Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:

V mluveném projevu se zcela běžně říká [fleška]. Jak je to s užitím slova v psaném textu? Jak ho zapsat?

 

Odpověď:

V mluvených (i některých psaných) textech je výraz poměrně běžný, ale doporučujeme ho užívat jen v méně formálních textech. Doklady z Českého národního korpusu a internetu ukazují, že se toto slovo objevuje ve dvou pravopisných variantách, a to flashka (česká přípona se připojuje za původní anglický základ) a fleška (plně počeštěná podoba v souladu s výslovností). V obou případech se vzhledem k zakončení výraz skloňuje podle vzoru „žena“: flashky/flešky, flashce/flešce, …, flashkami/fleškami.

 

Použijete-li v psaném textu podobu flashka/fleška, pak jde sice o srozumitelný, ale ne zcela spisovný výraz, jehož podoba není (zatím) kodifikována. Výkladové slovníky češtiny ho neuvádějí, variantu fleška zachycuje pouze Slovník nespisovné češtiny. V plně spisovných textech je vhodné užít označení, které zachovává celou původní pravopisnou podobu: (USB) flash disk, popř. dohromady flashdisk.

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Nenašel jsem ve slovníku, zda se může psát slovo třičtvrtěhodina dohromady? Nebo to musí být zvlášť? Pokud ano, tak třičtvrtě hodina, nebo tři čtvrtě hodina?

 

Odpověď:

Výkladové slovníky češtiny přímo tento výraz nezachycují; ve Slovníku spisovné češtiny je uvedeno přídavné jméno třičtvrtěhodinový (s variantou třičtvrtihodinový) a ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme heslo třičtvrtě-, třičtvrti- s vysvětlením, že jde o „první část složených slov spojující část druhou s číselným významem výrazu tři čtvrtě, tři čtvrti (třičtvrtěhodinový).“ Na základě dokladů z Českého národního korpusu a internetu je vhodné doplnit, že podoby s -i- (třičtvrti-tři čtvrti) jsou v současné češtině spíše ojedinělé, zcela jednoznačně převažují zápisy s -ě-.

 

Přestože slovníky zachycují pouze přídavné jméno, není důvod podstatné jméno třičtvrtěhodina odmítat. Je tvořeno systémově, stejně jako běžněji užívaná substantiva půlhodina a čtvrthodina. Slovo se používá, jeho pravopisnou podobu je možné ověřit v Internetové jazykové příručce.

 

Časový úsek trvající 45 minut tedy můžeme vyjádřit jednoslovným výrazem třičtvrtěhodina, popř. slovním spojením tři čtvrtě hodiny (podstatné jméno hodina je ve 2. pádě). Např.: Poslední třičtvrtěhodina byla k nesnesení dlouhá. / Poslední tři čtvrtě hodiny byly k nesnesení dlouhé. Za třičtvrtěhodinu to stihneš. / Za tři čtvrtě hodiny to stihneš. Psaní zvlášť je v praxi doloženo výrazně častěji – není vyloučené, že to může být i kvůli nejistotě pisatelů, jak psát třičtvrtěhodinu.

 

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Potřebujeme do titulků filmu napsat, že oběd byl eňo ňůňo. Dohadujeme se, zda psát eňo, nebo éňo, a chceme se ujistit, že ů (s kroužkem) ve slově ňůňo je v pořádku.

 

Odpověď:
Obdobné expresivní výrazy nebývají ve výkladových slovnících spisovné češtiny zachyceny. Vzhledem k tomu, že jde o neformální výrazový prostředek, jehož uplatnění ve spisovných projevech se nepředpokládá, není jeho pravopisná podoba stanovena závazně a mohou se v ní projevit různé odchylky.
Ve Slovníku nespisovné češtiny jsou pro vyjádření významu ‚vynikající‘ uvedeny varianty eňo něňoeňo ňuňo. Doklady z ČNK a internetu ukazují, že největší frekvenci má podoba eňo ňuňo, dále pak eňo ňůňo (starší televizní soutěžní pořad s názvem Eňo-ňůňo je záměrně ponechán stranou, přestože možná mohl některé pisatele volící podobu s -ů- ovlivnit). Přestože citoslovečné výrazy píšeme obvykle s ú (cukrú, vrkú, ), je zápis ňúňo doložen jen ojediněle. Rovněž varianta éňo je velmi řídká.
I když u zápisu nekodifikovaných nespisovných slov máte možnost volby, považujeme za vhodné v titulcích užít nejčastěji doloženou podobu, a to eňo ňuňo, popř. eňo ňůňo.
 

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Připouští se v češtině jako spisovná výslovnost [na schledanou] i [na zhledanou]? Domnívám se, že jde o nářeční rozdíl.


Odpověď:

Na území Česka se opravdu lze setkat se dvěma variantami výslovnosti skupiny zapisované jako sh: [sch] a [zh]. Za spisovné jsou považovány obě dvě, slova jako shnilý, shánět, shoda, shrbený, shromáždit se nebo právě na shledanou je ortoepické vyslovovat jako [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schoda] i [zhoda], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. V této souhláskové skupině tedy může probíhat jak spodoba znělosti zpětná, tak postupná. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu sh, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas, kde se mj. dozvíme, že varianta [na schledanou] se vyskytuje i mimo oblast Čech, a to zejména ve větších moravských městech).

 

Nad rámec dotazu ještě upřesněme, že ne u všech slov, v nichž se píše skupina sh, se vyskytuje dvojí výslovnostní podoba. Pouze [zh] je spisovné např. ve spřežkách shora, shůry, ve slovesech shladit, shluknout se, shoblovat a v podstatném jméně shluk. Připomeňme rovněž, že uvedená pravidla platí výhradně pro skupinu sh, nikoli např. zh. Zatímco sloveso shlédnout tak může mít dvě ortoepické výslovnostní podoby: [schlédnout] i [zhlédnout], sloveso zhlédnout pouze jednu: [zhlédnout].

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

V českých médiích se někdy příjmení Roosevelt patřící americkým prezidentům vyslovuje jako [rozevelt], což považuji za chybné a velmi mi to vadí. Jaký na to máte názor?


Odpověď:

Výslovností tohoto příjmení jsme se v nedávné době v jazykové poradně již zabývali. Zjistili jsme, že v úzu (např. u historiků, politologů či u profesionálních mluvčích v médiích) se vyskytují varianty [rouzvelt] a [rúzvelt], přičemž častější je druhá z nich. Přímo s podobou [rozevelt], kterou uvádíte, jsme se tedy v analyzovaném materiálu nesetkali. Obecně platí, že u výslovnosti cizích vlastních jmen bychom měli vycházet ze zvukové podoby v jazyce původu, kterou adaptujeme do češtiny (např. cizí hlásky nahradíme jejich nejbližšími českými protějšky), avšak někdy se vžije poněkud jiná výslovnostní varianta, která obecným ortoepickým zásadám ne zcela odpovídá.


V případě osobních jmen bychom měli pokud možno respektovat, jak je jméno užíváno samotnými jeho nositeli. U příjmení Roosevelt celou situaci komplikuje fakt, že dané jméno původně nepochází z angličtiny a i v anglofonním světě se užívá v několika výslovnostních variantách, např. [ˈroʊzəvɛlt], [ˈroʊz(ə)vəlt], ale i [ˈruːzəvɛlt]. Výslovnostní příručka Čteme je správně? (2004) doporučuje podobu [rouzevelt], která plně odpovídá obecným adaptačním pravidlům anglických jmen do češtiny a nejvíce se blíží i tomu, jak své příjmení vyslovoval např. jeho nositel F. D. Roosevelt, což lze ověřit na dobových nahrávkách; ta se však v češtině neprosadila. Podle našeho názoru je vhodné v češtině zvolit podoby [rouz(e)velt] nebo [rúzvelt] a je na rozhodnutí každého mluvčího, kterou z nich si vybere; výslovnost daného příjmení se v češtině může časem pod vlivem různých faktorů i do budoucna proměňovat. Vámi uváděnou variantu [rozevelt] nepovažujeme aktuálně za uzuální ani za odpovídající anglickým předlohám, proto bychom ji nedoporučovali užívat. Na druhou stranu je však namístě být v tomto ohledu tolerantní, protože určitá zvuková pestrost v tomto případě nečiní žádné závažné komunikační problémy.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Dobrý den, dnes jsem četla na jednom jídelním lístku, že nabízejí kachnu s lokši. Nějak mi to nesedí, není lokše rodu ženského? Že by mělo být s lokšemi?

 

Odpověď:
Určit pro spisovnou češtinu rod podstatného jména, jehož 1. pád množného čísla zní lokše, není úplně jednoduché – toto slovo se totiž neužívá rodově vyhraněně a není zachyceno v kodifikačních zdrojích. Žádný z výkladových slovníků češtiny lokše neobsahuje. Najdeme je jen na třech excerpčních lístcích Novočeského lexikálního archivu (přístupných přes rozhraní Příručního slovníku jazyka českého) – všechny uvádějí podstatné jméno lokše v ženském rodě, jeden z nich však s otazníkem a odkazem na variantu lokeš s též nejistým mužským rodem.


Podoby lokše (pro východomoravská nářečí) a lukše (pro středomoravská nářečí) zmiňuje Český jazykový atlas v hesle nudle. Jak se totiž dočteme např. v Etymologickém slovníku jazyka českého od Václava Machka, toto slovo v různých obměnách (u něj lokša, lukša, lokeš, lokýš) pojmenovává druh jídla buď z pečeného bramborového těsta, nebo z pokrájeného navlhčeného koláče.


Vodítko k základní podobě slova mohou poskytnout slovníky slovenštiny. Nejnovější Slovník súčasného slovenského jazyka obsahuje heslo lokša s významem ‚väčšia placka zo zemiakového cesta (pripravovaného z múky a varených zemiakov) pečená na platni nasucho, obyč. plnená al. podávaná ako príloha‘. Jen o málo starší Krátky slovník slovenského jazyka vykládá význam téhož slova stručněji jako ‚tenký (p)osúch zo zemiakového cesta‘.


Odkud se může brát rodová nevyhraněnost slova? Je nejspíš rozumné hledat interpretaci v tvarosloví. Pokud bychom pro spisovnou češtinu uvažovali o dvou konkurenčních rodových podobách, pak ta pro ženský rod by byla nejspíš lokše skloňovaná podle vzoru „růže“, v mužském rodě by to byl lokeš (ale potenciálně i lokš; případné -e- by bylo pohybné, tj. ve většině tvarů vypouštěné) skloňovaný podle vzoru „stroj“. Tato slova jsou do značné míry homonymní – mnoho jejich tvarů je formálně shodných. Zčásti si odpovídají přímo tvary téhož čísla a pádu (lokše = 2. p. j. č. a 1., 4. a potenciální 5. p. mn. č.; lokši = 3. a 6. p. j. č.; lokších = 6. p. mn. č.), některé tvary můžou navíc náležet jedné konfiguraci čísla a pádu v ženském rodě a jiné konfiguraci v rodě mužském (např. lokši = také 4. p. j. č. žen. r. a 7. p. mn. č. a potenciální 5. p. j. č. muž. r.).


Vzhledem k tomu, co slovo pojmenovává, se často užívá v množném čísle (např. Upečené lokše potřeme rozpuštěným máslem; čertíci v lokších), kde homonymní tvary nad distinktivními převažují. V takovýchto kontextech bez dalších vodítek nelze rozhodnout, jakou (pokud vůbec nějakou určitou) rodovou hodnotu mu konkrétní uživatel přisuzuje.


Zřetelně mužský rod není v praxi úplně neobvyklý. Např. tvar lokši (což může být 3., 4. nebo 6. p. j. č. žen. r., ale i 3., 5. nebo 6. p. j. č. nebo 7. p. mn. č. muž. r.) má v pětimiliardovém korpusu SYN v10 52 výskytů a 11 z nich (tedy asi jedna pětina) je zřetelně užito v mužském rodě (konkrétně v 7. p. mn. č.; 5. p. j. č. se nepřekvapivě nevyskytuje, lokše nebývá třeba oslovovat).


Vzhledem k tomu, že lokše nejsou kodifikovány, a také s ohledem na zastoupení různých tvarů v dostupném (psaném) úzu považujeme obě potenciální podoby, tedy lokše (žen.) i lokeš (muž.), za náležité. I s ohledem na slovenskou kodifikovanou podobu lokša (žen.) bychom upřednostnili odpovídající podobu lokše (žen.), která mezi uživateli češtiny patrně převažuje coby základní varianta.
 

od 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Již dlouhá léta se v rodině přeme, jaká je správná forma průpovídky o Mohamedovi a hoře. Je to když nejde hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře, nebo naopak když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi?

 

Odpověď:

Dotazovaný frazém zachycuje Slovník spisovného jazyka českého, a to ve formě když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Podle Slovníku české frazeologie a idiomatiky 4 má toto vyjádření význam ‚když nepřijdeš ty za mnou (aby ses mi omluvil, nabídl svůj návrh ap.), musím (ustoupit n. se ponížit a) přijít já za tebou‘. Daný obrat použil Francis Bacon ve své eseji O odvaze (Of Boldness) v roce 1597 a zároveň se jedná o orientální anekdotu, která odkazuje k nesplněnému proroctví z koránu a byla písemně zaznamenána v roce 1611. Uvedená podoba frazému je navíc v souladu se zákonitostmi našeho světa – hora je ze své podstaty nepohyblivá, a proto se Mohamed musí vydat k ní.

 

Na druhou stranu Slovník české frazeologie a idiomatiky 4 zachycuje také variantu frazému s opačným pořadím účastníků děje když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi a s významem ‚i když jeden člověk má mnohem větší váhu a význam, přesto moudře ustoupí, sleví ze své hrdosti ap. a vychází vstříc, popř. přímo navštíví druhého člověka, protože ten je tvrdohlavý, příliš pyšný n. domýšlivý a neschopný ústupku‘. Její původ slovník spojuje (opět) s proroctvím zachyceným v koránu. V tomto případě odráží pohyb hory k Mohamedovi určitou absurditu situace.

 

Data z Českého národního korpusu ukazují, že se v dnešních textech objevují obě podoby frazému. V databázi SYN v10 lze nalézt 47 případů užití varianty když nejde hora k Mohamedovi… Naproti tomu varianta když nejde Mohamed k hoře… je doložena celkem 81 výskyty. Užití frazému v situacích, kdy ten, kdo je nějakým způsobem významnější či výše postavený, vychází vstříc někomu méně významnému, níže postavenému, je tedy běžnější.

 

kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Narazila jsem na označení dveřová komedie. Co to prosím znamená?

 

Odpověď:

Spojení dveřová komedie se objevuje v divadelním prostředí jako označení hry, při níž jsou výrazným scénografickým prostředkem dveře. Přesněji řečeno, na jevišti jsou umístěny dveře, jimiž postavy vycházejí před diváky a zase jimi odcházejí jinam. V tomto typu divadelní hry je kladen důraz na synchronizaci odchodů a příchodů herců, obvykle je totiž na jevišti dveří několikero, což dokládá i kontext vyhledaných výskytů v databázi Českého národního korpusu (ČNK, SYN v10): Jaká jsou největší úskalí hry? Je to klasická dveřová komedie. Máme osm dveří. Třeba čtyři lidé musí naráz otevřít dveře. Po prohledání databáze ČNK je zřejmé, že spojení dveřová komedie není v úzu zastoupeno příliš hojně (nalezli jsme jen 9 výskytů), v řádu jednotek se objevují také spojení, která s dveřovou komedií úzce souvisejí (např. dveřový text) nebo ji pojmenovávají jinak, přičemž chtějí vyjádřit názor na její, pro diváka nepříliš náročné a pokleslejší ladění: scénografie se s klasickou „dveřovou“ fraškou v inscenaci míjí.

 

Zcela na okraj lze doplnit, že shodné pojmenování pro tento typ divadelní hry se užívá například i ve slovenštině (dverová komédia), v angličtině je jádro pojmenování stejné, ale doplňuje je výraz označující ‚bouchnutí‘, ‚prásknutí‘ dveřmi při jejich zavírání (slam), jde o tzv. door-slamming commedy.

 

hm 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jaký je rozdíl mezi slovy pruhatý, pruhovatýpruhovaný? Je správně budeme dělat pruhatá, pruhovatá, nebo pruhovaná velikonoční vejce?

 

Odpověď:
Podle výkladových slovníků jsou slova pruhatý, pruhovatý pruhovaný synonyma, všechna mají tentýž význam ‚mající pruhy, zdobený pruhy‘. Liší se ovšem způsobem tvoření a stylovou charakteristikou. Slova pruhovatý pruhovaný vznikla tak, že ke kořeni pruh- byly přidány přípony -at/ý, resp. -ovat/ý, zatímco tvar pruhovaný je zpřídavnělé příčestí trpné (pruhován > pruhovaný). Zásadnější je rozdíl stylový. Slovo pruhatý je podle Příručního slovníku jazyka českého (PSJČ, z let 1935–1957) i Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ, z let 1960–1969) zastaralé, vyšlé z užívání, slovo pruhovatý je podle PSJČ neutrální, ale podle mladšího SSJČ už poněkud zastaralé a řidší, tj. zastarávající, zatímco slovo pruhovaný je podle obou citovaných slovníků (a také podle Slovníku spisovné češtiny) neutrální. Podle výkladových slovníků češtiny je tedy dnes jedinou neutrální podobou slovo pruhovaný, před ním vyšla z užívání podoba pruhovatý, a ještě před ní podoba pruhatý. Tomu v zásadě odpovídají i doklady z databáze SYN v10 Českého národního korpusu: podoba pruhatý se tu vyskytuje 55krát, podoba pruhovatý 0krát, zatímco podoba pruhovaný 16596krát. Pro úplnost můžeme dodat, že výkladové slovníky (PSJČ, SSJČ) uvádějí také zastaralé podoby prouhovatý prouhovaný (korpus SYN v10 neobsahuje jediný jejich výskyt). Jako první volbu pro označení velikonočních vajec zdobených pruhy proto doporučujeme neutrální přídavné jméno pruhovanýpruhovaná velikonoční vejce. Určitě bychom však – zejména v souvislosti s Velikonocemi, kdy hrají nezanedbatelnou roli i nejrůznější tradice – neodmítali ani ozvláštňující užití podob pruhatýpruhovatýpruhaté velikonoční vejce, pruhovaté kraslice.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Můžete mi prozradit, kde se v češtině vzalo slovo buchta?
 

Odpověď:

Etymologické slovníky nám říkají, že slovo buchta se vyskytuje v češtině (resp. i slovenštině) a v polštině. Do polštiny bylo patrně přejato v 16. století právě z češtiny. Vzniklo ze základu buch-/puch-, který byl zřejmě motivován zvukomalebně a skrývá v sobě význam nabývání objemu. Z podobného základu vzešla například slova puchnouti, puchýř, pýcha či buclatý. Sloveso puchnouti má původ v praslovanském *puchnǫti, potažmo v indoevropském zvukomalebném kořenu *peus- s významem ‚foukat, vanout‘. Také v dalších slovanských jazycích objevíme slova jako srbské a chorvatské púhnuti ‚fouknout, zavanout‘ nebo slovinské búhniti, búhtati se ‚bobtnat, nafouknout se‘. Ve slovinštině se mimo jiné užívá i slovo búhta k označení buchty českého typu. Podle některých lingvistů (zejm. Václava Vážného) je naopak pravděpodobné, že se jméno buchta do češtiny dostalo z německého pojmenování pečiva Buchtel/Wuchtel.
 

V češtině se výraz buchta vedle významu ‚pečivo‘ užívá též k označení hrubého kusu materiálu (buchta zlata, železa apod.). V obecné češtině je pak expresivním pojmenováním pro úder, ránu do zad a to vzniklo od slovesa bouchat, avšak zároveň žertovným přidružením k názvu pečiva. Na základě metaforického přenesení pak v neformální komunikaci můžeme buchtou či buchtičkou nazvat pohodlného či dobráckého až hloupého člověka. V takovém případě pak dané jméno bývá i rodu mužského (např. S takovým buchtou není žádná zábava.). Konečně také jako buchtu mnohdy (rovněž expresivně) označíme atraktivní ženu či dívku.
 

jr 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V knize, kterou rediguji, jsou záměrně některá cizí slova psána česky, protože je používá dítě a autor chce počeštěným zápisem zdůraznit jeho určitou nepoučenost. Vím, že správně se má psát sex-appeal. Jak máme napsat zjednodušenou českou podobu? Máme zachovat spojovník (sex-epíl), nebo můžeme volit zápis dohromady (sexepíl)?

 

Odpověď:
Výraz s významem ‚pohlavní přitažlivost, kouzlo‘ podle jazykových příruček v češtině zachovává původní anglickou pravopisnou podobu sex-appeal. Doklady v ČNK ukazují, že tento zápis v českých textech jednoznačně převažuje; výrazně méně často se objevuje psaní dohromady (sexappeal) nebo zvlášť (sex appeal). Zjednodušené podoby s jedním p (sex-apeal, sexapeal, sex apeal) jsou velmi řídké.

 

Jestliže potřebujete záměrně užít adaptovanou počeštěnou podobu vycházející z výslovnosti a nechcete volit přímo českou fonetickou transkripci [seksepíl], doporučujeme psát slovo dohromady: sexepíl (doklady užití v češtině jsou však jen ojedinělé). Jistě není bez zajímavosti, že pravopisná podoba sexepíl se užívá ve slovenštině. Slovenské jazykové příručky ji uvádějí jako základní pravopisnou podobu namísto dřívějšího slovenského zápisu sexappeal. Pokud budete hledat doklady užití výrazu sexepíl na internetu, v naprosté většině půjde o slovenské texty.
 

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Řešíme zápis složeného přídavného jména. Autoři textů mají stejný výraz psaný třemi způsoby: zvlášť, se spojovníkem i dohromady. Jde o to, jestli se má psát prevence sociálně patologických jevů, sociálně-patologických jevů, nebo sociálněpatologických jevů. Podle oslovených odborníků se má prevence týkat sociální patologie, má prý jít o patologické jevy, které se objevují v sociální oblasti.

 

Odpověď:
Zápis dvou samostatných slov (sociálně patologické jevy) je podle dokladů v ČNK a na internetu značně frekventovaný. Formulace je chápána jako volné spojení příslovce (sociálně) a přídavného jména (patologický). Takovéto pojetí je běžné např. ve spojeních průmyslově vyspělý, časově ohraničený, prostorově úsporný, brčálově zelený. Ve spojení s příslovcem sociálně je obvyklé psát zvlášť např. výrazy sociálně přizpůsobivý, sociálně znevýhodněný, sociálně slabý, sociálně prospěšný.

 

Podle platných jazykových doporučení bychom měli složená přídavná jména s první složkou zakončenou na -sko, -cko, -ně nebo -ově psát buď dohromady, nebo se spojovníkem. Způsob zápisu vychází z věcné znalosti a signalizuje východisko, z něhož je určité pojmenování odvozeno, vztah jednotlivých členů složeného adjektiva.

 

Jak jste sami potvrdili, zmiňované jevy se týkají termínu sociální patologie. Podle Velkého sociologického slovníku (Karolinum 1996) je sociální patologie „shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společensky nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně pro studium příčin jejich vzniku a existence.“ Slovník sociologických pojmů (Grada 2012) uvádí, že sociální patologie je „dřívější označení pro negativní jevy ve společnosti, které naznačovalo analogii s patologií postihující biologický organismus. Dnes se místo o sociální patologii hovoří o sociální deviaci nebo sociální dezorganizaci.“ Jestliže odvozujeme složené přídavné jméno od ustáleného slovního spojení, které má strukturu podřadného spojení – v tomto případě je podstatné jméno patologie rozvíjeno přídavným jménem sociální –, pak by se složené přídavné jméno mělo psát dohromady jako jedno slovo: sociálněpatologický. Obdobě trestní právotrestněprávní, zahraniční politikazahraničněpolitický, speciální pedagogikaspeciálněpedagogický, sociální vědysociálněvědní apod.

 

Třetí možnost, kterou uvádíte, a to psaní se spojovníkem (sociálně-patologické jevy), je vzhledem k významu nejméně pravděpodobná. Spojovník totiž signalizuje, že přídavné jméno tvoří dvě rovnocenné souřadně spojené složky, které by mohly být spojeny spojkou a, např. mechanicko-biologická čistírna, zemědělsko-potravinářský sektor. Muselo by tedy jít o prevenci sociálních a patologických jevů.

 

Psaní dvou samostatných slov (sociálně patologické jevy) nelze vyloučit, avšak jestliže jde o jev z oblasti sociální patologie, pak by měl zápis být sociálněpatologické jevy.

 

ač 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Když někdo mává rukama, tak mává jima, nebo jimi?

 

Odpověď:
Pokud víme, o shodě zájmena s podstatným jménem, které má množném čísle koncovky pocházející z někdejšího dvojného čísla (ruce, nohy, oči, uši), lingvistická literatura nic neříká. V Novém encyklopedickém slovníku češtiny se pouze píše, že „adj[ektiva] a zájmena mají jako shodné přívlastky jmen se sufixem -ma rovněž tvary na -ma“. Ve větě, která by mohla znít např. Hana zvedla ruce a mávala jimi/a, sice nejde o shodný přívlastek, přesto se u zájmena gramatická shoda v čísle – buď plurálová, nebo zjednodušeně řečeno duálová – předpokládá. Substituční test ukazuje, že pokud změníme jen číslo klíčového podstatného jména, pak v konstrukci Hana zvedla ruku a mávala jí zájmeno v druhé větě bude mít jednoznačně tvar, který vyjadřuje shodu s podstatným jménem ruka pomocí ženského rodu a právě jednotného čísla, ovšem ne 4. pádu, protože pád je tu určen vazbou slovesa mávat.

 

Pohled do praxe naznačuje, že mnohem častější je v takových případech zájmeno s koncovkou množného čísla. V téměř pětimiliardovém korpusu SYN v10 jsme našli pouhé čtyři relevantní spisovně užité výskyty podstatného jména ruce následovaného k němu odkazujícím zájmenem v duálovém tvaru jima (hledání jsme omezili na rozsah jedné věty či souvětí, tj. od velkého písmena na začátku k tečce na konci) – např. vezme mě za ruce, trhne jima a už stojím; sevřu obě ruce v pěst a škubnu jima od sebe. Naproti tomu analogických případů s plurálovým tvarem jimi je zhruba stokrát víc (celkem 625, z nich ovšem řada irelevantních – prošli jsme 100 náhodných případů a identifikovali v nich 66 relevantních, což by přepočteno na celek činilo 416 výskytů).

 

Odhadujeme, že míra přijatelnosti duálové, nebo plurálové shody souvisí se vzdáleností obou členů (v případě shody přes hranici vět nejspíš i s výrazností této hranice, tj. může být rozdíl např. mezi čárkou a tečkou). Čím bližší si členy jsou, tím větší by mohla být tendence k obecně okrajové duálové shodě (tedy k tvaru jima), čím vzdálenější, tím preferovanější bude množné číslo (tedy tvar jimi).

 

Nevylučujeme tedy ani jednu z obou možností, za přijatelné považujeme Hana zvedla ruce a mávala jimi i … mávala jima, s ohledem na běžnost v úzu však jako neutrálnější doporučujeme první, plurálovou.

 

od 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je jazykově správně polévka s těstovinou, nebo má být s těstovinami?

 

Odpověď:
Těstovina je jedním z řady podstatných jmen, která se užívají převážně v množném čísle. Patří mezi ně označení pokrmů jako halušky, brambory, hranolky, noky, krokety, fazole, jáhly nebo kroupy. Ať už se podávají jako samostatné jídlo, resp. jeho hlavní složka, nebo jako příloha, nebývá potřeba mluvit o jednotlivém kusu, typicky se vyskytují pohromadě ve větším množství kusů a o takové skupině se mluví jako o jednom celku.

 

Přímo mezi pomnožná podstatná jména je však zařadit nemůžeme. V různé míře se totiž objevují i v jednotném čísle, a to nejen v případech, kdy takové užití opravdu referuje k jednomu kusu (nastrouhám větší syrový brambor, dojídal poslední knedlík, jednu těstovinu hodíme na kachlíčkový obklad), ale i tehdy, když se jím míní celý soubor. V jídelních lístcích a dalších textech podobných žánrů tak můžeme vídat např. smažený sýr s bramborem (ale *s bramborou se nepoužívá), rajskou s knedlíkem nebo polévku s těstovinou. (Neplatí to ale pro celou skupinu stejně – pokrm s hranolkem či hranolkou, s jáhlou nebo s kroupou by asi většinu potenciálních konzumentů překvapil.) Autoři i čtenáři navzdory jednotnému číslu sdílejí nevyřčený předpoklad, že půjde o nemálo nakrájených kousků brambor, několik plátků knedlíku a větší množství jednotlivých těstovin. Taková užití naznačují chápání blízké látkovým podstatným jménům vyskytujícím se prakticky výhradně v jednotném čísle, jako jsou rýže, čočka, hrách, cizrna, pohanka, kuskus, quinoa nebo bulgur. U nich sice lze rozeznat jednotlivé kusy, ale ty jsou tak malé, že se i při jídle běžně nabírají a konzumují po větších skupinách, ne jednotlivě. Těstovina se v takových případech gramaticky přibližuje jednomu svému druhu, který se užívá právě jen v jednotném čísle, totiž tarhoně.

 

Při zjišťování, zda se polévka s těstovinou běžně užívá, nebo je spíš ojedinělou nezvyklostí, velmi záleží, kam se díváme. V téměř pětimiliardovém korpusu SYN v10 složeném z odborné literatury, beletrie a publicistiky je poměr předložkových spojení s těstovinou proti s těstovinami 81 : 1 933, tj. 1 : 24 (zaokrouhleno na celé číslo). V ještě větším korpusu ONLINE_ARCHIVE obsahujícím internetovou žurnalistiku, diskuse a příspěvky ze sociálních sítí se však tatáž předložková spojení vyskytují v poměru 1 799 : 2 831, tj. 1: 1,6 (zaokrouhleno na desetiny). Podstatnou část takových výskytů tvoří příspěvky na facebooku a twitteru, v nichž restaurace a podobná zařízení typicky oznamují polední nabídku určitého dne či týdne. Z toho vyplývá, že výraz jako polévka s těstovinou se nehodí do každého spisovného textu, ale ve svém nejpřirozenějším prostředí – na jídelním lístku nebo zprávě o něm – je téměř tak doma jako konkurenční polévka s těstovinami. Do žurnalistického textu bychom ho tedy nedoporučili, ale v tweetu s poledním menu hostince se mu není třeba vyhýbat.

 

od 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Syn dostal v rámci výuky za úkol vytvořit přídavné jméno od spojení za sklem. Jakou má takové přídavné jméno podobu? Může to být přídavné jméno zasklený?

 

Odpověď:
Jako řešení úlohy „vytvořte přídavné jméno od spojení za sklem“ se sice velmi nabízí přídavné jméno zasklený a je pravděpodobné, že vyučující, příp. klíč či metodická příručka toto přídavné jméno coby odpověď očekávají, toto řešení nicméně nelze považovat za správné. Slovo zasklený není vytvořeno od spojení za sklem, ale jde o zpřídavnělé příčestí trpné, viz sklít > zasklít > zasklen (např. okno bylo zaskleno) > zasklený (např. zasklené okno). Možná je sporné, zda tu předpona za- má čistě vidový („zdokonavující“) význam, Slovník afixů užívaných v češtině uvádí u předpony za-/zá- jediný takový příklad, sloveso zaplatit (pak by bylo sklít > zasklít jako platit > zaplatit). Je však jisté, že předpona za- v přídavném jméně zasklený nevyjadřuje význam ‚jsoucí na druhé straně (skla), na takovém místě, že mezi mnou a danou věcí je sklo‘.

 

Řešením této úlohy by mohla být jedna z uměle vytvořených variant *záskelný, *záskelní, *zaskelný, *zaskelní (možná též *zásklový či *zasklový), které jsou tvořeny na základě analogií a slovotvorných zásad češtiny. Srov. přídavná jména zánártní (< za nártem), zahraniční (< za hranicí), zákulisní (< za kulisami), zákeřný (< za keřem) atp., která jsou skutečně tvořena z dvouslovného předložkového výrazu, přičemž se původní předložka za přehodnocuje v předponu za-/zá-, pádový tvar jména je rozšířen o slovotvornou příponu (-n-) a pomocí adjektivní pádové koncovky (v 1. p. j. č. r. m. živ. i neživ.) / je celý změněn v přídavné jméno.

 

Problém je, že ani jedna z uvedených variant – přestože by šlo uvažovat o jejich slovotvorné náležitosti – se reálně nepoužívá; v databázi Českého národního korpusu nelze dohledat žádný výskyt ani jedné z nich. To je také důvod, proč není jasná konkrétní podoba přídavného jména vytvořeného ze spojení za sklem. Jak je vidět z uvedených příkladů, v některých případech se předpona dlouží (zákulisní, zákeřný), v některých nikoliv (zahraniční), v některých případech má nově vzniklý tvar po příponě -n- (v 1. p. j. č. r. m. živ. i neživ.) koncovku (zánártní, zákulisní), v některých však (zákeřný) – kromě toho v úvahu připadají i jiné slovotvorné přípony, např. -ov- (*zásklový, *zasklový). Správným řešením úlohy by tedy musela být některá z uvedených variant, nikoliv však přídavné jméno zasklený. Z celého rozboru je snad dobře patrné, že tento úkol je nedomyšlený, nešťastný, a pro školní praxi tedy zcela nevhodný.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jaká je náležitá česká podoba názvu indiánského kmene, jehož jméno je v angličtině Cherokee?

 

Odpověď:

Dané pojmenování žádná jazyková příručka nekodifikuje. Zdeněk Salzmann v Příspěvku k vytvoření českých podob indiánských jmen, který vyšel v časopise Naše řeč (ročník 55, 1972, číslo 5, s. 250–262), dokládá, že se „indiánský kmen známý v angličtině pod názvem Cherokee uvádí v češtině v mnoha variantách: Cherokeeové, Čerokesové, Čerokésové, Čerokézové, Čerokiové, Čerokíové, Čerokýjové, ČilakovéČirokové“. Josef Wolf v publikaci Abeceda národů (Horizont, Praha 1984) pak v hesle Čerokézové zaznamenává české varianty Čirokové Čerokíové. V současném úzu se hojně vyskytují zejména podoby ČerokézovéČerokíové, které si značně konkurují, a také nepočeštěné pojmenování Cherokee; je tedy vhodné vybrat si mezi nimi. Ostatní výše zmíněné názvy jsou buď ojedinělé, nebo se nevyskytují vůbec, proto je užívat nedoporučujeme.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

V televizním pořadu o norské královské rodině vyslovovali jméno Olaf v dalších pádech zásadně s [v], tj. např. [olavem], [olave]. Vůbec mi to nešlo do ucha a domnívám se, že je to chybně a mělo by být [olafem], [olafe] atp.
 

Odpověď:

Souhlasíme s vámi v tom ohledu, že v českém prostředí jsme zjevně více zvyklí na podobu Olaf vyslovovanou jako [olaf], 2. pád [olafa] atd. V norštině se však toto jméno může vyskytovat ve více variantách, tj. Olaf, Ola, Oluf a rovněž Olav (je tu totiž spojitost se jménem Oliver). Právě podoba Olav je zde dokonce nejčastější. Pokud jde např. o krále Olafa V. Norského (původním jménem Alexander Edward Christian Frederik), ověřili jsme, že v norštině jeho jméno zní Olav V av Noreg. Autoři televizního dokumentu tedy pravděpodobně vycházeli z norské verze, nikoli z její počeštěné podoby Olaf V. (je evidentní, že zatímco dříve byla spíše tendence cizí jména panovníků zcela počeštit, dnes se dává přednost původní podobě, což je zřetelné např. na britské královské rodině; na jedné straně se tak výhradně užívá tradičně počeštěné jméno /královna/ Alžběta, na druhé straně se hovoří pouze o /princi/ Charlesovi). Podobně se např. v publikaci Dějiny Norska (NLN, 2005) zapisuje v případě příslušných norských králů jméno Olav s koncovým v, nikoli Olaf. Jestliže se někdo rozhodne uvádět jméno právě v původní norské podobě Olav, měl by je ovšem vyslovovat jako [úlaf], 2. pád [úlava], což odpovídá originálnímu [ˈuːlɑʋ] adaptovanému do češtiny. Pokud skutečně zaznělo [olavem], [olave] atp., jedná se podle našeho názoru o hybridní kombinaci, která doporučeníhodná není.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Proč Češi vyslovují anglické jméno Robert jako [roubrt], a nikoli náležitě jako [robrt]?

 

Odpověď:

Je pravda, že pokud u anglického jména Robert (angl. výslovnost [ˈɹɒbət]) uplatňujeme adaptační princip, který při počešťování výslovnosti přejímek převažuje a je preferován ortoepickou kodifikací (tj. náhrada původních hlásek jejich nejbližšími českými protějšky atd.), je v češtině zcela namístě zvuková podoba [robrt]. Tu také doporučuje např. ortoepická příručka Čteme je správně? (srov. např. heslo Charles Robert Darwin). V každém přirozeném jazyce však existují nepravidelnosti a při přejímání slov z cizích jazyků se nikoli výjimečně uplatňují u některých mluvčích i různé další adaptační principy. Zde může mít na některé z nich vliv analogie s jinými anglicismy, v nichž se písmeno o čte jako [ou], tj. např. Rose, anglicky [ˈrəʊz] či [ˈroʊz], česky [rous], kombinovaný případně s pocitem, že podoba [roubrt] zní „lépe“ a „správněji“ anglicky, atp. J. Kučera s J. Zemanem v knize Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině (1998, s. 16) uvádějí, že podoba [roubrt] se v češtině u jména Robert vycházejícího z anglofonního prostředí již ustálila (na její výskyt pak poukazuje např. i článek L. Jílkové: Výslovnost maďarských jmen u českých mluvčích: korespondence předchozí znalosti a realizované výslovnosti, Acta onomastica, 2016, s. 121–132). Podle našich zjištění je současná praxe v češtině v tomto ohledu značně rozkolísaná. Jednoznačně však doporučujeme upřednostňovat zde náležitou výslovnost [robrt], a to mj. i z důvodu, že mnohým posluchačům varianta [roubrt] výrazně vadí (což je tematizováno např. v článku M. Havlíka a kol.: Management výslovnosti pravopisně neintegrovaného lexika v Českém rozhlase, Slovo a slovesnost, 2015, s. 107–128). Na závěr ještě dodejme, že další možností je užívat českou formu daného jména, tj. Robert [robert]. Např. v případě jména herce Roberta Redforda se toto řešení vyskytuje velice často.

 

vš 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Paní učitelka z kladenské základní školy užívá ve spojeních, kde bychom očekávali 6. pád, např. o přestávce, o/při přírodovědě, vazbu se 4. pádem: O přestávku si děti snědly svačiny nebo O přírodovědu jsme se učili o obratlovcích. Je vazba se 4. pádem přípustná?

 

Odpověď:

O problematice této vazby se můžeme dočíst již v článku J. Beneše z roku 1939 publikovaném časopise Naše řeč. Zde se píše, že předložka o s akuzativem v časovém významu (o Vánoce, o veselku nebo právě o přestávku) je jevem v té době typicky užívaným v Praze, na Kladensku, Lounsku a Roudnicku a na přistěhovalce z jiných oblastí zpravidla působí velmi nezvykle.


Vazba „o + 4. pád“ vychází ze staré češtiny. V ní mívala předložka o v některých kontextech vedle spojení se 6. pádem také náležitou vazbu se 4. pádem. Bylo to jednak právě v časových určeních (o Velký pátek), jednak mimo jiné ve vztahu předmětném, respektive způsobovém (ve významu ohledně): mluvil o ten potok; o potřebu víry. Historické prameny dokládají výskyt tohoto jevu nejen ve středních Čechách, ale například i na jihu Čech.


Slovník spisovného jazyka českého uvádí u předložky o se 4. pádem doklady z umělecké literatury (o Štědrý večer, o Bílou sobotu), které ale z celoúzemního hlediska již hodnotí jako zastaralé. Jak nám potvrdili kolegové z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, na Kladensku je tento jev stále živý a častý (o víkend, o prázdniny, o matiku apod.). Značně rozšířený je například také na Rakovnicku. V současném jazyce tudíž evidentně jde o nářeční jazykový prostředek.


Vyjadřování učitele ve vyučovacích hodinách by mělo být příkladem kultivovaného, nářečně neutrálního projevu. Závěrem bychom proto doporučili ve zmiňovaných větách užívat výhradně vazbu se 6. pádem: O přestávce si děti snědly svačiny. O přírodovědě jsme se učili o obratlovcích. V neformální komunikaci lze 4. pád samozřejmě dále běžně uplatňovat, pokud je to v dané oblasti zvykem.

 

jr 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Nejsem si jistá, jak by měl vypadat správný tvar přivlastňovacího přídavného jména ve větě Jitčini/Jitčiny kamarádky a kamarádi byli spokojení. Spíše bych zvolila tvar Jitčiny podle kamarádky, ale přijde mi divná kombinace tvarů Jitčiny a byli spokojení. Můžete prosím rozřešit můj problém?

 

Odpověď:

Jestliže shodný přívlastek předchází dvěma souřadně spojeným jménům a obě tato jména rozvíjí, máme dvě možnosti. Obvyklejší a pro čtenáře opticky přirozenější je shoda s bližším členem, např. milá Evo a Petře. U tohoto řešení se ovšem někdy mohou vyskytnout případy, kdy není jednoznačné, jestli se přívlastek vztahuje skutečně k oběma jménům, nebo jen k prvnímu z nich (např. český jazyk a literatura). Druhou možností je řídit shodu oběma jmény, tj. např. milí Evo a Petře. Spojení milí Evo nebo Jitčini kamarádky však může čtenáře na první pohled zarazit, ačkoli se přídavné jméno z formálního hlediska správně vztahuje k oběma jménům. Pokud v uvedené větě naopak zvolíme první variantu, tedy shodu pouze se jménem rodu ženského (Jitčiny kamarádky a kamarádi byli spokojení), vzniká zde nesoulad mezi tvarem přídavného jména a tvarem přísudku. Tento nesoulad se nám může jevit jako problematický, ale lze jej připustit. Potvrzuje nám to například publikace Františka Daneše Malý průvodce po dnešní češtině (1964), v níž autor obhajuje asymetrické struktury typu jednoho rána byly všechny ženy a zbylí muži naloženi.

 

V zásadě jsou tedy obě navrhovaná řešení přijatelná, je však třeba mít na paměti, že každé z nich může na čtenáře působit v určitém ohledu rušivě. Za ideální, čtenářsky příznivé řešení považujeme přestylizovat danou větu na základě kontextu tak, aby se pisatel tomuto jevu vyhnul, například Jitčiny kamarádky a také její kamarádi byli spokojení; Kamarádky a kamarádi naší Jitky byli spokojení apod.

 

jr