Zajímavé dotazy


 

desetinná čísla

Dotaz:
Narazil jsem na problém při skloňování desetinných čísel, se kterým si nevím rady. V žádné jazykové příručce jsem uspokojivou odpověď nenašel, proto se obracím s prosbou o vysvětlení na vás. Jde o věty typu „Po dvou kilometrech odbočte vpravo“. Jak správně skloňovat v případě „Po 3,4 km odbočte vpravo“?
Je správné skloňovat všechna slova, tedy „Po třech celých čtyřech kilometrech…“? Jaké je pak správné skloňování v případech:
- po 1,2 km (po jednom celém dvou kilometrech/kilometru, po jednom celých dvou kilometrech nebo jinak?)
- po 1,1 km (po jednom celém jednom kilometru?)
- po 35,1 km (po třiceti pěti celých jednom kilometru/kilometrech?)
- po 35,1 mil (po třiceti pěti celých jedné míli/mílích?)
Je správné skloňovat pouze číslovku před čárkou a potom slovo kilometr, tedy „Po třech celých čtyři kilometrech?“ Jaké je pak správné skloňování v případech:
- po 1,2 km (po jednom celých dva kilometrech/kilometru?)
- po 1,1 km (po jednom celých jedna kilometru?)
- po 35,1 km (po třiceti pěti celých jedna kilometrech?)
- po 35,1 mil (po třiceti pěti celých jedna mílích?)
Nebo jsou správné či přípustné nějaké jiné varianty? Jedná se o mluvené pokyny (navigace). Předem mnohokrát děkuji za pomoc.

 
Odpověď:
V jazykových příručkách byste odpověď hledal marně, syntaktické chování číslovek s destinami nebylo dosud podrobně popsáno. Syntaktickou analýzou číslovkových výrazů však snad lze dospět k určitému řešení, avšak nikoli striktnímu a jednoznačnému. Pojímáme jej v bodech seřazených podle předpokládaného stupně přijatelnosti.
Ze syntaktického hlediska má číslovkový výraz s desetinným číslem tři hlavní syntaktické „uzly“: první číslovku v pořadí, číslovku označující desetinné číslo (popř. též ve spojení se samotným slovem desetina) a označení počítaného předmětu: po třech celých čtyřech (desetinách) kilometru. Právě plné vyjádření i se slovem desetina je při rozboru přijatelnosti „čtení“ číslovkového výrazu nejvýhodnějším východiskem, protože každý z uzlů má explicitně vyjádřen svůj řídídí člen a syntaktické vztahy jsou tedy snadno odvoditelné: tvary všech zastoupených číslovek jsou totiž řízeny předložkou po stejně tak výraz desetinách, tvar počítaného předmětu je pak udělen právě podstatným jménem desetina (+ 2. pád). Zvláštním, případem je číslovka 1, jejíž rod může být dán rodem počítaného předmětu: po jednom celém (kilometr). Zcela vyloučen však není ani ženský rod, který má právě číslovka 1 takříkajíc „vnitřně daný“, neboť se chápe jako „jednotka“ (srov. 2. díl akademické Mluvnice češtiny): po jedné celé jedné desetině kilometru. Pokud se tedy chcete jednoznačně vyhnout potížím, užívejte plná vyjádření. Snadno tím vyřešíte všechny zaslané případy:po jednom celém dvou desetinách kilometru, po jednom celém jedné desetině kilometru apod.
Při vypuštění slova desetina se syntaktické vztahy v číslovkovém výrazu změní, řídící člen (desetin) pro tvar počítaného předmětu (kilometru) není ve větě přítomen, což vede k nutnosti řídit tvar počítaného předmětu podle předložky po (tj. kilometru/kilometrech), nejistota však panuje v užití jednotného nebo množného čísla počítaného předmětu: je lépe po dvou celých dvou kilometru, nebo po dvou celých dvou kilometrech? Pomozme si vyššími číslovkami. Asi spíše řekneme po dvou celých třiceti pěti kilometrech, než po … třiceti pěti kilometru. Toto řešení nám patrně zní přirozeněji kvůli linearitě sdělení, pro řízení tvaru posledního podstatného jména je jednak výhodné užít člen bezprostředně předcházející, nikoli o dva uzly vzdálenou předložku jednak nám snad právě kvůli linearitě spojení vyšší číslovky než 1 a množného čísla u jména počítaného předmětu zní logičtěji. Tvar jednotného či množného čísla podstatného jména kilometr řízený bezprostředně předcházející číslovkou tedy považujeme za druhé nejvýhodnější: po jednom celém dvou kilometrech; po třiceti pěti celých jedné míli, po jednom celém jednom kilometru, po třiceti pěti celých dvaceti osmi kilometrech atp.
Ještě se okrajově zmiňme o jedné eventualitě, se kterou v dotazu nepočítáte. Vyjdeme-li důsledně z toho, že podle současných mluvnic lze ponechat část číslovkového výrazu nebo i celý výraz nesklonný, můžeme teoreticky připustit i širokou škálu řešení typu: po jedna celá jedna kilometru / po jedné celé jedna kilometru / *po jedna celá jedné kilometru nebo po třicet pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru / *po třiceti pět celých jedna kilometru / *po třiceti pěti celých jedné kilometru atp. Je však zřejmé, že nelze předpokládat libovolnou variabilitu – těžko přijatelná řešení jsou označena hvězdičkou. Domníváme se však, že únosnost částečné nesklonnosti je těžko předvídatelná. Vyjádřením typu odbočte po jedna celá jedna kilometru či odbočte po třicet pět celých jedna kilometru bychom se raději vyhnuli.
Závěrem si dovolujeme podotknout, že obtížím se skloňováním číslovek s desetinnými čísly se lze vyhnout i volbou jiného způsobu udání vzdálenosti, např. odbočte po (ujetí) vzdálenosti tři celé čtyři (desetiny) kilometru nebo odbočte po dvou kilometrech a čtyřech stech metrech apod.

namístě

Dotaz:
Dostala se mi do rukou Pravidla českého pravopisu a neváhala jsem v nich zalistovat. U slova namístě uvádějí, že je to příslovce i předložka, což mi je záhadou, když ve Vašem Slovníku spisovného jazyka českého se píše, že je to příslovce. Možná se Pravidla jen spletla, když hned za slovem namístě pokračuje slovo namísto, které je předložka.


Odpověď:
Situace je poněkud složitější, než popisujete. V SSJČ se sice v hesle namístě dočteme, že jde o příslovce, v hesle namísto (předložka) je však uvedena i alternativní podoba namístě. Ta je už zde chápána jako zastaralá. Výraz namístě tak skutečně může být v platnosti předložky použit (srov. např. větu Roku 1862 vystavěla obec namístě tří vyhořelých domů školu.), jde však o velmi zřídkavé užití.
V současné češtině platí, že namístě psáno dohromady je téměř vždy příslovce (např. Ty tvoje řeči nejsou namístě). Pokud výraz píšeme zvlášť, jde o spojení předložky na a podstatného jména místo, obvykle v syntaktické funkci příslovečného určení místa (např. Na místě předsedy se velmi osvědčil; Dali mu pokutu přímo na místě apod.).


obsoletní – obsolentní

Dotaz:
Co je správně: obsoletní nebo obsolentní? Našla jsem několikrát obě podoby slova. Děkuji za ochotu.

 
Odpověď:
Náležitá podoba je obsoletní – tak je slovo uvedeno ve Slovníku spisovného jazyka českého, v Novém akademickém slovníku cizích slov a v Příručním slovníku jazyka českého. Máte však pravdu v tom, že se objevuje i druhá podoba, obsolentní, a to dokonce tak často, že byla nedopatřením uvedena i v Akademickém slovníku cizích slov (ve verzi z roku 1995).

z před dva zápasy

Dotaz:
V televizní sportovní ukázce jsem zaslechla zajímavou větu: Hokejisté chtěli zopakovat výhru „z před dva zápasy“. Je tato vazba správna, dá se použít podobně i „z před tři zápasy“ apod?.

 
Odpověď:
Váš doklad je zajímavý především tím, že zdaleka není ojedinělý. Vyjádření sledu dějů nebo násobenosti událostí pomocí předložkového spojení z + před je v praxi doloženo řadou dokladů. Z internetových dokladů můžeme vyčíst dva základní rysy daného vyjádření.
(1) Doklady pocházejí převážně z textů, které zřejmě neprošly (odbornou) jazykovou korekturou, tj. z blogů, stránek zájmových klubů, z diskusních fór apod. Nutno přiznat, že menší množství dokladů se nachází i v textech oficiálnější povahy, např. v propagačních textech firem, v seriózněji založených internetových novinách apod. V každém případě lze tvrdit, že texty s vyššími kulturními ambicemi se podobnému vyjádření vyhýbají, tedy jinými slovy do plně spisovného projevu jej nelze doporučit.
(2) Není zcela ustálený pád číslovkového výrazu a následujícho podstatného jména, které následují po předložce před. Přesvědčivě zde dominuje druhý pád, odpovídající vazebnosti předložky z: bude hájit vítězství 1:0 z před dvou týdnů, porovnat nynější výkon s koncertem z před dvou let, britský zástupce v soutěži Eurovize z před čtyř let apod. V daleko menší míře je zastoupen sedmý pád, daný naopak vazbou výrazu před: občanská iniciativa z před třemi lety dospěla k zablokování prodeje pozemků, pomník motorkáře z před dvěma roky, taky dobrá příhoda z před čtrnácti dny apod. První pád číslovkového výrazu a podstatného jména je zcela okrajový: už nebyla tak strhující jako v případě 240 z před devět let.

Podle našeho názoru je uvedený typ spojení motivován vypuštěním podstatného jména, k němuž se vztahuje předložka z: iniciativa z [doby] před třemi lety, příhoda z [období] před čtrnácti dny atd. a právě jen plné vyjádření patří do spisovného jazyka. Jak je vidět z výkladu bodě 2, vynecháme-li podstatné jméno doba/období, vazebnost obou předložek se začne křížit, a vazba jedné z předložek bývá potlačena, přičemž v praxi se evidentně dává přednost vazebnosti předložky z; patrně proto, že stojí na prvním místě, a tudíž v mysli mluvčího získává vrch. Navíc k vyjádření typu příhoda z před čtrnácti dny je třeba další operace – mluvčí si musí uvědomit, že zpřed se vztahují k jiným větným členům. Nejistota při volbě správného pádu pak ojediněle ústí i ve volbu základního tvaru, tj. prvního pádu.

Ačkoli je dané vyjádření výhodné svou úsporností, nelze ho považovat za bezvýhradně přijatelné a nelze rovněž doporučit tvoření analogických vazeb. Do neutrálního, plně spisovného jazyka patří spíše plná vyjádření s předložkami u příslušných podstatných jmen: v období před dvěma zápasy, popř. vyjádření jinou větnou strukturou: stejnou formou, jakou prokázal před dvěma zápasy/v utkání (z) 12. května.

polévka z cizrny

Dotaz:
Bude se polévka z cizrny psát cizrnná nebo cizrnová nebo cizrná?


Odpověď:
Polévka z cizrny je cizrnová; názvy polévek se tvoří příponou -ová: bramborová, čočková, vločková, květáková, hrachová, gulášová

normativní a kodifikační příručky

Dotaz:
Zajímal by mě postoj jazykové poradny k termínům „normativní“ a „kodifikační“. S přáteli právě diskutujeme o tom, které z našich slovníků a příruček jsou normativní a které kodifikační. (Jedná se hlavně o: Pravidla českého pravopisu, Příruční mluvnici češtiny, Stručnou mluvnici českou, Českou výslovnostní normu, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Slovník spisovného jazyka českého, Akademický slovník cizích slov, „akademickou“ Mluvnici češtiny; popř. i Karlíkovu-Greplovu Skladbu spisovné češtiny, Šmilauerovu Novočeskou skladbu nebo jiné příručky či slovníky.) Na internetu (wikipedie) či v tištěných slovnících (Encyklopedický slovník češtiny) se lze setkat buď s různým tříděním, nebo s nejasnými formulacemi. Např. i jedna paní docentka na naší fakultě tvrdí o SSČ, že je kodifikační, přitom na deskách má vytištěno, že je pouze normativní. Bezpochyby se jedná o složitou otázku, věřím však, že se z Vaší strany dočkám uspokojivé odpovědi. Nevím, kde jinde ji potom hledat.

 
Odpověď:
Pojetí normy a kodifikace spadá do oblasti teorie jazykové kultury a souvisí mimo jiné s dichotomií jazykové preskripce a deskripce. O tomto tématu bylo již napsáno mnoho odborných textů a relativně ucelený a nezjednodušený výklad přesahuje možnosti jedné e-mailové odpovědi. Abychom tedy Váš dotaz mohli zodpovědět, určité zjednodušení bude nutné. Váš dotaz svědčí o tom, že se neptá laik, ale bohemista, budeme proto spoléhat na Vaši znalost odborné literatury a lingvistických pojmů, zejména úzus, norma a kodifikace, a vztahu mezi nimi.
Nejprve k samotnému pojetí příruček normativních a kodifikačních. Zjednodušeně řečeno rozdíl spočívá v tom, jaký cíl si určí autoři příručky. Pokud autoři ve svém díle deklarují, že mají ambice předepisovat jazykové veřejnosti, jak s jazykem zacházet, regulovat jeho užívání, pak jejich příručka je kodifikační. Pokud nic takového není jejich cílem a autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu, pak jejich dílo kodifikační není (pomiňme fakt, že samotné zaznamenání určitého stavu je již jeho ovlivněním). Jistě netřeba zdůrazňovat, že nemíníme autory jakékoli, kteří mají kodifikační ambice, ale autory povětšinou kolektivních děl, renomované bohemisty a vědce, kteří jsou obvykle zaštítěni některou z vědeckých bohemistických institucí. Podle tohoto pojetí jsou jedinými současnými kodifikačními příručkami v pravém slova smyslu Pravidla českého pravopisu a Výslovnost spisovné češtiny I, I (z let 1955 a 1978). Ostatní stávající příručky jako Slovník spisovné češtiny, Nový akademický slovník cizích slov, akademická Mluvnice češtiny atd. jejich autoři za kodifikační nepovažují, tudíž jimi nejsou.
Přání či cíl autora je však jedna věc a vnímání díla veřejností věc jiná. Kromě PČP si žádná ze současných jazykových příruček nečiní nárok na to být kodifikační, ale přestože např. SSČ ani NASCS o sobě netvrdí, že jsou kodifikační, je jejich prestiž natolik vysoká, že jsou tak vnímány. V českém prostředí je míra závaznosti určité jazykové příručky dána právě její prestiží a tradicí. Nemáme žádný jazykový zákon, a proto i PČP jako kodifikační příručka jsou závazná pouze pro školy; pro veřejnost mají charakter pouze doporučující. Přesto jsou jako závazná veřejností vnímána. Stejně tak i další prestižní příručky typu SSČ, SSJČ, NASCS, akademická Mluvnice češtiny atd. jsou respektovány jako kodifikační, nikoli jako pouze deskriptivní. A to je právě podstata problému rozlišení děl normativních a kodifikačních. Ačkoli určité dílo nemá ambici být kodifikační, stává se jím v důsledku toho, že je jeho obsah jako kodifikační veřejností vnímán. Proto Vaše paní docentka může mluvit o SSČ jako o kodifikační příručce, protože je tak všeobecně chápán a respektován nejen laickou, ale i odbornou veřejností. Bez ohledu na to, že autoři nic takového nezamýšleli.
Další problém vyplývá z toho, co v jazyce vůbec lze kodifikovat a regulovat pravidly. Proto je třeba zdůraznit, že některé příručky už z podstaty toho, o čem pojednávají, kodifikační být nemohou. V současnosti jsou za kodifikační považovány (= jsou tak respektovány a vnímány) tyto příručky: PČP, Výslovnost spisovné češtiny I, II, SSČ, SSJČ, NASCS, Česká výslovnostní norma. Čím vyšší rovina jazyka, tím menší systémovost a uchopitelnost pro kodifikaci. Proto např. poslední kodifikační mluvnice (ve své době navíc jediná) je Česká mluvnice Havránka a Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako pouze deskriptivní. Přesto zejména akademická MČ je díky své prestiži respektována jako závazná, a proto je jako kodifikační vnímána (viz výše). Příručky o syntaxi vzhledem k tomu, o jaké rovině jazyka pojednávají, jako kodifikační vnímány nejsou (Skladba češtiny, Novočeská skladba).
Jak vidíte, jde o obecný problém jazykové kultury a její teorie, o pojetí preskripce a deskripce jazyka, které dosud nebylo uspokojivě vyřešeno a jednoznačnému řešení se vzhledem ke své podstatě vzpírá. Proto ani naše odpověď není zcela jednoznačná, přesto jediná, jakou jsme mohli dát. Pokud Vás tato problematika zajímá, doporučujeme vaší pozornosti mimo jiné zejména příručku I. Nebeské Jazyk – norma – spisovnost, sborníky Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979), Spisovná čeština a jazyková kultura (1993), Spisovnost a nespisovnost - zdroje, proměny a perspektivy (2004) a další. Z poslední doby stojí za pozornost především diskuse na stránkách časopisu Naše řeč, která začíná článkem R. Adama K otázce odifikační pravomoci (NŘ 88, 2005, s. 198–201) a pokračuje reakcemi na něj. Je podstatná proto, že řeší kodifikační pravomoc jazykovědných časopisů a jejich vztah ke kodifikačním příručkám.

zešeřit

Dotaz:
Chtěla bych poprosit o radu ohledně toho, zda se píše sešeřit nebo zešeřit. V online pravidlech českého pravopisu jsem našla jenom zešeřit, ale čtením mám zažitý tvar se s. Je ovšem možné, že se jedná o častou chybu.

 
Odpověď:
Třebaže internetová Pravidla obsahují řadu nepřesností, v tomto případě se nemýlí. I podle školního vydání Pravidel českého pravopisu a slovníků (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Slovník spisovného jazyka českého a Příruční slovník jazyka českého) píšeme jedině zešeřit. Máte pravdu, že se ve slově poměrně často chybuje, svědčí o tom jak doklady z internetu, tak z Českého národního korpusu. V korpusu SYN je zachyceno 174x správné psaní se z (zešeří, zešeřilo, zešeřelý apod.) a 76x je doložena podoba se s (sešeří, sešeřilo, sešeřelý apod.) – tedy téměř třetina podob není správně. Pisatelé jsou nejspíše ovlivněni slovesem setmělo se.

kotěcí

Dotaz:
Prosím o radu: Jaké je přídavné jméno od podstatného jména kotě?

 
Odpověď:
U jmen mláďat skloňovaných podle vzoru „kuře“ se při odvozování vychází z kmene s kmenotvornou příponou -et-, jejíž koncová hláska se však mění v  -c- (zvíře - zvířecí), nebo v  -č- (jehně - jehněčí). Podíváme-li se na internet, najdeme stovky výskytů analogicky vytvořené podoby kotěcí (varianta kotěčí se téměř neobjevuje). Tento výraz je podle našeho názoru zcela v pořádku, je totiž funkční. České výkladové slovníky jej však dosud nezachytily.

neurčité slovesné tvary

Dotaz:
Ráda bych se zeptala, co jsou přesně neurčité slovesné tvary. Patří mezi ně i všechny přechodníky? A jak je to s rozkazovacím způsobem, je to také neurčitý slovesný tvar?
Jaká je správná odpověď na tuto otázku? Označte řádek, na němž není neurčitý slovesný tvar:
a) třásli jsme se, být milován, jedla bych, zavoláš
b) ptala jsem se, zapsav, shromáždíte, sečetli jsme
c) rozmazlovali jste, řka, přemístíme, poběž
d) pobledlý, mazání, připravím, přinesli byste

 
Odpověď:
Podle Základní mluvnice českého jazyka od V. Styblíka a kol. (SPN, Praha 2004) jsou neurčité tvary slovesné ty, které samy nevyjadřují určitou osobu. Patří mezi ně tyto tvary: infinitiv, příčestí minulé (činné), příčestí trpné, přechodník přítomný a přechodník minulý. Tvary určité vyjadřují jednu ze tří mluvnických osob čísla jednotného nebo množného. Patří mezi ně tvary: oznamovacího způsobu času přítomného, minulého a budoucího, rozkazovacího způsobu, podmiňovacího způsobu přítomného a minulého.
Neurčitý tvar slovesný tedy není na řádku d. Na tomto řádku je: přídavné jméno – podstatné jméno slovesné – slovesný tvar určitý pro první osobu jednotného čísla způsobu oznamovacího – slovesný tvar určitý pro druhou osobu množného čísla podmiňovacího způsobu. Na tomto řádku není infinitiv ani příčestí ani přechodník.

újezdnický nebo újednický

Dotaz:
Nemám k dispozici žádný vícesvazkový slovník jazyka českého a ráda bych se zeptala, zda existuje slovo „újezdnický“. Narazila jsem na ně v textu o problematice myslivosti, kde „újezdnická část honitby“ označuje menší území, v němž lze zvěř pouze lovit, nikoli chovat. Textový editor toto slovo nezná a opravuje mi ho na „újednická“, což mi zní ještě podezřeleji.

 
Odpověď:
Zřejmě půjde opravdu o výraz újednický. To je zachyceno v Příručním slovníku jazyka českého, kde je definováno jako přídavné jméno k podstatnému jménu újedník (= lovec, který nemírně a neukázněně odstřeluje zvěř a nerespektuje hranice sousední honitby). Slovo újezdnický v českých výkladových slovnících zachyceno není.

přepis českých příjmení do angličtiny

Dotaz:
Hledal jsem na internetu pravidla pro přepis českých příjmení (s háčky a čárkami) do angličtiny. Existuje přepis z azbuky a čínských znaků, němčina si vypomáhá pomocí písmena e (Schröder – Schroeder), ale nic takového jsem nenašel pro češtinu. Vynechávání háčků a čárek je nepřijatelné, protože se to tím zcela zmrzačí. Žádný přepis jsem nenašel. Pokud skutečně neexistuje, tak jsem v šoku, protože je už 21. století. V tom případě si myslím, že by měl takový přepis udělat Ústav pro jazyk český.

 
Odpověď:
Aniž bychom se chtěli zbavit odpovědnosti za kultivovanost jazyka v tomto směru, musíme bohužel konstatovat, že transliterační pravidla si tvoří jazyk přejímající, nikoli naopak. Např. pro češtinu máme transkripční tabulky pro přepis z polštiny, azbuky, čínštiny, arabštiny apod., ale iniciovali a vytvořili je čeští, nikoli zahraniční odborníci ve snaze umožnit začlenění znaků dané grafické soustavy do grafické soustavy domácí. Proto nelze po ÚJČ žádat, aby vytvořil transkripční pravidla pro přepis jmen (či čehokoli jiného) do angličtiny. Nutnou podmínkou takového počínání by totiž musela být ochota druhé strany tato pravidla přijmout, popř. se na jejich vzniku podílet a v praxi je prosazovat. Těžko si lze představit, že bychom vytvořili pravidla pro přepis a potom se obrátili na anglickou stranu (a na kterou instituci?) se žádostí o jejich důsledné dodržování, nehledě na to, že pravidla přepisu nelze tvořit bez hlubokých znalostí druhého jazyka. Jednoduše řečeno vytvoření transkripčních pravidel by vyžadovalo především vůli druhé strany a tu nelze vynutit.
Z uvedeného vyplývá též odpověď na to, proč dosud neexistují pravidla přepisu pro češtinu. Odhlédneme-li od vztahu grafický zápis – výslovnost, pak jsou to (viděno očima anglického mluvčího) právě jen diakritická znaménka, čím se grafický zápis AJ a ČJ odlišuje, a odstranění diakritických znamének je nejjednodušší transliterační počin. Tím nechceme věc bagatelizovat, rozhodně existují komunikační situace, v nichž se k funkci grafického zápisu přihlíží (např. v anglických odborných textech, kde se český graf. zápis zachovává, popř. se připojuje poznámka o výslovnosti), a pokud ne, projevuje druhá strana přinejmenším snahu zjistit si správnou výslovnost daného příjmení. Těžko však lze očekávat, že se standardizovaný přepis příjmení stane samovolně obecným pravidlem a zrovna tak jej jako obecné pravidlo nelze prosazovat.
Nakonec se na věc podívejme čistě prakticky. Jestliže si dotyčný nepřeje, aby jeho jméno bylo v angličtině zkomoleno, musí buď trvat na zápisu podle českých zvyklostí (čímž bude signalizováno, že jde o odlišné písmeno než v aj), nebo jinak vhodně upozornit na výslovnost jména, např. připojením poznámky o výslovnosti.

pekingský – vikinský

Dotaz:
Prosím o vyjasnění, zda je správný tvar vikinský. Moje pochybnost vznikla srovnáním s tvarem pekingský, když obě podstatná jména končí shodně na -ing.

 
Odpověď:
U jmen cizího (severského) původu zakončených na -berg(k), -borg,- burg(k), -burgh, -ing, -inky se při odvozování přídavného jména koncové -g, -gh, -k odsouvá. Např. nymburský, edinburský, helsinský, vikinský, jatvinský atd. Jména, která pocházejí z východních jazyku, představují jiný odvozovací typ a u nich k odsouvání -g nedochází, například pekingský, honkongský apod. Viz též naše internetová jazyková příručka (odkazy v zápatí), sekce Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Ivani

Dotaz:
Dnes jen krátký dotaz: Je správné psát slovo ivani, jímž se označují Rusové, s malým písmenem?


Odpověď:
Psaní velkého písmene v takovýchto pojmenováních není bohužel nikde zachyceno. Příručky se zmiňují o typu Jidáš (biblická postava) – jidáš (zrádce); Honza (domácká podoba jména Jan) – honza (dobrácký hlupák) apod. (viz i naše stránky http://prirucka.ujc.cas.cz/ - heslo Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená). Tento typ je založen na metaforickém posunu – určitá osoba A se označí na základě podobnosti svých vlastností; s vlastnostmi osoby B (pokud je například Jan Novák velmi lakomý, lze mu říkat harpagon). V tomto případě se jedná nepochybně o obecné pojmenování – tentýž výraz je totiž možné uplatnit na kohokoliv s podobnou vlastností –, proto píšeme malé počáteční písmeno.
V případě, o který se jedná Vám, jde o posun metonymický. V Rusku je mnoho nositelů jména Ivan, proto se Rusům občas říká I/ivani, typické německé ženské jméno je Gertruda, proto jsou Němky občas označovány jako G/gertrudy (podobně se např. Číňani místy označují jako Č/čongové, Němci jako F/fritzové atd.). Problém je, že metonymický posun (na rozdíl od posunu metaforického) nemění význam pojmenování natolik zřejmě, abychom mohli jednoznačně říct, že se vytrácí platnost vlastního jména. Uplatňuje se totiž princip část za celek, častým (křestím) jménem v určitém etniku se označují všichni členové tohoto etnika. Jinými slovy jde o pojmenovací typ kdesi na pomezí mezi vlastním jménem a obecným pojmenováním a není možné vyloučit ani podobu s malým písmenem, ani podobu s písmenem velkým. Spíše se však přikláníme k té interpretaci, že pojmenování stále zůstává svým způsobem vlastním jménem, i když neoznačuje pouze nositele tohoto jména, a doporučovali bychom psát velké počáteční písmeno.

ahoj

Dotaz:
Můžete mi prosím sdělit, kdy se začal v češtině používat výraz „ahoj“, a to jednak jako „pobídka pro dobytek“ (SSJČ) a jednak jako „pozdrav mladých lidí“ (též SSJČ, definice 2)? Obrátil se na mě jeden člověk s tím, že kdosi šíří falešnou představu, že slovo „ahoj“ přišlo do angličtiny z češtiny. Chtěl by vědět, kdy se začalo v obou významech používat.

 
Odpověď:
Nahlédnutím do etymologických slovníků (J. Rejzek, Český etymologický slovník, LEDA 2001) zjistíme, že směr přejímky je opačný: Tento původně námořnický pozdrav, ve starší literatuře psávaný někdy též ahoy, se k nám dostal z angličtiny; někteří etymologové nevylučují, že přes němčinu. Rejzek dále uvádí, že pozdrav vznikl asi z angl. a hoy = loďka, člun, ale dodává, že angl. hoy znamená i  hej, hola.
Moře sice nemáme, ale pozdrav u nás kdysi rozšířili trampové, skauti, sportovci a mládež. Pokud jde o stáří přejímky – souvisí především s rozvojem trampingu a skautingu u nás.
Zajímavý výklad (zřejmě nejstarší?) najdeme už v Ottově slovníku naučném (první díl, 1888) – myslím, že stojí za to napsat ho v plném znění (i s původními pravopisnými, tvaroslovnými a dalšími zvláštnostmi):
Ahoi (ohoe), heslo užívané na válečných lodích asi v tom smyslu jako u vojska pozemního volání „Kdo tu?“ Stráž na lodi oslovuje v noci každý blížící se člun voláním: „Člun ahoi!“, načež řídič člunu musí odpověděti, koho k lodi přiváží. V kterém člunu mimo posádku nikoho není, ten hlásí v odpověď: „Na palubu!“; v kterém jsou důstojníci, ten odpovídá podlé toho, jakou hodnost zaujímají, voláním: „Důstojníci )!“ – Štáb!“ (náčelnictvo) – „ Komodor!“ – „Admirál!“ Přiváží-li se člunem velitel, hlásí se jménem lodi, které velí. Řidič osloveného člunu, který k lodi nehodlá přistati, volá v odpověď: „Dále!“– Ahoi užívá se též jako pozdravu námořního a zejména jako hesla veslařských spolků. Tolik Ottův slovník.
Příruční slovník jazyka českého (díl první, 1935–37) uvádí slovo už s pravopisnou podobou ahoj a vykládá ho jako pobízecí citoslovce (příklad zkracuji: „kolem něho zněly rolničky saní, znělo „ahoj“ kočích“) a jako pozdrav námořníků, lodníků a skautů.
Příklad z PSJČ přejímá SSJČ a přidává u něj výklad o pobízení, zvl. zapřaženého dobytka; na druhém místě pak uvádí „pozdravné zvolání, původně námořnické, dnes pozdrav rozšířený; hlavně mezi mladými lidmi“. Ono „dnes“ ovšem znamená přinejmenším před půl stoletím, protože první díl SSJČ vyšel v r. 1960.
SSČ uvádí, zajisté právem, už jen význam pozdravu mezi mládeží. Onen doklad z PSJČ (je tam uveden v příslušném významu jako jediný), převzatý později do SSJČ, pochází z díla Jana Liera, tedy spisovatele lumírovské generace.
Podle svého jazykového povědomí mohu stvrdit, že pozdrav ahoj stále žije, napříč generacemi. Jeho nikoli nevýznamné četnosti lze doložit i v psaných a mluvených subkorpusech Českého národního korpusu.
Další výklad původu slova ahoj lze najít zde - http://www.materidouska.de/cesky/zajimavost4Ahoj.htm.

osetský, nebo osetinský?

Dotaz:
Jaký je správný tvar přídavného jména od podstatného jména Osetie? Osetský, osetinský anebo obojí?

 
Odpověď:
Ačkoliv v novější české odborné literatuře (jazykovědné i zeměpisné) se uvádí pouze obyvatelské jméno Oset, název jazyka osetština a přídavné jméno osetský, ve starším, šestisvazkovém Velkém rusko-českém slovníku (1953) naproti tomu najdeme pouze obyvatelské Osetinec (přechýlené Osetinka), které je formou bližší ruskému obyvatelskému osetin (v ruštině ovšem s malým počátečním písmenem) a ruskému přídavnému jméno osetinskij. V současném úzu (pokud můžeme soudit podle výskytů v internetových vyhledávačích) mírně převažuje varianta osetský nad variantou osetinský. Variantě osetský bychom dali přednost, ale ani variantu osetinský nepovažujeme za chybnou – ostatně u obyvatelských jmen (a u přídavných jmen od nich odvozených) nejsou dublety ojedinělé, srov. např. Gruzín i Gruzínec.

aloe vera

Dotaz:
Jak mám psát v běžném textu pojmenování Aloe vera? Často vidím důsledně dodržované psaní obou začátečních písmen velkých, ale podle mě je to jen neznalost. Pokud vím, Aloe vera je latinský název pro aloi pravou (nebo Aloi pravou?). Kupuji tedy krém s Aloe vera? Pokud se celý název v textu vyskytuje průběžně, je třeba vždy psát velké A, nebo je možné psát i aloe vera? A jak je to s aloí pravou? Koupil jsem rostlinu s názvem Aloe pravá, ale dále již zalévám aloi pravou? Díval jsem se na internet, ale tam je z toho guláš.


Odpověď:
Máte pravdu, že psaní tohoto pojmenování je v úzu velice rozmanité, navíc jste si povšiml zajímavé věci. Latinské názvy píšeme s prvním písmenem velkým, české mají obě písmena malá: Brassica oleracea = brukev zelená, Soldanella montana = dřípatka horská. Stejně tedy Aloe vera = aloe pravá. Aloe vera je v posledních letech velice oblíbenou složkou mnohých kosmetických výrobků. Jen výjimečně se setkáme s tím, že by se užívalo české pojmenování (aloe pravá), ale běžný úzus je takový, že se s latinským pojmenování zachází jako s českým a píše se aloe vera. Tento způsob je natolik pevně vžitý, že ho neodmítáme. Je rovněž obvyklé, že pojmenování zůstává nesklonné: krém s  aloe vera.
Slovo aloe je podle Akademického slovníku cizích slov buď střední nesklonné, nebo se řadí k ženskému vzoru růže: 2. p. aloe, 3. p. aloi. Pokud si koupíte rostlinu s názvem aloe pravá, budete zalévat aloi pravou.

chřest – chřestu, ale křest – křtu

Dotaz:
S kolegy jsme ondyno narazili na problém při skloňování slov křest a chřest. Máme za to, že jde o podstatná jména, která se obě skloňují podle vzoru hrad, nicméně není nám jasné, jak to, že druhý pád (a nejen ten) jednotného čísla se liší, i když mají slova v podstatě jiné pouze první písmeno:
chřest – bez chřestu, o chřestu, s chřestem;
křest – bez křtu, o křtu, se křtem
Zajímalo by nás tedy, čím je odlišné skloňování způsobeno a existuje-li na to nějaké pravidlo.


Odpověď:
Rozdílnost skloňování obou slov tkví v jejich etymologii. Abychom mohli tuto rozdílnost objasnit, musíme nejprve osvětlit původ a vývoj obou slov, jak je popisuje Historická mluvnice Jana Gebauera: Původní podoba slova křest je kr6st6 (první šestka = měkký jer, druhá šestka = tvrdý jer). Měkký jer se změnil v pohybnou hlásku -e-, která se v nepřímých pádech odsouvá (podobně třeba d6n6 > den, ale bez dne, dni apod.), takže původně byl např. tvar 2. p. krsta (dnes křtu), sloveso krstíti (dnes křtíti) atd – bez pohybného -e-. V kombinaci hlásek -r6st- došlo spodobou ke změně r v hlásku ř (vlivem sykavky s: rst > řt).
Slovo chřest prošlo jiným vývojem. Jeho původní podoba je chřěst (původně snad nechřěst, analogicky k  netřesk) - nejde tedy o pohybné -e-, které v nepřímých pádech odsouváme. Tzv. ztrátou jotace zhruba ve 14. stol. poklesá -ě- v hlásku -e- (podobně např. zahřěje > zahřeje, našě > naše apod.).

panteon

Dotaz:
V diktátě od pana Svěráka byla uvedena věta: „Za druhé světové války zmizeli z Panteonu muzea bronzoví velikáni.“ Slovo Panteon tam bylo napsáno s velkým P, ale já jsem napsala malé a nemyslím si, že bych udělala chybu. Jak napsat panteon správně?


Odpověď:
Podle Slovníku spisovného jazyka českého píšeme ve významu „slavnostní síň se sochami zasloužilých mužů českého národa“ buď panteon Národního muzea (s malým počátečním p), nebo naopak jen Panteon. Novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost uvádí pouze panteon Národního muzea (opět tedy s malým počátečním p). S velkým počátečním písmenem pak píšeme vlastní názvy chrámových staveb, např. Pantheon v Římě (původně antický chrám zasvěcený všem bohům) či Panthéon v Paříži (chrám, ve kterém jsou pochováni význační mužové francouzského národa).
To, že se spojení panteon muzea objevilo v diktátu, považujeme za značně nešťastné, protože psaní velkého/malého písmena je zde velmi problematické. Ani jednu z pravopisných podob panteon/Panteon v dané větě nelze hodnotit jako chybnou. Také u jiných významných síní totiž pravopis velkého písmena v názvu kolísá (např. velká/Velká aula Karolina). V dané větě lze navíc rovněž pochybovat o psaní počátečního písmena ve slově muzea/Muzea. Pisatelům diktátu bychom mohli tolerovat i velké M, pokud považovali Muzeum za zástupný název (podobně jako např. Pražský hrad – Hrad).

hot dog

Dotaz:
Již delší dobu mám s kolegou spor o tvar množného čísla slova převzatého z angličtiny. Jedná se o hot dog. Kolega tvrdí, že množné číslo je hot dogi s měkkým i na konci a to z toho důvodu, že vlastně „dog“ je anglicky pes a psi mají na konci taky měkké i. Já se přikláním k tomu, že je to neživotné podstatné jméno, skloňující se podle vzoru „hrad“. Tudíž hot dogy.

 
Odpověď:
Ačkoliv Nový akademický slovník cizích slov uvádí pouze nesklonnou podobu, v praxi se spojení hot dog běžně skloňuje podle vzoru hrad. V expresivně laděných projevech se sice setkáme i s koncovkami životnými (dal jsem si hot doga), za základní bychom je však nepovažovali. Pokud bychom – zcela hypoteticky – chtěli použít životnou koncovku v 1. pádu množného čísla, daný tvar by zněl hot dogové, v žádném případě však ne hot dogi (stejně jako neříkáme naši kolegi, čeští biologi, severští vikingi apod.).

genderově vyrovnaný jazyk

Dotaz:
Ráda bych se Vás zeptala, zdali jsou nějaká pravidla pro tzv. genderově vyrovnaný jazyk v psaném projevu. Konkrétně mám před sebou text, ve kterém se objevují slovní tvary např.: „zaměstnanci/kyně“; „zaměstnanci/kyněmi“, „důvěrní/né poradci/kyně“, „personalisté/ky“ ředitelé/ky apod. Jsou tyto tvary z gramatického hlediska přípustné?

 
Odpověď:
Pokud je nám známo, pravidla pro zápis takových výrazů nejsou jasně stanovena. Jednoduché to je v případech, kdy má tvar mužského rodu nulovou koncovku, např. učitel a učitelka lze zjednodušit za použití lomítka na učitel/ka. V případě, že je koncovka nenulová (tedy vlastně ve všech případech, které uvádíte), doporučujeme psát raději plné znění, tj. zaměstnanci/zaměstnankyně, zaměstnanci/zaměstnankyněmi, personalisté/personalistky , důvěrní poradci / důvěrné poradkyně (lomítko v tomto případě oddělujeme mezerou, srov. heslo lomítko v Internetové jazykové příručce).
K tomu je třeba dodat, že z gramatického hlediska není v žádném případě nutné takové dvojice vytvářet. Tvary jako zaměstnanci, personalisté, důvěrní poradci totiž mohou mít dva významy: a) jde pouze o muže; b) jde o profesi obecně, bez závislosti na pohlaví. Uplatnění konkrétního významu závisí na kontextu a na jazykovém obrazu světa (např. větu Čeští turisté přijeli do Paříže spíše budeme interpretovat „bezpohlavně“, tj. tak, že mohlo jít o muže i o ženy; kdežto větu Rakouští myslivci pili šnaps nejspíš pochopíme tak, že šlo pouze o muže). V prvním odstavci uvedené dvojice tak doporučujeme používat tehdy, pokud z kontextu nevyplývá, že na pohlaví nezáleží. Pokud je genderová platnost jasně zřejmá, doporučujeme pro nekomplikovanost textu použít raději tvary mužského rodu.