Zajímavé dotazy


 

Zajímavé dotazy

Dotaz:
Při sledování přenosů z olympijských her vídáme nápisy a loga Tokyo 2020, ale v českém zpravodajství se užívá podoba Tokio. Tu si sice pamatuji ze školy, ale teď přemýšlím, zda je vůbec správně.

 

Odpověď:
V českém prostředí je užití podoby Tokio naprosto v pořádku. Tento tradiční přepis zeměpisného jména je možné ověřit např. Indexu českých exonym a rovněž v Internetové jazykové příručce, v seznamu zeměpisných jmen v Pravidlech českého pravopisu, ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost i ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971, v němž je vedle podoby Tokio uvedena i dnes neužívaná nesklonná varianta Tókjó).

 

Nejzákladnější a velice stručné poučení o přepisu japonštiny do latinky najdeme v akademické verzi Pravidel českého pravopisu (Academia 1994). Na rozdíl od mnoha jiných světových jazyků neužívá japonština pro svůj zápis primárně latinku, ale znaky kandži (převzaté z čínštiny) a dvě slabičné abecedy hiraganu a katakanu (souhrnně označované kana). Při převodu japonštiny do latinky se v praxi můžeme setkat se třemi základními typy přepisu: japonským, anglickým a českým.

 

Japonské znaky 東京 označující prefekturu, v níž právě probíhají olympijské hry, proto můžeme vidět v přepisu Tōkyō – oficiální název (zaznamenaný např. v Indexu českých exonym), Tokyo – značně rozšířený anglický přepis (tzv. Hepburnova trankripce) a Tokio – vžitý český název.

 

Čeština není jediným jazykem, v němž se píše Tokio – podobu s i má také slovenština, polština, němčina, španělština, ruština či bulharština. Upozornění na pravopisný rozdíl najdeme už v Ottově slovníku naučném (25. díl z roku 1908). Čteme v něm: „Tokio, po anglicku psáno Tokyo…“

 

Zvolit v češtině pravopisnou podobu Tokio je stejně náležité jako užívání exonym Londýn (nikoli London), Řím (Roma, anglicky Rome), Mnichov (München, anglicky Munich) nebo Peking (anglicky Beijing).

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je ve větě „Léto a sport budiž pochváleny“ užito slovo budiž správně, nebo by tam mělo být buďtež?

 

Odpověď:

Výraz budiž zaznamenává Akademický slovník současné češtiny jako knižní částici s variantami buďtež pojící se s 2. a 3. osobou množného čísla a buďmež pojící se s 1. osobou množného čísla. U podoby budiž však slovník takové tvaroslovné upřesnění neuvádí. (Krom toho zachycuje i budiž coby citoslovce, užívané ve větách jako např. No budiž, lepší něco než nic.)

 

Všechny tyto výrazy vznikly spojením tvarů rozkazovacího způsobu slovesa být (buď, buďme, buďte) a příklonné částice . Elektronický slovník staré češtiny uvádí ještě variantu buďž, do dneška však v užívání přetrvala jen její snáze vyslovitelná konkurenční varianta budiž.

 

Přestože jsou tyto výrazy ve slovnících hodnoceny jako částice, ve větách fungují ve shodě se svým původem zřetelně slovesně – jako přísudky nebo jejich části. To je vedle původu další dobrý argument pro ty uživatele češtiny, kteří považují podobu budiž za vyhrazenou pro jednotné číslo.


Porovnáme-li v největším dostupném korpusu psané češtiny ČNK SYN v8, kolikrát se s jakýmkoli trpným příčestím v množném čísle pojí výraz budiž a kolikrát výraz buďtež, zjistíme, že konstrukce s budiž (tedy např. budiž pochváleny) má 375 doložených výskytů, kdežto konstrukce s buďtež (tedy např. buďtež pochváleny) jen 147 výskytů. Z toho vyplývá, že i v množném čísle je podoba vzniklá z tvaru jednotného čísla dvakrát až třikrát užívanější (poměr se zvýrazní, když použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby). Zdá se tedy, že mnoho pisatelů slovesnou povahu částice budiž nevnímá jako silnou nebo relevantní a že budiž do značné míry ustrnulo právě do podoby nesklonné částice.

 

Odpověď na vaši otázku tedy nemá jednoznačně dobré řešení. Obě uvažované varianty věty, tedy „Léto a sport budiž pochváleny“ i „Léto a sport buďtež pochváleny“, mají nevýhody. Užití podoby budiž může na část čtenářů může působit negramaticky, chybně. Naproti tomu podoba buďtež je natolik řídce užívaná, že může část čtenářů zarazit, může působit ještě knižněji (tj. nikoliv neutrálně) než budiž.

 

Řešením by bylo vyhnout se tomuto problému obrácením slovosledu. Pokud totiž přísudek předchází podmětu, je podle popisu české větné skladby vedle pravidla o přednosti rodů možné řídit shodu také podle toho podmětového jména, které je přísudku nejblíž. Tak lze vytvořit větu „Budiž pochváleno léto a sport“, kde se přísudek shoduje s nejbližším podstatným jménem léto středního rodu v jednotném čísle. A právě díky jednotnému číslu je pak výraz budiž v takové větě i z gramatického hlediska zcela náležitý. Jen ta (nejspíš záměrná a žádoucí) aluze na formulaci „Léto budiž pochváleno“ z dramatu Fráni Šrámka se tím oslabí.

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je správně kardamom, kardamon, nebo oboje?

 

Odpověď:

Až dosud české výkladové slovníky počítaly jen s podobou kardamom. Tímto výrazem se podle nich označuje jednak rostlina kardamovník obecný, jednak koření vyráběné z plodů této rostliny (že se kromě tzv. pravého či zeleného kardamomu užívá také černý kardamom získávaný z jiné rostliny, nechme stranou).


Přestože kardamon nenajdeme ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost ani v jeho předchůdcích, v autentických česky psaných veřejných textech „existuje“. V korpusu ČNK SYN v8 je poměr výskytů kardamonu proti kardamomu 1 : 4,3 (nebo jen 1 : 2,25 – pokud použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby). To je dost kardamonu na to, abychom ho brali jako spisovně užívanou podobu, jelikož se objevuje v korigovaných textech. Navíc nevíme, kolik bylo původně napsáno kardamonů a teprve pak korektorem opraveno na kardamom. Jinak řečeno, v textech, v nichž lze očekávat spisovnost, je kardamon výrazem užívaným nezřídka.

 

Nemusí být divu. V češtině je mnoho přejatých slov končících na -on (např. akordeon, balkon, balon, beton, biatlon, bonbon, demižon, dron, emotikon, faraon, fejeton, chameleon, karton, lampion, lexikon, milion, panteon, plankton, region, salon, šampon, šanon, teflon, telefon a jiné -fony, vagon, žeton), z nich některá i na -mon (např. démon, hormon, mamon, mormon), ale znatelně méně na -om (astronom, atom, autodrom, brom, diplom, fantom, chrom, chromozom, melanom) a téměř žádné na -mom (snad jen velmi exkluzivní ependymom, mezenchymom, tymom). Vliv analogie je tedy třeba brát přinejmenším v úvahu.
Proti odmítání kardamonu hovoří i pohled do jiných jazyků – variantu s koncovým -n uvádí např. pro angličtinu i Cambridge Dictionary nebo oxfordské Lexico.

 

Proto Akademický slovník současné češtiny a Internetová jazyková příručka nově zaznamenaly podobu kardamon jako rovnocennou variantu dosud kodifikovaného kardamomu.

od


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V televizi jsem v reportáži slyšel, že tornádo řádilo v Lužici. Název obce byl použit v jednotném čísle. Myslel jsem, že správně jsou ty Lužice? Jak to tedy je?

 

Odpověď:
Název obce na Hodonínsku je skutečně ve formě pomnožného podstatného jména: ty Lužice. To se týká i dalších Lužic: na Prachaticku nebo na Mostecku. Ve spisovné komunikaci bychom tedy měli používat tvary množného čísla: v Lužicích, do Lužic, jet Lužicemi. Existuje ovšem i ta Lužice (Horní LužiceDolní Lužice), ta ale pojmenovává historické území v Německu u hranic s Polskem a Českem, které obývají Lužičtí Srbové. Pokud se vyskytne jednotné číslo ve spojitosti s moravskou obcí, není to spisovné, ale je to svým způsobem pochopitelné u člověka, který tam nebydlí a název nezná. Mluvčí totiž vychází ze zakončení -ice a to má v češtině u zeměpisných názvů dvojí možný gramatický význam. Může označovat množné číslo (Budějovice, Litoměřice, Karlovice, Vizovice), ale méně často i číslo jednotné (Bystřice, Rokytnice, Lipnice, Kopřivnice). Ze samotné podoby názvu nelze zjistit, zda jde o číslo jednotné, nebo množné. Informaci si musíme zjistit z jazykových příruček nebo se zeptat místních obyvatel. Abychom situaci ještě trochu zkomplikovali, tak některé stejnojmenné názvy různých obcí se mohou lišit právě gramatickým číslem: vedle zmíněných českých a moravských Lužic a německé Horní/Dolní Lužice je to třeba ta Sušice (v Čechách) a ty Sušice (na Moravě). Stává se, že některé obce mohou mít i ve spisovném jazyce dvojí číslo: ta/ty Hostivice, ta/ty Prčice. Pádové tvary gramatického čísla, které názvu přináleží, bychom tedy měli respektovat a ve spisovné komunikaci užívat, ale měli bychom být tolerantní k tomu, že člověk místního názvu neznalý použije tvar čísla opačného.

 

ks 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Když mluvíme o tornádu na jižní Moravě, je to živelní pohroma, nebo živelná pohroma? Slyšela jsem obě varianty.

 

Odpověď:
Skutečně můžeme mít dvě varianty přídavného jména, které se liší pouze tím, že jedno z nich má příponu - a druhé příponu - (živelní – živelný, zábavní – zábavný, srdeční – srdečný, škodní – škodný apod.). Přípona - vyjadřuje obecný vztah k tzv. základovému neživotnému podstatnému jménu, tedy jménu, ke kterému byla přidána. Naproti tomu příponou - se obvykle odvozují přídavná jména, která vyjadřují hodnocení kvality a intenzitu vlastnosti, kterou přídavné jméno pojmenovává. Znamená to tedy, že zábavní pořad je takový, který se týká zábavy, je určen k poskytování zábavy. Ale neznamená to, že skutečně zábavu poskytne, tedy že to bude opravdu pořad zábavný, vtipný, veselý. Naproti tomu pořad, jenž opravdu vzbuzuje smích, můžeme označit za zábavný. Podobně rozlišujeme trestní (právo) – trestný (čin); sluneční (paprsek) – slunečný (den) apod.


Mluvíme-li o katastrofách, pohromách nebo o pojištění, používáme přídavné jméno živelní (= vzniklé působením přírodních živlů nebo týkající se jich) – živelní katastrofa, pohroma, pojištění. Chceme-li o něčem říci, že je to neovladatelné, nezkrotné, prudké či neorganizované a spontánní, použijeme přídavné jméno živelný: živelný potlesk, vývoj, živelné hnutí, živelná stávka. Můžeme samozřejmě namítnout, že tornádo je přece také živelné: neovladatelné, nezkrotné, prudké. Zde je však podstatná příčina pohromy nebo katastrofy: nebyla způsobena lidmi, ale živly. Proto v souvislosti s tornádem bychom měli mluvit o živelní pohromě.

 

ks


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Jaký je správný tvar 7. p. slova Vánoce? Opravdu lze užít oba tvary? Jak je možné, že jsou přípustné tvary VánociVánocemi? Jako přípustné se dnes uvádí skoro všechno, co se v jazyce objeví.

 

Odpověď:
V 7. p. jsou u pomnožného podstatného jména Vánoce skutečně možné oba tvary: VánociVánocemi. Starší tvar 7. p. je Vánocemi, protože Vánoce (z něm. Weihnachten) jsou rodu ženského a skloňovaly se podle vzoru „růže“ (např. 3. p. k Vánocím). Od tohoto skloňovacího typu se odlišoval pouze 2. pád, kde byla nulová koncovka: Vánoc. V odborné literatuře se uvádí, že nejasná rozpoznatelnost rodu, podobnost koncovky s místními jmény na -ice a významová souvislost se slovem svátky vedly k tomu, že se postupně začaly užívat i tvary mužského neživotného vzoru „stroj“ (např. k Vánocům) a v 7. p. se začaly objevovat dvě varianty: VánocemiVánoci. Tento děj ovšem není nijak nový. Dvojí tvary v 7. p. se objevují dlouhodobě, už v minulých stoletích, a jako kodifikované a spisovné je zachycuje i Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957.


ks 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Zajímalo by mě, jestli si děti na konci školního roku půjdou pro vízo, nebo pro výzo? Která z těchto dvou variant je považována za správnou?

 

Odpověď:
Uvedené slovo není součástí spisovné češtiny, vízo ani výzo tedy v kodifikačních příručkách nenajdete. Proto nelze s určitostí rozhodnout, jak by toto slovo mělo v psaném textu vypadat. Varianta výzo se na první pohled jeví jako logičtější, neboť respektuje výchozí podobu slova – vysvědčení – s předponou vy-, a zachovává tak tvrdé y (ý).

 

Podobu vízo zachycuje Slovník nespisovné češtiny. Užití měkkého í může být způsobeno formálním připodobněním k lexému vízum (povolení opravňující k vstupu do cizího státu), které se k nám dostalo z latiny (vīsum ‘viděno’) zprostředkovaně přes němčinu (Visum). Jak jsme již podotkli, slovo vízo nespadá do spisovného útvaru českého jazyka, avšak pokud bychom předpokládali, že se jména vízovízum skloňují podle vzoru město, znamenalo by to, že budou tvarově totožná ve všech pádech s výjimkou 1. p. j. č.

 

V praxi se uplatňují obě možnosti zápisu, jak výzo, tak vízo, poměr výskytů obou podob v Českém národním korpusu je téměř vyvážený. Pokud tedy slovo v neformální komunikaci užíváte, můžete se rozhodnout pro kteroukoli z obou variant.

 

jr 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Na balení naší oblíbené cereální snídaně je uvedeno müsli, na obdobném výrobku od jiné firmy je psáno muesli. Který zápis je správně?


Odpověď:
Na výrobcích (a to jak na směsích sloužících k přípravě kaše, tak na nejrůznějších obilninových tyčinkách) vídáme několik podob názvu tohoto cereálního pokrmu: müsli, muesli, müesli, mysli. Žádnou z možností nelze hodnotit jako chybnou, avšak nejde-li o citaci názvu konkrétního produktu, doporučujeme v českém textu užívat pravopisnou podobu müsli.


Podle Wikipedie má výraz Birchermüesli (označení obsahuje jméno lékaře a průkopníka zdravého životního stylu Maximiliana Oskara Bircher-Bennera) nebo Müesli původ ve švýcarské němčině; ve spisovné němčině se slovo píše Müsli. Jde o zdrobnělinu švýcarského podstatného jména Mues (německy Mus), tedy kaše. Podobu müesli – s vysvětlením ‚švýcarská ovesná kaše s ovocem‘ – zachycuje i Nový akademický slovník cizích slov. Doklady z ČNK a internetu však ukazují, že se v praxi používá jen velmi málo. V českém prostředí je výrazně nejfrekventovanější podoba müsli, přejatá z němčiny. Ta byla ostatně uvedena už v publikaci Co v slovnících nenajdete s podtitulem Novinky v současné slovní zásobě (Portál 1994): „müsli –‚směs ovesných vloček, ořechů, sušeného ovoce ap., upravovaná jako kaše‘. Zápis müsli proto doporučuje i IJP.


V češtině se jako obchodní označení již několik let objevuje také počeštěný zápis mysli, založený na slovní hříčce „mysli na zdraví“. Podoba muesli se užívá např. v angličtině, francouzštině a španělštině, z tohoto jazykového prostředí se také dostává na obaly obilninových produktů prodávaných i u nás.

 

 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:

Je správně čalouničina práce, nebo čalounicina práce?

 

Odpověď:

Podle mluvnic češtiny se individuálně přivlastňovací přídavná jména od ženských jmen zakončených na -ic/e „obvykle“ (Příruční mluvnice češtiny, par. 238) či „zpravidla“ (Mluvnice češtiny 1, b. 2.2.1.1.7.3) netvoří. V tom je nejspíš příčina vašeho váhání a dotazu. Není sice jasné, zda tím mluvnice mají na mysli to, že se příslušné podoby reálně v úzu nevyskytují (přinejmenším v případě slova čalouničina (práce) je to pravda: databáze Českého národního korpusu syn v8 neobsahuje jediný jeho výskyt), nebo že se nemají používat. Ať tak, či onak, v obou případech bychom se použití této podoby raději vyhnuli. Pokud by přesto bylo třeba individuálně přivlastňovací přídavné jméno od slova čalounice vytvořit, doporučovali bychom spíš podobu čalouničin, protože č je před adjektivní přivlastňovací příponou -in- mnohem častější – podle korpusu syn v8 (dotazy [(lemma=".*čin")&(tag=".*AU.*")] a [(lemma=".*cin")&(tag=".*AU.*")]) zhruba 150x. Jakkoliv tedy podoba čalouničin nemusí být systémová, lze se snad plauzibilně domnívat, že (v případě, kdy pro tvoření neexistuje silná opora v podobě jasného, všeobecně sdíleného pravidla) bude pro uživatele méně rušivá, nápadná atp. právě podoba s č.

 

mb 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Co je kořenem slova vykat?

 

Odpověď:
Kořenem slova vykat je vy-, které je od původu zájmeno pro 2. os. mn. č. a které se používá k tzv. vykání. Z hlediska morfematického rozboru je pak ovšem problém s tím, co je segment -k- (-a- je kmenotvorná přípona a -t infinitivní koncovka). Typická stavba slovesného tvaru je totiž taková, že po kořeni bezprostředně následuje kmenotvorná přípona. Ve tvaru vykat je kmenotvornou příponou jistě -a-, a není pak zřejmé, co je ono -k- před ní. Jsou sice známy tvary typu hop-k-a-t či hou-k-a-t, kde se před kmenotvornou příponou -a- objevuje řídká (pro slovesa netypická, ba u sloves výjimečná) slovesná slovotvorná přípona -k-, která má ovšem v tvarech typu hopkat (nikoliv však houkat, kde jde o stejný problém) zdrobňující význam, jenž ve tvaru vykat mít nemůže. Segment -k- tedy u sloves typu vykathoukat plní nejspíš funkci jakéhosi přechodového, spojovacího morfému, díky kterému je vůbec možné sestavit celý tvar. Bez něj by totiž po kořeni vy- zakončeném na samohlásku musela následovat taktéž samohlásková kmenotvorná přípona -a-, čímž bychom dostali tvar *vyat, který je v češtině tzv. fonotakticky nepřípustný. Mezi kořen vy- a kmenotvornou příponu -a- se proto vkládá souhláskový segment -k-, a to nejspíš podle vzoru sloves typu hopkat, cupkat, papkat atp., který by tu šlo nejspíš hodnotit jako významově vyprázdněnou slovotvornou příponu nebo jako izolovaný druh spojovacího morfému – obdobná jsou už jen slovesa tykat, onikat, příp. onkat (kde by -k- být vlastně nemuselo a dostává se mezi kořen a kmenotvornou příponu na základě analogie s vykat, tykatonikat), a také slovesa od zvukomalebných základů typu houkat, mňoukat atp.

 

mb 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Je správně třicetiny, nebo třicátiny?

 

Odpověď:
Výkladové slovníky výraz pro 30. narozeniny (jubileum) nezachycují. Výrazy pro příslušná jubilea se systémově tvoří příponou -in/y od základní podoby patřičné číslovky; v případě 30. výročí je tedy systémová podoba třicetiny. Podoba třicátiny vzniká s největší pravděpodobností analogicky k podobám padesátiny, šedesátiny atp. (kde ovšem -á- v označení jubilea odpovídá -á- v základním tvaru číslovky). Vzhledem k tomu, že v úzu se vyskytují obě podoby stejně často (databáze Českého národního korpusu obsahuje 969 výskytů systémové podoby třicetiny a 960 výskytů „analogické“ podoby třicátiny, neodmítali bychom ani nesystémovou, „analogickou“ podobu třicátiny – z uvedených čísel lze snad bezpečně soudit, že i tato podoba je noremní. Užít lze jak výraz třicetiny, tak i třicátiny.

 

mb 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Autorka ve své bakalářské práci užívá podobu Tea Tree Oil. Myslím si, že je chybná. Váhám však, jaké písmeno se má psát u prvního výrazu.

 

Odpověď:
Spojení tea tree je anglické pojmenování rostliny, jejíž oficiální český název zní kajeput střídolistý (lat. Melaleuca alternifolia). V češtině se nevyšlechtěné názvy rostlin píšou s malými písmeny, a proto je v českém textu náležitá pouze podoba tea tree. Listy této rostliny obsahují olej, který má léčivé účinky. Tento olej bývá nejčastěji označován jako tea tree olej nebo tea tree oil. Ani v jednom případě nejde o jméno ochranné známky, ale o obecné označení, stejně jako je tomu u názvů slunečnicový olej, olivový olej atp., a proto je namístě psát tea tree olejtea tree oil.

 

is 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Mám napsat: Tento dotaz směřujte na vedoucího, nebo Tento dotaz směrujte na vedoucího?

 

Odpověď:
Obě slovesa pojí to, že jsou odvozena od stejného podstatného jména, a to směr, a tudíž jejich významy nejsou od sebe příliš vzdálené. Tyto výrazy však libovolně zaměnitelné nejsou. Sloveso směřovat podle Slovníku spisovné češtiny znamená 1. ,pohybovat se k nějakému cíli‘: silnice směřuje na sever; 2. ,být obrácen nějakým směrem‘: okna v tomto pokoji směřují na východ; 3. ,být zaměřen k nějakému cíli, mířit‘: Slavia směřuje k titulu; 4. ,vyvíjet se, dospívat k něčemu‘: příběh směřuje k rozuzlení; 5. ,být namířen‘: film směřuje proti drogám. Slovník spisovného jazyka českého sloveso směrovat vymezuje jako termín s obecným významem ,dávat, určovat něčemu směr‘ a připojuje významy speciální: ve sdělovací technice ,nastavovat do určitého směru‘, např. směrovat anténu; v železniční dopravě ,označovat směr (trasu) železničního vozu, zásilky apod.‘ Mladší Slovník spisovné češtiny toto sloveso označuje už jen jako termín užívaný ve sdělovací technice. Praxe však ukazuje, že postupně toto slovo opustilo sféru odborné vyjadřování; věty jako Číšník mě směruje ke stolu pro dva; Většina investic byla směrována do infrastruktury a bankovního sektoru; Navrhujeme směrovat debatu do čtyř oblastí jsou dnes naprosto běžné. Navíc získalo další, dílčí význam: ,adresovat‘, např. Svůj dopis směrujte na centrálu společnosti; Své náměty směrujte na předsedu představenstva. Obě slovesa se liší i syntakticky: zatímco sloveso směřovat se nepojí s bezpředložkovým předmětem ve 4. p. (*směřovat něco/někoho), sloveso směrovat ano. Z uvedeného popisu vyplývá, že věta, u níž tazatelka váhala nad výběrem náležitého slovesa, má znít: Tento dotaz směrujte na vedoucího. × Tento dotaz směřuje na vedoucího.


is  


Zajímavé dotazy

 

Dotaz:

Jak se liší věty Zjisti, jestli tam není návod, a Zjisti, jestli tam je návod? Cítím v nich nějaký rozdíl, ale nedovedu ho popsat.

 

 

Odpověď:

Z formálního hlediska lze konstatovat, že formulace se liší v užití a neužití záporu. Vedlejší věta v prvním souvětí obsahuje záporný tvar slovesa být (tj. není), vedlejší věta ve druhém souvětí tvar kladný (tj. je). Ovšem z významového a funkčního hlediska jsou obě formulace v podstatě zaměnitelné. Co se může lišit, jsou situace, v nichž bychom se přiklonili k jedné z variant. Uveďme si dva hypotetické příklady. Pokud by někdo např. kontroloval obsah balení výrobku a chtěl by po svém kolegovi, aby ověřil, zda byl již přiložen návod, řekl by spíše: „Zjisti, jestli tam je návod.“ Mluvčí v tomto případě ve své promluvě reflektuje, že návod má být součástí balení, chce si ověřit, zda už tam je. Naopak pokud by někdo např. sestavoval nábytek a nevěděl si s tím rady, řekl by kolegovi spíše: „Zjisti, jestli tam není návod.“ Pomocí záporu totiž může mluvčí naznačovat, že nedisponuje znalostí, zda v balení nábytku návod opravdu je nebo má být. Užitím, či naopak neužitím záporné formy tedy mohou mluvčí signalizovat své předpoklady, znalosti, ale také třeba preference. Podrobněji se vztahem mezi záměrem mluvčího a (ne)užitím záporné formy zabýval Jakub Kopecký v článku Komunikační funkce záporných otázek zjišťovacích, jenž vyšel v roce 2010 v časopise Naše řeč a je dostupný pod tímto odkazem.

 

kd 

 

 

 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak vzniklo slovo velbloud?

 

Odpověď:
V odborné literatuře, konkrétně v Českém etymologickém slovníku od Jiřího Rejzka, se lze dočíst, že slovo velbloud má původ v gótském výrazu ulbandus téhož významu. Tento výraz ovšem pochází z latinského slova elephantus, které je označením pro slona. To má zase původ v řeckém slově eléphas, jež nese tentýž význam a má původ asi v egyptštině. Rejzek dále uvádí, že záměna slonavelblouda není u Slovanů a Germánů příliš překvapivá, neboť slonvelbloud jsou velká zvířata, s nimiž neměli tito lidé osobní zkušenost. Slovo velblúd ve významu ‚slon‘ se objevuje ještě ve staročeských cestopisech. V praslovanštině mělo slovo pravděpodobně podobu velьbǫdъ, respektive původně asi vъlbǫdъ. Slovo se totiž zřejmě pod vlivem lidové etymologie přichýlilo nejprve k vel(e)-, velký a později i k bloudit.


kd 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V článku o parních strojích potřebujeme napsat, že pracují tzv. pod parou/párou. Můžu použít zápis pod parou, nebo by to mělo být pod párou?

 

Odpověď:
Podstatné jméno pára zachovává v jednotném čísle dlouhé á ve všech pádech s výjimkou sedmého, v němž je jak tvar párou, tak parou. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) i Slovník spisovné češtiny (SSČ) omezují užití varianty parou jen na slovní spojení plnou parou. SSJČ uvádí u významu ‚voda v plynném skupenství jako pohonná síla‘ i příklad stroje pod párou.

 

Uživatelská praxe je však jiná. Doklady z ČNK a internetu ukazují, že tvar parou zcela jednoznačně převažuje i v předložkovém spojení pod parou, a to jak ve spojitosti s parním pohonem (např. Poznala jsem tu lokomotivu podle houkání, stávala vždycky v Nagorný pod parou, říkalo se jí postrkovací; Šalupa byla pod parou, uvolnila kotevní lano a začala couvat), tak v přeneseném významu ‚být podnapilý, opilý‘ (Jezdí věčně pod parou, takže mu sebrali i řidičák; Muž byl pod parou, jeho řádění učinili přítrž až přivolaní policisté). Je zajímavé, že ačkoli je toto obrazné vyjádření běžně užívané v beletrii i publicistice (je výrazně frekventovanější než příklady týkající se parních strojů), frazeologický slovník ani výkladové slovníky češtiny ho nezachycují. Ve Slovníku nespisovné češtiny je obrat pod parou uveden ve spojitosti s argotickým výrazem pára pro kořalku.

 

V oblasti parních strojů se varianta s krátkým a objevuje často v názvu výstav nejrůznějších strojů a přístrojů s parním pohonem či oblíbených jízd parních lokomotiv (Víkend pod parou, VlakFest pod parou), popř. i v reklamních textech nabízejících žehličky a mopy/čističe (Domácnost pod parou).

 

Vzhledem k frekvenci je vhodné neomezovat variantu parou pouze na obrat plnou parou, užití je v pořádku i v obou významech předložkového spojení pod parou.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Byli jsme upozorněni, že bychom v nabídce dámských oděvů měli místo blazerjersey, psát raději blejzržerzej. Jsou ta slova spisovná?


Odpověď:
Blazer je anglické označení pro lehké sako (obvykle bez podšívky, zato třeba s nápadnými knoflíky). Jestliže nabízíte saka v českém prostředí, doporučujeme volit pravopisnou podobu blejzr. Počeštěnou podobu najdete jak v Internetové jazykové příručce (IJP), tak v Novém akademickém slovníku cizích slov (NASCS) a Akademickém slovníku současné češtiny (ASSČ). Anglickou podobu blazer současné ani starší výkladové slovníky češtiny neuvádějí. V časopise Naše řeč z roku 1973 se dočteme: V českých a slovenských časopisech a novinách se začalo nyní toto slovo psát i v počeštěné podobě, tj. blejzr. Je to důkaz toho, že výraz už u nás zdomácněl. To potvrzují doklady z ČNK syn v8 – zápis blejzr je v současném tisku mnohonásobně četnější než blazer.

 

V podstatě totéž – a to jak o pravopisné podobě, tak o četnosti užití – platí i o materiálu, jehož název má rovněž původ v angličtině. Pletenina jersey byla pojmenována podle ostrova Jersey, který je součástí Normanských ostrovů. Počeštěný zápis žerzej, zachycený v IJP, NASCS a Slovníku spisovné češtiny (SSČ), se užívá řadu desetiletí – už ve Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) z 60. let minulého století je u hesla žerzej uvedena poznámka: dříve psáno jersey. Přestože některé firmy používají zápis jersey i dnes, nepovažujeme za rozumné se k původnímu pravopisu vracet.

 

Obě slova jsou spisovná. Je možné, že určitá nejistota ohledně spisovnosti pramení ze skutečnosti, že hláskovou skupinu -ej- vídáme či slýcháme v nespisovných variantách slov (bejk, sejr, blejsknout, vejška, oblejzat, hejbat, hezkej). Sama o sobě ale známkou nespisovnosti být nemusí, což dokládají např. výrazy trofej, hokej, volejbal, obyčej, veřejný, displej, koktejl, sprej. K těmto spisovným výrazům můžeme bez obav přiřadit i blejzržerzej.

 
 


 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
V knihách Jaroslava Foglara vystupuje postava nazvaná Široko, narazila jsem však i na zápis Širokko. Nevíte, proč se objevuje tahle varianta a s čím toto jméno souvisí? S přídavným jménem široký asi nejspíš ne, že?

 

Odpověď:
Co je nám známo, Jaroslav Foglar pojmenoval svou postavu podle italského výrazu pro středomořský vítr, scirocco (řidčeji sirocco). Postava tajemného strážce ježka v kleci dostala své jméno nejspíš proto, že dotyčný byl mrštný a „létal“ přes střechy domů jako vítr. Z dostupných výkladových slovníků zahrnují dané pojmenování větru jen Nový akademický slovník cizích slov a Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–57, přičemž vedle podoby scirocco PSJČ uvádí i počeštělou variantu široko. Kartotéka Novočeského lexikálního archivu dokládá, že vedle zápisu s(c)irocco se v literatuře 19. století objevovala i (z dnešního hlediska nesystémová) podoba sirokko (... vroucí sirokko mžikem přelétnul sněžné Alpy – a se vychladil!).

 

Ve svém románu Stínadla se bouří (poprvé knižně v r. 1947) zvolil Jaroslav Foglar počeštěný zápis Širokko, jenž zohledňuje výslovnost, avšak zároveň se díky skupině kk odlišuje od běžného českého výrazu široko. V dalších vydáních knihy editoři toto autorské řešení zachovávali, později byla podoba jména zjednodušena na Široko, a uvedena tak plně do souladu se zásadami pro počešťování přejatých slov.

 

hm 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Jak by se mělo graficky náležitě zapsat nespisovné vyjádření [ocamcať pocamcať]?


Odpověď:
Uvedený obecněčeský expresivní obrat se uplatňuje spíše v mluveném než psaném projevu. Český národní korpus (a to jak syn v8, tak online_now) ukazuje, že se s ním pisatelé vypořádávají nejrůznějším způsobem – v praxi je doložen v mnoha hláskových obměnách, někdy s uvozovkami značícími pisatelův odstup:
Demokracie? No jistě! Ale vocamcaď až pocamcaď.
Má to svoji logiku, avšak odcamcaď pocamcaď.
Chce sice dát firmě „ducha nové generace“, ale zase – „ocuť pocuť“.

 

Dále se najdou varianty ocamcaď pocamcaď, vodcamcaď pocamcaď, vocať potaď, odsuď pocuď, vocuď pocuď, odsuď podsuď, odsud podsud, odsud posud... Všechny mají společnou vlastnost – respektují určitý rytmus, tím že obě složky mají stejný počet slabik a stejnou samohlásku v koncové slabice. Protože nejde o spisovné vyjádření, není jeho pravopisná podoba stanovena závazně, je proto přijatelné užít kteroukoli z možností.

 

Ve Slovníku spisovného jazyka českého (z let 1960–1971) je frazém zachycen v podobě vocamcaď až pocamcaď, a to u příslovce pocamcaď, které slovník hodnotí jako obecněčeské expresivní synonymum výrazu potud. Příruční slovník jazyka českého (z let 1935–1957) označuje slovo pocamcaď dokonce kvalifikátorem vulgární. Ve Slovníku nespisovné češtiny (2009) obrat najdeme u hesla vocaď (odsud, odtud), u něhož je uvedeno, že se někdy užívá ve spojení vocaď pocaď, vocamcaď až pocamcaď.

 

Jako spisovnou variantu nabízejí slovníky možnost odtud (až) potud, popř. odsud (až) potud. Obě, respektive všechny čtyři, se v praxi užívají (Samozřejmě že je pro občanskou společnost, ale odtud potud; Slušné oblečení ano, ale odsud až potud). Vedle toho mnozí autoři vyjadřují stejný význam obratem všechno/všecko má své meze.

 

 
 


Zajímavé dotazy

Dotaz:
Kamarádka mě nedávno zaskočila otázkou: „Když jsem zpocená, tak jsem se zpotila. Znamená to, že když jsem zbrocená potem, tak jsem se zbrotila?“ Od té doby mi to vrtá hlavou, existuje snad v češtině sloveso zbrotit se?

 

Odpověď:

Dnes už se sloveso zbrotit (se) neužívá, z výkladových slovníků ho uvádí pouze Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Ten vycházel v letech 1935–1957 a je založen především na excerpcích z literatury, přičemž nejstarší zdroje pocházejí z roku 1770. Podle slovníku je význam slovesa zbrotiti „poskvrniti, potřísniti něčím, zprav. tekutým“ a je zde doložena i zvratná podoba slovesa zbrotiti se „poskvrniti se, potřísniti se něčím, zprav. tekutým“.

 

V současné češtině se zachovalo pouze přídavné jméno zbrocený, které je odvozeno od příčestí trpného daného slovesa, tedy zbrocen. Přestože PSJČ uvádí i ryze slovesný příklad Holí stloukl toho „červa“ tak, až půda se zbrotila krví, už zde převládají doklady adjektivního použití.

 

Nyní se slovo zbrocený pojí téměř výlučně s výrazy potkrev. Nahlédneme-li do slovníků, které se zabývají historií češtiny, zjistíme, že primární je souvislost právě s krví. Elektronický slovník staré češtiny (ESSČ) definuje sloveso brotiti jako „zbarvovat na červeno, smáčet, skrápět něčím červeným (zvl. krví)“. Etymolog Václav Machek původ slovesa brotiti spojuje s rostlinou jménem mořena barvířská, jíž se dříve barvilo na červeno a které se ve staré češtině říkalo brotec (ESSČ uvádí podoby broc, broč). Další původ není jasný, uvažuje se však o souvislosti s řeckým brótos („sražená krev, proud krve“). Odtud Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku pokračuje až k indoevropskému základu *mrtó- („mrtvý“).

 

av