovních druzích: přídavných jménech, zájmenech, číslovkách a slovesech – z toho důvodu může být těžké neopomenout v (delších) textech všechny náležité tvary rodu mužského i ženského. Nadto mohou být psané texty, které tyto tvary důsledně zaznamenávají, graficky přetížené a v důsledku toho hůře čitelné. Ve srovnání s tím lze generické maskulinum hodnotit jako úsporné a přehledné. Avšak pro zviditelnění zastoupení žen v různých funkcích, rolích apod. je výhodné pojmenovat je explicitně. Navíc ne ve všech formulacích je třeba (striktně) uvádět tvary obou rodů, je možné využít např. několikanásobný podmět typu studenti a studentky (jsou povinni). V některých situacích a textech je vyjádření obou rodů dokonce očekávané a (do jisté míry) ustálené, např. v oslovení v dopise (Vážená paní, vážený pane), ve formulářích (Já, níže podepsaný/podepsaná prohlašuji…) či v dotaznících (Koho jste volil/a v roce 2023?). Do genderově senzitivního vyjadřování se dále řadí jazykové prostředky, které neimplikují žádnou genderovou identitu. Jedná se především o různá opisná vyjádření, která na jednu stranu nevyžadují uvádění slovních tvarů dvou rodů, na druhou stranu podobně jako doplňování přechýlených podob text prodlužují (např.: studující osoby jsou povinny; osoby zapsané ke studiu jsou povinny).  

 

bm, kd 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Třídy na naší základní škole mají jména podle různých druhů lodí, např. jachta, bárka, fregata, škuner apod. Máme tyto výrazy psát s velkým, nebo malým písmenem, tedy například 3. B – Jachta, nebo 3. B – jachta?   

 

Odpověď:

Oficiální názvy týmů a skupin (sportovních, hudebních, zájmových apod.) se píší s velkým počátečním písmenem. Jestliže tedy uvedená jména ve škole, případně i v meziškolních soutěžích apod. užíváte jako oficiální přezdívky, doporučujeme je psát s velkým písmenem, tedy 3. B – Jachta, popřípadě třída Jachta, třída Fregata apod. Velké písmeno bychom doporučili i v případě, že je daný název užit samostatně, tedy bez tzv. opěrného jména: chodím do Škuneru; v Bárce mám samé chytré spolužáky. Jestliže pak ale výraz užijeme v přeneseném významu k označení členů dané třídy, je náležité psát jej s malým písmenem, např. dnes měly jachty velmi úspěšný den; škunery bohužel nevyhrály (v neformální, zejména mluvené komunikaci lze pro označení lidí užít i životnou podobu: škuneři bohužel nevyhráli, pro neutrální spisovný projev ji však nedoporučujeme). Podobně píšeme s malým písmenem i názvy členů politických stran, sportovních klubů, názorových skupin apod., např. lidovec, sokol, slávista aj. 

 

 

jr 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Nelíbí se mi užívání předpon u sloves zavnímatnavnímat. Slýchám je často, ale nemyslím si, že jsou v pořádku.

 

Odpověď:

Slovesa zavnímatnavnímat patří z hlediska času mezi novější složku české slovní zásoby, a jak ukazuje i váš dotaz, někteří uživatelé jazyka je vnímají jako výrazy určitým způsobem příznakové. Slovesa zavnímatnavnímat běžné výkladové slovníky neuvádějí, najdeme je však v databázi Neomat, jež zachycuje i neologismy, tj. nová slova, která výkladové slovníky neobsahují.

 

Podíváme-li se do referenčního korpusu SYN (verze 11), zjistíme, že se sloveso zavnímat začalo v tištěných textech objevovat teprve v 90. letech 20. století: první výskyt je z roku 1991 z tehdejšího vydání Kunderovy sbírky povídek Směšné lásky (jen na historickém pozadí jeho tragického veselí můžete jakž takž zavnímat komický smutek mé děvkařské existence), v dalších letech toto sloveso najdeme opět především v beletristických textech (např. v překladech knih o Harry Potterovi od J. Rowlingové) nebo v článcích v časopise Reflex, jde však jen o několik málo dokladů ročně, hodnota deset je převýšena teprve v roce 2010. Vedle toho se sloveso navnímat v korpusu SYN neobjevuje až do roku 2013 (z daného roku jsou čtyři užití: např. Právě osobní přítomnost umožní navnímat souvislosti a způsob jednání se zákazníkem), jeho roční výskyty dosáhnou hodnoty deset až v roce 2018. Shrneme-li veškerá jedinečná, neopakující se užití zachycená v této verzi korpusu, najdeme zavnímat 84×, navnímat 152× (druhé sloveso je užíváno zejména v textech ze sportovního zpravodajství: Hráči to musí navnímat, být připravení fyziologicky i takticky). Výskyty v korpusech nám také ukazují, jak a v jakých zdrojích narůstá frekvence daných výrazů. Podíváme-li se totiž na tato slovesa ještě do korpusu online2_now, který monitoruje výskyty v internetových periodikách (za všechny dny aktuálního měsíce s výjimkou aktuálního dne + 6 měsíců předcházejících), najdeme je i zde (18 výskytů slovesa zavnímat, 36 navnímat – v tomto případě už výskyty ze sportovního prostředí nepřevažují, výrazněji jsou však zastoupena užití v textech zaměřených na marketing). Pro porovnání: v korpusu řady SYN (verze 11) mají v letech 2020–2021 tato slovesa četnost 22 (zavnímat) a 84 (navnímat). (Uvedené počty se vztahují k datu 8. 11. 2023.) Zdá se tedy, že frekvence daných sloves narůstá, v posledních několika letech výrazněji.

 

Ještě než se vyjádříme k (ne)patřičnosti těchto výrazů v rámci slovní zásoby, je třeba se zastavit u významu slovesa vnímat, z něhož jsou slovesa zavnímatnavnímat odvozena předponami za-na-. Slovník spisovné češtiny (SSČ) uvádí, že vnímat znamená ‚postihovat smysly‘ (Slovník spisovného jazyka českého doplňuje ještě druhý, zastaralý význam ‚do sebe přijímat‘ s příkladem z Nerudovy prózy Labe, které vnímá Cidlinu a Jizeru). Lze tedy usuzovat, že četnější užívání daných sloves pramení z potřeby uživatelů vyjádřit jiné, jemnější významové odstíny týkající se smyslového vnímání. Konkrétně u slovesa zavnímat je to význam ‚krátce vnímat‘ (srov. stejný typ sloves zaznít, zašeptat, zahlásit, kde předpona za- vyjadřuje význam krátkého trvání děje (viz Slovník afixů užívaných v češtině, heslo za-/zá-)). U slovesa navnímat je to pak význam „dosažení (žádoucího) výsledku vyplynuvšího z postupného průběhu děje, který probíhá nebo může probíhat opakovaně ve fázích, dokud není žádoucího výsledku dosaženo“ (Slovník afixů, heslo na-), podobně jako u sloves nachodit, najezdit, naspat aj.

 

Z významového hlediska je tedy užívání obou sloves, zavnímat navnímat, dobře odůvodnitelné. Ze slovotvorného hlediska jsou tyto výrazy rovněž v pořádku – ani zřetězení předpon za-/na-v- zde není překážkou, neboť podobné procesy jsou v češtině běžné (viz článek I. Svobodové Slovesa s dvěma předponami otištěný v časopise Český jazyk a literatura roku 2015).

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Pracuji na překladu pravidel deskové hry, v níž se vyskytuje několik nebinárních postav. Nejsem si jist, jak u nich přistoupit ke gramatické shodě. Zatím používám hvězdičku, např. přidal*a, ale nevím, je-li to tak správně. Navíc vím, že některé nebinární osoby užívají ve shodě tvary množného čísla. Existuje ještě nějaké jiné řešení, které mi můžete doporučit?

Odpověď:

Čeština patří mezi jazyky, které vyjadřují jmenný (gramatický) rod v mnoha slovech a tvarech. Platí to samozřejmě nejen pro názvy osob (otec = rod mužský, matka = rod ženský, dítě = rod střední), ale též pro pojmenování neživých entit (sněhulák, vůz = rod mužský, kára = rod ženský, auto = rod střední). Z toho vyplývá, že gramatický rod nelze přímočaře spojovat s pohlavím (tj. biologickou kategorií) ani s genderem (tj. socio-kulturní kategorií). Je však pravda, že v případě pojmenování osob gramatický rod běžně odpovídá určitým kategoriím – ženský rod kategoriím žena, femininní (Lenka, sestra, docentka, lékařka), mužský rod kategoriím muž, maskulinní (Petr, bratr, docent, lékař); střední rod je pak spojován s nedospělými jedinci (dítě, miminko). Existuje však několik výjimek: např. přestože je slovo osoba rodu ženského a slovo člověk rodu mužského, mohou tyto výrazy zahrnovat kohokoliv.

Vyjadřování jmenného rodu se netýká jen podstatných jmen, nýbrž i tvarů, které se s nimi gramaticky shodují. Patří mezi ně např. slovesné příčestí zmíněné v dotazu, neboť zakončení slovesného tvaru v přísudku musí odpovídat jmennému rodu podmětu (např. otec/sněhulák/vůz stál; matka/osoba/kára stála; dítě/děvče/auto stálo). Volba koncovky slovesného tvaru však může být problematická pro nebinární osoby či osoby, které se o nich (potažmo o nebinárních postavách v deskové hře, literatuře apod.) vyjadřují, neboť jmenný rod v češtině silně implikuje příslušnost k určitému pohlaví či genderu, jak jsme viděli výše – a těmto implikacím se (alespoň někteří) nebinární lidé či lidé o nich píšící či hovořící snaží vyhnout. Za tímto účelem pak volí různé jazykové prostředky.

Někdy se užívá shoda se středním rodem (přidalo) či v množném čísle (zde je však třeba opět volit rodovou koncovku – přidali, přidaly), objevuje se též střídání koncovek mužského a ženského rodu (jednou přidal, podruhé přidala), a dokonce vznikají i návrhy na zvláštní sady koncovek. V psaných projevech se dále vyskytuje již výše zmíněná hvězdička (např. přidal*a), která má být chápána jakožto zástupný znak bez nutnosti určení, co všechno nebo co přesně zastupuje, a v této funkci má pak zahrnovat celé spektrum genderových identit (včetně té nebinární). Další možností, jak neutralizovat vyjádření jmenného rodu, je užití písmena x (přidalx), které má nahrazovat libovolnou koncovku. Žádné z uvedených řešení však nepovažujeme za ideální a zcela neproblematické – např. užití koncovek středního rodu může působit dehonestujícím až dehumanizujícím dojmem, zápis s hvězdičkou či koncovkou -x může vzbuzovat nejistotu, jak jej (nahlas) přečíst, atd.

Tento výčet jazykových prostředků, užívaných pro zamezení (či alespoň zmírnění) implikace určitého pohlaví či genderu, si neklade nárok na úplnost, pouze ilustruje jejich rozmanitost. Žádný z uvedených jazykových prostředků nepovažujeme za natolik rozšířený a ustálený, abychom jej mohli označit za obecně přijímanou normu. Z tohoto důvodu nemůžeme v současnosti ani poskytnout jednoznačné doporučení, které z uvedených řešení zvolit.

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

V Pravidlech českého pravopisu jsem dohledal, že slovo memoáry může být jen pomnožné. Dá se toto slovo použít i v jednotném čísle?

 

Odpověď:

Pravidla českého pravopisu zachycují skutečně pouze výraz memoáry coby pomnožné podstatné jméno, stejně tak Slovník spisovného jazyka českého uvádí memoáry, tedy ,paměti, vzpomínky, zápisky (zprav. vynikajících jedinců)‘, pouze ve tvaru množného čísla. Nový akademický slovník cizích slov už ale rozlišuje pomnožné memoáry (s významem ,paměti, vzpomínky‘) a výraz memoár, který značí diplomatický spis, případně může označovat také spis pamětní (v takovém případě se však dle NASCS memoár užívá spíše v podobě aide-mémoire).

 

Ze slovníků tedy vyplývá, že ve významu ,paměti, vzpomínky‘ se užívá pomnožné podstatné jméno memoáry, výraz memoár je omezen především pro oblast diplomacie. Důvod, proč se memoáry ustálily ve tvaru množného čísla, je pravděpodobně etymologický – jak se lze dočíst v Českém etymologickém slovníku, memoáry pocházejí z francouzského mémoires, tedy ze slova, které má rovněž plurálovou podobu.

 

Preference plurálové formy pro označení (literárních) pamětí je patrná i v úzu – korpus SYN verze 11 obsahuje celkem 7280 výskytů lemmatu memoáry v daném významu, naopak výraz memoár v jednotném čísle se v korpusu vyskytl pouze 172krát. Zajímavé však je, že singulárová forma se v korpusu nepoužívá v diplomatických kontextech, jak bychom mohli očekávat na základě informací ze slovníků, ale vyskytuje se ve stejných významech jako jeho pomnožná varianta (viz např. memoár Marie Holubové Vzpřímená chůze; Theroux napsal o jejich přátelství memoár; v memoáru vyhrabáváte vzpomínky sem a tam, jedna navazuje na druhou). Je tedy patrné, že i ve významu ,(literární) paměti, vzpomínky‘ se může singulárová forma objevit, vzhledem k převaze pomnožné podoby ale doporučujeme pro daný význam užívat spíše výraz memoáry.

 

ep 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak by se mělo v češtině psát přídavné jméno dubenný/dubený, které se vyskytuje např. jako označení druhu kožichu, obarveného extraktem z duběnek? Úzus je rozkolísaný, v etnografických textech převládá spíše psaní s jedním -n-.

 

Odpověď:

Doporučujeme psát dubený s jedním -n-, protože toto adjektivum bylo zřejmě odvozeno od slovesa dubit(i), které je obsaženo např. v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957). Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický Františka Štěpána Kotta (1878–1893) pak kromě výrazu dubiti (,kože dubovou korou připravovatiʻ) uvádí dokonce rovněž substantivum dubení. Slovotvorný postup je tedy analogický jako např. u adjektiva červený, které vzniklo z praslovanského slovesa *čьrviti ve významu ,barvit červcemʻ, neboť červené (purpurové) barvivo se dříve běžně získávalo ze speciálního druhu červů; srov. např. Český etymologický slovník J. Rejzka (2015). I z věcného hlediska je logické odvozovat výraz dubený přímo od substantiva dub prostřednictvím slovesa dubit, neboť původcem látky, kterou se barví kůže, je samotný dub, nikoli duběnka, tj. vnější projev přítomnosti žlabatky dubové (k podobě *dubenný by se teoreticky dalo od výrazu duběnka dojít prostřednictvím slovotvorných procesů resufixace a depalatalizace, což nepovažujeme za pravděpodobné).

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Prosím o vysvětlení změny psaní velkých písmen u jednotek pro jalový výkon. Dříve jsme značku pro voltampér reaktanční zapisovali jako VAr, v současné době se však setkávám s podobou var s malými písmeny (přičemž však značka jednotky pro zdánlivý výkon VA se uvádí i nadále s písmeny velkými). Vzhledem k tomu, že často prezentuji problematiku elektro, kde tyto jednotky používám, rád bych věděl, co je správně a proč, případně proč došlo ke změně.

 

Odpověď:

V první řadě je třeba konstatovat, že zde jde o specializovanou problematiku z oblasti techniky, kterou obvykle neřeší jazykové příručky (a není kodifikována lingvisty), ale podléhá konvencím v příslušné komunitě odborníků, (mezi)národní standardizaci atp. Je tedy především na specialistech z daného odvětví, aby stanovili náležitou podobu příslušné značky. Následující doporučení z pohledu jazykovědného bude tedy nutně vycházet z nám dostupných zejména encyklopedických zdrojů a z konzultace s elektrotechnikem.

 

Podle Technického slovníku naučného (2005) je voltampér reaktanční hlavní jednotka mezinárodní soustavy jednotek SI pro jalový výkon střídavého sinusového elektrického proudu. Jde o jednotku odvozenou od základní jednotky pro zdánlivý výkon, která se nazývá voltampér a má značku VA (psáno velkými písmeny). Z jazykového hlediska nelze odůvodnit, proč by se u odvozené jednotky měl zápis z hlediska velkých písmen měnit. Malými písmeny se navíc v soustavě SI značí tzv. bezrozměrné jednotky, což ovšem není případ voltampéru reaktančního.

 

Je pravděpodobné, že zápis var k nám proniká ze zahraničí, a to zejména ze zemí, kde není uzákoněno užívání jednotek SI, ale platí v nich norma Mezinárodní elektrotechnické komise IEC (např. USA), která opravdu uvádí danou značku v podobě var. K rozšíření tohoto zápisu u nás pak kromě popisků přístrojů zahraniční výroby atp. mohlo přispět i užívání hláskově shodné formy var nikoli jako oficiální značky pro jednotku jalového výkonu, ale coby (v běžné, zejména v mluvené komunikaci se vyskytující) zkratky sousloví voltampér reaktanční (podobně jako např. pro kilogram existuje podle SI značka kg, avšak vyskytuje se i zkrácené označení kilo, z hlediska technických norem ovšem neoficiální a mj. z výslovnostních důvodů i hláskově odlišné od značky kg). Na rozdíl od značky VAr lze zkratku var bez problémů skloňovat, a začlenit tak syntakticky explicitně do větného kontextu (např. jalový výkon se udává ve varech, kilovarech či megavarech).

 

Nad rámec dotazu ještě doplňme, že užívání podoby var není v českých textech zcela nové, neboť je tato forma s malými písmeny zachycena již např. ve Slovníku zkratek (1994) nebo v Technickém naučném slovníku (1986). Novější, výše zmiňovaný Technický slovník naučný z roku 2005 pak u hesla voltampér reaktační (jde o chybu, správně má být reaktanční) uvádí jak zkratku var, tak i značku zapsanou jako V.Ar (tečka zde označuje způsob měření jednotky, jde tedy o skalární součin).

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Paní učitelka ve škole použila spojení letošní urozené olivy ve významu ‚olivy, které se letos urodily‘. Mně toto spojení nepřijde úplně vhodné, spíš mi evokuje nějakou vznešenou odrůdu oliv. Je možné takto použít přídavné jméno urozený, nebo navrhujete jiné řešení?

 

Odpověď:

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) i Slovník spisovné češtiny (1994) obsahují heslo urozený jedině ve významu ‚titul, oslovení šlechtice‛, případně (zastarale) ‚ušlechtilý, šlechetný‛. Je nutno zdůraznit, že mnoho přídavných jmen, která jsou odvozena od sloves a logicky vyjadřují proces nebo výsledek děje označovaného slovesem, ve výkladových slovnících nenajdeme. Lze tedy předpokládat, že ze slovotvorného hlediska by výraz urozený mohl dávat smysl i ve významu ‚který se urodil‛, podobně jako například narozený znamená ‚který se narodil‛. Užití v tomto významu však komplikuje jazyková praxe. V Českém národním korpusu (verze syn v11) najdeme přídavné jméno urozený výhradně v souvýskytu se slovy typu původ, pán, paní/dáma, šlechtic, panstvo, krev, rytíř, rodina apod. Proto si spojení urozené olivy bude většina uživatelů pravděpodobně spojovat s něčím šlechtickým.

 

Teoreticky lze uvažovat ještě o přídavném jménu utvořeném od příčestí minulého (urodilý), které se zpravidla uplatňuje u tzv. subjektových sloves (např. uzrálý, zhaslý, zpozdilý). Jméno urodilý se však v současné jazykové praxi vůbec neužívá (na základě dat ČNK syn v11). Řešením může být přídavné jméno utvořené z minulého přechodníku, tedy urodivší se. Je ale třeba mít na paměti, že jména tohoto typu mají knižní ráz, stejně jako přechodníky samotné. V neposlední řadě tedy doporučujeme uplatnit na základě kontextových možností jiné vyjádření, např. letošní úroda oliv; olivy uzrálé letos apod.

 

jr 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se správně píše jednoslovné označení měkkého dárku – měkouš, nebo měkkouš?

 

Odpověď:

Toto slovo nepojmenovává pouze na omak měkký dárek, jenž obsahuje zpravidla oblečení, ale užívá se též jako pojmenování pro citlivou, ústupnou osobu. Píšeme ho s jedním -k-, tedy měkouš. Od přídavného jména měkký, z nějž si zachovává kořen měk-, je totiž odvozeno příponou -ouš (srov. bílý > bělouš, drahý > drahouš, sladký > slaďouš, nikoliv *sladkouš). Podobně se tvoří i slova jako měkoučký (měk- + -oučký) či měknout (měk- + -nout). Naproti tomu v některých jiných slovech odvozených od téhož kořene dochází k jeho rozšíření o příponu -k-, např. měkkost (měk- + -k- + -ost), měkkýš (měk- + -k- + -ýš). Máme-li pochybnosti ohledně náležitého zápisu jednotlivých slov, můžeme si jejich pravopis ověřit např. v Internetové jazykové příručce.

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Říká se člověku, který se věnuje lovu kaprů, kaprař, nebo kaprář?

 

Odpověď:

Takto utvořený výraz spadá mezi tzv. jména konatelská, což jsou podstatná jména, která jsou odvozena od jiného podstatného jména přidáním přípony. Konatelská jména označují především osoby vykonávající nějakou činnost, která je spjatá se substantivem, od něhož je dané konatelské jméno odvozeno (např. housle > houslař ,jedinec, který vyrábí housle či jiné smyčcové nástroje‘; ryba > rybář ,ten, kdo loví ryby‘).

 

Jednou z nejproduktivnějších přípon sloužících k odvozování konatelských názvů je právě přípona -ař/-ář, kterou se tvoří jména rodu mužského životného s koncovkami měkkého vzoru muž a jež má dvojí podobu (dle délky samohlásky). Jak se můžeme dočíst v mluvnicích češtiny (např. v Příruční mluvnici češtiny, Mluvnici češtiny 1 či ve Velké akademické gramatice spisovné češtiny), v jednoslabičných, trojslabičných a víceslabičných jménech (např. tmář, zahrádkář, železničář) se vyskytuje pouze varianta -ář (výjimkou jsou jen slova oštěpař nástrojař), u dvouslabičných odvozenin se však může vyskytovat -ař-ář.

 

Rozložení obou podob dané přípony u dvojslabičných slov (mezi něž se řadí i zmiňovaný kaprař/kaprář) může být poměrně rozmanité a nemá zcela jasná pravidla. Někdy se pomocí různých variant přípony odlišují rozdílné významy (např. kolář ,řemeslník vyrábějící dřevěné vozy a jejich součásti‘ vs. kolař ,zloděj/výrobce jízdních kol či závodník na kole‘), řidčeji může docházet i ke kolísání bez jakéhokoli významového odlišení (brankář/brankař).

 

Dle Mluvnice češtiny 1 mívají starší jména s krátkou samohláskou v kořeni příponu -ář (cestář, hvězdář), zatímco jména s dlouhou samohláskou v kořeni a jména novější zase -ař (sýrař, mlékař). U slov, která mají v kořeni samohlásku krátkou, jsou pak dle příručky Tvoření slov v češtině 2 rozlišovány dva případy: jestliže je před příponou jen jedna souhláska, objevuje se u některých slov -ař (četař, hrobař, lyžař), jindy -ář (sklenář, mlynář, rybář), jestliže je ale před příponou skupina souhlásek, píše se spíše varianta -ář (např. bednář, cihlář), ale i u této skupiny nalezneme poměrně mnoho výjimek (bruslař, stavbař, veslař, šperkař aj.) Jak je tedy patrné z výkladů v mluvnicích, distribuce variant dané přípony u dvojslabičných jmen nemá zcela jasná pravidla a mnohdy může docházet ke kolísání.

 

Odpověď na danou otázku přesto v jedné z mluvnic nalezneme, a to konkrétně v Mluvnici češtiny 1. Zde se totiž o příponě -ař/-ář píše, že se hojně užívá u slangových výrazů a také pro označení specialistů v různých oborech, např. lékařů (zubař, srdcař, ušař, očař), učitelů (češtinář, fyzikář), ale také rybářů (parmař, třpytkař, muškař). Jako jeden z příkladů je zde uveden právě i kaprař, a to pouze ve formě s krátkou variantou dané přípony. Varianta kaprař převažuje i v úzu – korpus SYN verze 11 obsahuje celkem 172 výskytů výrazu kaprař, avšak ani jeden výskyt podoby kaprář, k podobnému výsledku lze dospět i na základě běžného internetového vyhledávání. Proto jednoznačně doporučujeme užívat pro označení rybáře, jenž loví kapry, výrazu kaprař.

 

ep 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Při debatě o blížícím se předvánočním velkém úklidu jsme zjistili, že se neshodneme, jestli se píše šúrovat (s čárkovaným ú), nebo šůrovat (ů s kroužkem). Víme, že to není spisovné slovo, ale přesto nás zajímá, jak ho napsat.

Odpověď:
Nespisovné výrazy bývají v jazykových příručkách zachyceny jen výjimečně, jejich podoba tedy nebývá stanovena závazně.

Z historického hlediska je vhodnější psát ú, jelikož nejde o domácí výraz s původní dvojhláskou uo (podrobněji viz IJP v kapitole Z historie českého pravopisu). Podobu šúrovat zachycuje Slovník nespisovné češtiny, který uvádí, že obecněčeský výraz šúrovat vznikl z německého schuren (dnes scheuern) s významem ‚třít, drhnout, otírat‘. Avšak protože jde o dlouhé u uprostřed slova, upřednostňují mnozí pisatelé zápis s ů (o psaní ú/ů viz příslušná kapitola v IJP). To ukazují i doklady z Českého národního korpusu (korpus SYN v11) – v publicistice a beletrii se objevují obě možnosti zápisu: šůrovatšúrovat, podoba s ů převažuje (z celkového počtu 199 dokladů jsou 134× doloženy tvary s ů a 65× tvary s ú).

Podobně, jako je tomu u některých dalších nespisovných výrazů (srov. čúza/čůza, lúzr/lůzr, čúrek/čůrek), lze i v tomto případě připustit jak podobu šúrovat, tak šůrovat.

 

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Mám u slova činnost užít přívlastek výstavní, nebo výstavnický?
 
Odpověď:
Obě spojení, výstavní činnost výstavnická činnost, jsou ze slovotvorného hlediska v pořádku, vzájemně se však liší počtem vyjadřovaných významů a svou slovotvornou motivací. Přídavné jméno výstavní je utvořeno příponou -n/í, která v daném případě vyjadřuje vztah k základovému jménu (výstava). Podle výkladových slovníků (Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny) má slovo výstavní dva významy: 1. ‚vztahující se k výstavě‘, např. výstavní síň, výstavní katalog apod.; 2. ‚jsoucí jako na výstavu, dokonalý‘, např. výstavní ukázka, výstavní pečivo. Výstavní činnost je tedy aktivita vztahující se k výstavě (např. Prostor je určen pro výstavní činnost, vzdělávací akce, besedy a workshopy), popřípadě (ve druhém významu) může jít o činnost, která je hodnocená jako ‚výborná, dokonalá‘. – Sonda do korpusu SYN (verze 11) však ukazuje, že se tento význam bude v úzu vyskytovat opravdu jen ojediněle (mezi 1750 doklady spojení výstavní činnost v SYN v11 se žádný takový neobjevil).

Přídavné jméno výstavnický můžeme chápat jako odvozené jak od podstatného jména výstavník, tak od podstatného jména výstava (tj. výstava → (výstavník) → výstavnický, podrobněji viz Slovník afixů užívaných v češtině, heslo -ký/-oký/-eký/-iký/-ec-ký/-(n)ic-ký). Slovníky (SSJČ a Příruční slovník jazyka českého) u daného hesla uvádějí jako jeden z příkladů užití právě spojení výstavnická činnost a rovněž odkazují ke slovu výstavnictví, které má význam ‚pořádání a organizace výstav‘. Takto zaměřená činnost je pak označována jako výstavnická. Pro úplnost dodejme, že v úzu se spojení výstavnická činnost objevuje méně často než výstavní činnost (58 výskytů ku výše zmíněným 1750), což však z hlediska jazykové správnosti nijak nebrání jeho užívání.

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Píše se správně zdusal po schodech, nebo sdusal po schodech?

Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny (konkrétně Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) zachycují pouze variantu zdusat jakožto dokonavý protějšek slovesa dusat, které má význam ​​​​‚udupávat, pěchovat‘. V souladu s tím pak ​​​​význam slovesa zdusat vykládají například jako ‚udupat, ušlapat, udusat; podupat, pošlapat; zdupat‘ a dokládají ho příklady zdusat trávu; zdusat beton; kopyta zdusala cestu; překopat a zrýti zdusanou tu zemi apod. Ve Vámi dotazovaném spojení má však sloveso poněkud jiný význam, kromě dupání naznačuje ještě směřování dolů, a proto je třeba zapsat ho s předponou s-: sdusat. Argumentovat pro toto řešení lze také existencí slovesného protějšku s předponou vy- naznačující naopak směr nahoru, vzhůru: vydusat. Podobně tvoří dvojice i další slovesa pohybu, např. sejít × vyjít, seběhnout × vyběhnout, sletět × vyletět (po schodech).

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jak se vyslovuje zkratka RAF – po hláskách, nebo jako jedno slovo? Při předávání státních vyznamenání bylo slyšet samé „rafání“. Nebylo by při tak významné události lepší vyslovit plný název?

 

Odpověď:

Název RAF, tj. Royal Air Force čili Královské letectvo, který patří mezi tzv. iniciálové zkratky, se v mluvené podobě obvykle hláskuje jako [er á ef] (výslovnost na základě anglického spelování [ár ej ef] se v češtině zjevně neprosazuje). Sled písmen RAF potenciálně umožňuje i jiné čtení než po hláskách. V tom případě by se jednalo o jednoslabičné zkratkové slovo s výslovností [raf], s níž se lze v mluvených projevech rovněž setkávat, a bylo by také možné jej začít skloňovat, k čemuž ovšem v praxi dochází zřídka (díky datům z Českého národního korpusu však lze i takovéto případy nalézt, a to např. v publikaci M. Doležala Proti zlému krompáč a lopata z roku 2006, kde se uvádí citát „Mě převezli do Mnichova, protože jsem byl za války v RAFu“).

 

Souhlasíme s Vámi, že zejména při významných oficiálních situacích by bylo vhodnější užít buď plný název vojenského letectva britských ozbrojených sil, nebo zkratku RAF hláskovat jako [er á ef]. Jak je patrné i z formulace vašeho dotazu, slabika [raf] může u posluchačů vzbuzovat negativní pozornost a vyvolávat v nich humorné asociace s citoslovcem raf, které užíváme k naznačení prudkého uchopení či sevření (zejména psí tlamou), případně jako alternativu pro citoslovce haf k vyjádření štěknutí. Není bez zajímavosti, že např. v polštině je v tomto ohledu situace zjevně zcela odlišná, neboť na webových stránkách jedné z polských jazykových poraden se doporučuje zkratku RAF nehláskovat, ale číst jako [raf].

 

Na závěr ještě dodejme, že jiné iniciálové zkratky (zejména českého původu), u nichž nedochází k žádné potenciálně nevhodné zvukové shodě s jiným výrazem, se v praxi naopak užívají coby zkratková slova zcela běžně a neproblematicky. Například v případě známé a frekventované zkratky ČEZ, u níž jsme zvyklí na výslovnost [čes], by bylo pravděpodobně značně nápadné a pro někoho možná i matoucí, pokud by se v mluveném projevu vyskytla v podobě [čé é zet].

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jakého rodu je slovo menses? A má být pomnožné, nebo se může skloňovat menses bez mensesu?

Odpověď:
Podstatné jméno menses je příkladem slova, jemuž je nesnadné připsat jednoznačnou tvaroslovnou charakteristiku. Vliv na to mají přinejmenším tři faktory.

Prvním z nich je skutečnost, že podobně zakončená přejatá slova v češtině nepatří k jedinému jmennému rodu. Mnoho obecných pojmenování zakončených na -es se řadí do skupiny jmen mužských neživotných (dres, expres, kongres, notes, progres, stres, šábes), najdeme však také slova rodu ženského (lues ‚syfilis, příjice‘ nebo rabies ‚vzteklina‘) i středního (dolmades ‚plněné vinné listy‘ nebo litotes ‚zmírnění výrazu použitím záporu‘). Menses ostatně není jediné z takovýchto slov, které podle dostupných slovníků mezi rody kolísá – srov. zmíněné lues (ž. i muž. neživ.) nebo litotes (s. i muž. neživ.).

Druhým faktorem mohou být různé zdroje, o něž konkrétní uživatel opírá své pojímání gramatické kategorie čísla tohoto slova. Povšimněme si, že některá z jmenovaných přejatých slov jsou v původním jazyce v množném čísle (např. notes ‚poznámky‘ nebo zmíněné dolmades). Je možné, že část uživatelů zná původ slova menses v latinském mēnsis ‚měsíc‘, přesněji tvaru množného čísla mēnsēs ‚měsíce‘, a proto ho v češtině užívá v množném čísle; srov. i české měsíčky. Ve prospěch jednotného čísla zase může působit vliv mnohem častěji užívaného slova stejného významu menstruace.

Třetím faktorem jdoucím proti morfologické určenosti slova menses je tvarová homonymie. Pakliže se pro mužský neživotný rod nabízí skloňování podle vzoru „hrad“ a v ženském i středním rodě je toto slovo nesklonné, pak 30 z celkových 42 možných kombinací rodu, pádu a čísla má tvar menses. Užití v ženském a středním rodě od sebe často nelze odlišit ani na základě tvaru shodných větných členů – typicky přívlastků a přísudků. Výskyty jako např. po vysazení léku by se menses měla dostavit do čtyř dnů můžeme vyhodnotit stejně dobře jako tvar v ženském rodě a jednotném čísle i jako tvar ve středním rodě a množném čísle, naopak např. tvar ve větě zmizí zcela obvyklé potíže provázející samotné menses může odpovídat ženskému rodu a množnému číslu, ale i střednímu rodu a jednotnému číslu.

Diskutované slovo se užívá ve dvou pravopisných podobách: Kromě téměř třikrát častějšího zápisu menses je v úzu běžná i počeštěná podoba menzes (v korpusu SYN v11 se vyskytují v poměru 390 : 143, tj. přibližně 3 : 1). Obě varianty se běžně užívají v publicistice, zápis menses je však relativně obvyklejší v oborové literatuře a okrajovější v beletrii. Bereme-li výskyty obou pravopisných variant jako celek, platí, že zhruba polovinu tvoří ty, u nichž nelze rozhodnout mezi ženským a středním rodem, další takřka čtyři desetiny jsou rodově zcela neurčitelné výskyty. Prokazatelně nesklonných případů (tedy ženského nebo středního rodu) je jistě víc než polovina (56 %), rodově určitelné doklady se počítají v pouhých jednotkách procent (rod mužský neživotný: 5 %, rod ženský: 4 %, rod střední: 2 %).

Spojení žánrové a morfologické perspektivy naznačuje určitou tendenci: Na jedné straně k sobě v praxi mají blíž odbornější texty, konzervativnější pravopis a nesklonnost, na druhé straně pak publicistika, progresivnější pravopis a sklonnost, tj. užívání v mužském neživotném rodě.  Většina úzu je však tvaroslovně neprůhledná. Proto Internetová jazyková příručka nově zachycuje slovo menses s pravopisnou variantou menzes ve třech rodech a s poznámkou, že všechny možnosti považujeme za přijatelné.

 

od 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Píše se správně hispanský, nebo hispánský?

Odpověď:
Výkladové slovníky poněkud překvapivě uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a – Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) v hesle Hispánie jako přídavné jméno od uvedeného zeměpisného jména, Nový akademický slovník cizích slov (NASCS) jako samostatné heslo. NASCS ovšem ve výkladu významu uvádí zeměpisné jméno v podobě Hispanie: ‚vztahující se k Hispanii‘. Starší SSJČ (z let 1960–1971) tak zachycuje dvojici Hispániehispanský, novější NASCS oproti tomu dvojici Hispaniehispanský. V prvním případě může zarazit krácení áa, ve druhém případě uvedení varianty Hispanie s krátkým a, která je dnes v psaných textech méně častá – v korpusu SYN v11 je poměr podob Hispanie vs. Hispánie 82 : 253, tj. zhruba 1 : 3. Podstatné dále je, že oba slovníky definují Hispánii/Hispanii jako ‚starověkou římskou provincii na Pyrenejském poloostrově‘ (SSJČ), resp. ‚starověký název Pyrenejského poloostrova‘ (NASCS). Oba slovníky přitom obě slova (SSJČ slovo Hispanie, NASCS slovo hispanský) shodně hodnotí – zcela náležitě – jako historismy. SSJČ kromě toho uvádí u slova Hispánie i význam ‚Španělsko‘, který považuje – opět zcela případně – za zastaralý nebo básnický.

Nahlédneme-li do korpusu SYN v11, zjistíme o přídavných jménech hispanskýhispánský dvě důležité věci: Jednak že ani jedno z těchto přídavných jmen se tu v drtivé většině případů nevztahuje k Hispánii/Hispanii, jak ji definují oba výše zmíněné slovníky, a jednak že daleko nejčastěji se tu vyskytuje podoba hispánský s dlouhým á, kterou slovníky nezachycují. Podívejme se nejprve na význam sledovaných přídavných jmen a přibližme si ho pomocí seznamu jejich nejčastějších pravých kolokátů čili slov, která po něm nejčastěji bezprostředně následují, a doplňme je příklady. Jde mj. o slova:

 

původ (např. Američanka hispánského původu), kultura (např. Kubánci do značné míry určují i tón hispánské kultury v USA), komunita (např. hispánská komunita žijící ve Spojených státech), volič (např. Gore usiluje o hlasy hispánských voličů), kořeny (např. členové Kongresu s hispánskými kořeny), země (např. V arabských či hispánských zemích mají lidé úplně odlišnou mentalitu než třeba v západní Evropě), žena (např. v amerických filmech většinou nejsou hlavní role pro hispánské ženy), literatura (např. Autorův styl má blízko k textům hispánské literatury, k magickému realismu), nebo konečně čtvrť (např. V tuto denní dobu bylo už v hispánské čtvrti San Franciska velmi živo).

 

Příklady v závorkách snad stačí jako dobrá ilustrace toho, že přídavná jména hispanský/hispánský se naprosto běžně, ba většinově nevztahují k starověké Hispánii/Hispanii, ale k současnosti či nedávné minulosti. Jejich význam (v těchto užitích) by se dal popsat asi jako ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.

Co se četnosti podob hispánskýhispanský týče, v korpusu SYN v11 jednoznačně převažuje „neslovníková“ podoba hispánský (3 617 výskytů) nad „slovníkovou“ podobou hispanský (9 výskytů; ručně jsme přitom odstranili 15 výskytů z téhož zdroje, který je evidentně staročeský, příp. středněčeský, jak dokládá např. věta koráby navrátily se zase k králi hispanskému a zvěstovali jemu všecko, což se bieše přihodilo). Ani jeden z těchto 9 výskytů se nevztahuje k Hispanii/Hispánii, ale jsou užity v uvedeném významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘.

Nyní můžeme shrnout: Výkladové slovníky (NASCS, SSJČ) sice uvádějí jen podobu hispanský s krátkým a, a to ve významu ‚vztahující se k starověké Hispanii/Hispánii‘, v úzu však drtivě převažuje podoba hispánský, navíc většinově v novém významu ‚vztahující se ke španělsky mluvícím zemím, jejich obyvatelům či lidem, kteří z nich pocházejí, a jejich kultuře‘. V obou uvedených významech doporučujeme používat frekventovanější podobu hispánský s dlouhým á.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Co přesně znamená spojení hokus pokus a odkud se vzalo?

 

Odpověď:

České výkladové slovníky (Nový akademický slovník cizích slov, Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého) definují spojení hokus pokus s malými obměnami jako 1. ‚kouzelnický kousek doprovázený obyč[ejně] zaříkáváním (zkomolením [střednělatinské] kejklířské formule)‘ a 2. expr. ‚nepromyšlený, neuvážený, nezdařený pokus‘. Závorka u prvního významu napovídá zajímavou, běžně nejspíš netušenou věc, totiž že hokus pokus není specificky český výraz, jak by mohla napovídat druhá část pokus, ale že toto spojení existuje i v jiných jazycích – např. v němčině (der Hokuspokus), v angličtině (hocus-pocus, vyslovované jako [ˌhəʊkəs ˈpəʊkəs]), slovenštině (hókus-pókus, hókuspókus, zřídka i hókus), polštině (hokus-pokus) či maďarštině (hókuszpókusz).

 

Jiří Rejzek v nejnovějším Českém etymologickém slovníku (2015) uvádí, že původ výrazu hokus pokus není úplně jasný, že do češtiny byl přejat „asi“ přes německé Hokuspokus, jehož „nejasný původ se nejčastěji hledá“ v rouhavém přetvoření mešní formule hoc est corpus (meum) ‚toto je (moje) tělo‘. Václav Machek ve svém Etymologickém slovníku jazyka českého (1971), odkud Rejzkův slovník uvedené informace do značné míry přebírá, píše, že výraz hokuspokus pochází „snad z němčiny“, má „původ nejasný“ – a že „domněnek [rozumí se: o jeho původu] je několik“: „nejspíše to je asi ‚rouhavé překroucení slov hoc est corpus meum‘“, které, dodejme, pronášel kněz v tzv. tridentské latinské mši, sloužené do 2. vatikánského koncilu v r. 1969, při pozdvihování konsekrované hostie symbolizující Tělo Páně. Holub a Lyer pak ve svém Stručném etymologickém slovníku jazyka českého (1967) uvádějí tuto překroucenou podobu zmíněné formule: hocus pocus dominocus hoc est corpus Domini a i podle nich přejala čeština daný výraz z němčiny. Podle Etymologického slovníku Holuba a Kopečného (1952) pochází výraz hokuspokus naopak ze středověkého studentského argotu, konkrétně ze slova hax-pax, jehož původ hledají v latinském iocus ‚žertovná hra, kouzlo‘.

 

Zmíněné etymologické slovníky (s výjimkou Holuba a Lyera) sice informaci o přejetí z němčiny podávají opatrně, nejspíš je však spolehlivá – srov. např. disertační práci maďarského bohemisty Tamáse Tölgyesiho Lexikální germanismy v dnešní češtině (s. 121). Složitější je to naopak dost možná s informací o původu sledovaného výrazu v citované mešní formuli, která v konečném důsledku pochází od Vladimíra Šmilauera. Václav Machek ji do svého slovníku doplnil jako příspěvek či názor Vladimíra Šmilauera z jeho recenzního posudku na 1. nebo 2. vydání slovníku a odsud se „propsala“ až do slovníku Rejzkova (a dost možná i do Stručného etymologického slovníku jazyka českého, jelikož Vladimír Šmilauer recenzoval i ten). Dva současné renomované online slovníky velkých jazyků, anglický Oxford Dictionary Online a německý Duden, se totiž nezávisle na sobě shodují na tom, že původ tohoto výrazu je v kouzelné zaklínací pseudolatinské, tj. latinu napodobující, zesměšňující, formuli hax, pax, max, deus adimax (kde slovo pax znamená ‚mír‘ a deus ‚Bůh/bůh‘). Oba dva tyto možné původy (1. hoc est corpus (meum) vs. 2. hax, pax, max, Deus adimax) zmiňuje Stručný etymologický slovník slovenčiny od Ľubora Králika (2019), který ovšem druhý probíraný a výše zmíněný původ považuje za „menej pravdepodobný“.

 

Dodejme, že v korpusu SYN v11 se objevují tři způsoby zápisu: nejčastěji se píše hokus pokus zvlášť (343 výskytů), méně často hokuspokus dohromady (105 výskytů) a nejméně často hokus-pokus se spojovníkem (52 výskytů). Výkladové slovníky a Internetová jazyková příručka uvádějí výlučně podoby hokuspokus hokus pokus. Doporučujeme užívat jednu z nich. Podoba hokuspokus má v 2. p. podobu hokuspokusu, podoba hokus pokus pak podobu hokusu pokusu – píšeme-li zvlášť, skloňujeme tedy obě části.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Když odčerpáme teplou vodu z bojleru, další množství vody pak musíme dohřát, nebo doohřát? Výraz doohřát podle mě lépe vystihuje skutečnost, že voda byla již teplá a její teplota se jen trochu zvýší na požadovanou hladinu. Co si o tom myslíte?

Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny uvádějí sloveso dohřát s významem ‚ohřát na žádoucí stupeň teploty‘, který lze bez problémů aplikovat na váš kontext, a dále též expresivně ve významu ‚rozzlobit, dopálit‘. Výraz doohřát slovníky vůbec neobsahují a v jazykové praxi se vyskytuje minimálně – v korpusu SYN v11 nalezneme pouze 5 dokladů.

Někteří uživatelé jazyka se mohou snažit zdůraznit význam pouze malého, dodatečného, respektive opakovaného ohřátí právě užitím dvou předpon. Vzhledem k nízkému výskytu však předpokládáme, že na značnou část uživatelů může sloveso doohřát působit nezvykle. Naproti tomu korpusové doklady u slovesa dohřát (celkem 278 výskytů včetně významu ‚rozzlobit‘) často poukazují na kontexty podobné tomu vašemu: Vodu předehřívá pomocí tepelného čerpadla, popřípadě v souladu s nastavenou teplotou vodu v bojleru dohřeje spirálou. Pokud slunce nesvítí a vám se nechce přikládat do krbu, je možné akumulační zásobník dohřát elektrickou topnou vložkou.

V uvedeném případě tedy doporučujeme volit sloveso dohřát, neboť zamýšlený význam je v daném kontextu srozumitelný. Variantu doohřát však zcela nezavrhujeme. Kumulace předpon je obvyklá u takových sloves, která je nutno odvozovat od již existujícího předponového slovesa, protože po vynechání původní předpony by slovo nedávalo smysl nebo by vznikla nežádoucí homonymie či záměna s jiným existujícím slovem; například doupravit, dovybavit, dovyprávět apod. Protože Slovník spisovné češtiny (2., doplněné a opravené vydání, z roku 2000) uvádí u slovesa dohřát jen přenesený význam ‚rozzlobit, dopálit‘, který je výrazně zastoupen v jazykové praxi, je pochopitelné, že někteří mluvčí či pisatelé mohou cítit potřebu signalizovat rozlišení významu i slovotvorně.

 

jr 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Rád bych se zeptal na hodnocení slovního spojení za mě, které má význam ‚dle mého názoru‘, např. za mě je to v pořádku. Je tato předložková vazba spisovná?

Odpověď:
Uvedenou předložkovou vazbu v uvedeném významu nezachycuje žádný výkladový slovník českého jazyka. V korpusu SYN v11 se nejčastěji vyskytuje právě ve spojení za mě je to. Po vyhledání spojení za mě je to v uvedeném korpusu a následném vyfiltrování, v jakých textech se vyskytuje, zjistíme, že ve starších textech není doloženo téměř vůbec, naopak s novějšími texty jeho frekvence stoupá. Navíc je doloženo téměř výhradně jen v publicistických textech. To nás vede k tomu, že se zřejmě jedná o novodobý publicismus. Dodejme, že toto spojení má ustálený charakter, jiná zájmena s výjimkou zájmena my (za nás je to) se zde obvykle nevyskytují.

Tuto předložkovou vazbu nepovažujeme za plně spisovnou a mimo publicistické a neformální kontexty bude u jazykových uživatelů s velkou pravděpodobností vzbuzovat negativní pozornost. V plně spisovných textech doporučujeme její nahrazení jinými předložkovými vazbami, např. pro mě, podle mě, kvůli mně, příp. opisem dle mého názoru – vhodnost uvedených spojení se může lišit dle kontextu.

 

bm