Zajímavé dotazy


 

homolka

Dotaz:
V jednom tradičním vánočním textu se říká: já mu dám krajíc z tobolky a já mu dám všechny homolky. Co se tu vlastně dává? Co je to homolka?


Odpověď:
Homolka je v tomto případě zřejmě kus sýra. Slovník spisovného jazyka českého zde uvádí tuto definici: „tvaroh nebo sýr uhnětený do tvaru malé homole nebo bochníčku; tvarůžek, syreček“. V Příručním slovníku jazyka českého najdeme definici „malý sušený sýrec kuželovitého nebo bochníčkovitého tvaru“.


žena se vdává, muž se žení

Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, proč se píše vdaná žena ne mužatá, když muž je ženatý. Proč se žena vdává a proč se nemuží, když muž se žení? Když se muž ožení, proč se žena neomuží? Bylo by to asi správnější.

 
Odpověď:
Vaši otázku by stejně tak bylo možné otočit a ptát se: „Proč se píše ženatý muž, když je žena vdaná?“ Problém je v tom, že tato pojmenování patří mezi nejstarší českou slovní zásobu a jako taková reflektují společenské stavy v dobách hluboce feudálních. Žena se vdává, protože se vlastně „vy-dává“, tj. otec ji věnuje muži. Muž se naopak žení, protože vlastně ženu dostává, „o-žení“ se. Dnešní společenská situace je o hodně jiná , původní významová motivace slov se do značné míry setřela, ale samotná slova zůstávají.

manažering

Dotaz:
Prosím o vyjádření ke slovu manažering: Je spisovné, vhodné atd. v oficiálním projevu? Vadí mi česká hláska ž a cizí koncovka ing.

 
Odpověď:
Toto slovo obsahuje příručka Nová slova v češtině - slovník neologizmů prozatím jen v původní podobě managering a uvádí, že se občas objevuje i v počeštěné podobě manažerink. Jde ovšem o slovník výskytový, nikoli normativní, protože u nově pronikajících slov většinou ani nelze mluvit o správnosti, či nesprávnosti, ale spíše o různé míře počeštění. A to je právě případ, slova, na které se ptáte.
Podstatné jméno manažer je už zcela počeštěné (i výslovnost je odlišná od angličtiny: nečteme [menedžr], ale [manažer]), a patrně proto se tato pravopisná podoba dostala i do slova odvozeného. Uživatelé však samotné slovo zakončené na -ing jako zcela počeštěné nevnímají. Pravopis tohoto typu přejatých anglických slov není totiž přímočarý. Neznamená to, že každé -ing po přejetí do češtiny automaticky směřuje k počeštěnému -ink. Podle analýzy jazykového korpusu se zdá, že -ink se prosazuje především u vrstvy slov, která se do češtiny dostala ještě před rokem 1989 nebo krátce potom (trénink, smokink, dispečink apod.), u některých jsou dublety (puding i pudink, briefing i brífink).
V současné době tendence po počešťování u těchto forem upadá. To se ukazuje i na příkladu slova managering: Na internetovém vyhledávači Morfeo jsme nalezli pro podobu manažering 86 výskytů, pro podobu manažerink pouze 2 výskyty a pro původní podobu managering 219 výskytů. Zatím se tedy zdá, že v úzu k počeštění opravdu dochází, a proto bychom se z výše uvedených důvodů nebránili ani podobě původní (managering), ani částečně počeštěné (manažering), která se nám jeví jako progresivnější, mimo jiné i díky už zmíněné výslovnosti [manažerink], nikoli [menedžering]. Zcela počeštěná podoba manažerink se zjevně v úzu neujala a i my bychom dali raději přednost podobám managering i manažering.

Rusák

Dotaz:
Chtěla jsem se zeptat, zda se píše velké písmeno u názvů příslušníků národů s citovým zabarvením, konkrétně u slova Rusák, Rusáci.

 
Odpověď:
I nespisovná pojmenování příslušníků národů píšeme s velkým písmenem, a to i tehdy, jsou-li to například výrazy s hanlivým významem: Mexikán, Němčour, Talián, Rusák.

distributivní užití

Dotaz:
Renomovaný český spisovatel Josef Škvorecký napsal: „Na Štědrý den odpoledne sešla se s nimi popořadě a obdržela od každého z nich dárek, s nimiž radostně spěchala domů.“ Respektoval zákonitosti českého jazyka?

 
Odpověď:
Ve větě: „…a obdržela od každého z nich dárek“ jde o tzv. distributivní užití jednotného a množného čísla. Při takové formulaci je jasné, že od každého obdržela právě jeden dárek. Pokud užijeme množné čí lo: „…a obdržela od každého z nich dárky,“ říkáme tím, že dárků bylo od každého obdarovávajícího více. Podobně ve větě: „Žáci si přinesou vlastní sešit,“ sdělujeme, že každý žák si přinese jeden vlastní sešit. V dalších větách je pak namístě užít shodu podle smyslu a zájmena, která se vztahují k předmětu předcházející věty, dát do množného čísla: „…bez nich (tj. beze svých sešitů) by nemohli ve škole pracovat." Ve výše uvedené větě proto i Josef Škvorecký napsal správně: „…s nimiž radostně spěchala domů.“

ledovka

Dotaz:
Velmi by mě zajímal význam slov, v těchto dnech opět hojně užívaných, a sice „ledovka“ a „náledí“. Je v těchto slovech faktický rozdíl? Předpokládám, že náledí zná čeština již dlouho, ale je tomu tak i u ledovky?

 
Odpověď:
Je třeba lišit ledovku ve významu neterminologickém od významu přísně terminologizovaného, jak jej užívají meteorologové a jak jej slýcháme v předpovědích počasí. V zimním období se dotaz týkající se slova ledovka objevuje v jazykové poradně opakovaně, někteří tazatelé se dokonce domnívají, že jde o nové české slovo. Slovo ledovka však nové není. Uvádí ho už Příruční slovník jazyka českého (díl K–M vyšel v letech 1937–8), a to s významem ‚průhledný ledový obal na stromech nebo na drátech vedení, ledový povlak na letadle, ledový povlak, zledovatělý povrch něčeho, například cesty‘. Slovo ledovka je synonmyní se slovem ledovatka; některé slovníky dokonce uvádějí ledovatku jen s odkazem na heslo ledovka.
Význam přenesený, věc připomínající led (tvrdostí, chladem, leskem), je pravděpodobně novější: ledovky jako druh bonbónů s kakaovou nebo jinou náplní v cukrové skořápce zmiňuje teprve Slovník spisovného jazyka českého ve vydání z r. 1971.
Ledovka má (vedle již zmíněného významu přeneseného) významy dva: 1. náledí, 2. námraza, ledovatka. Ve významu náledí je tedy synonymní s tímto slovem a může znamenat ledový povlak na zemi, na vozovce. V druhém významu je synonymní se slovem námraza, znamená tedy namrzlou vrstvu ledu na předmětech při mlze a větru, tedy na letadle, na stromech apod.
Nejnovější slovník jednosvazkový – Slovník spisovné češtiny – uvádí u hesla ledovka na prvním místě právě význam náledí. Podíváme-li se však do Českého národního korpusu, uvidíme, že slovo náledí je přinejmenším desetkrát častější než ledovka. Ačkoli jde tedy – v tomto významu – o synonyma, dávají jazykoví uživatelé přednost prvnímu z nich. Rovněž slovo námraza má v současné češtině vyšší frekvenci než ledovka. Naproti tomu ledovatka je slovo velmi málo frekventované. Všechna čtyři slova jsou přitom plně spisovná.
Existuje však ještě další aspekt problému. Slova ledovka, náledí, námraza existují také jako odborné hydrometeorologické termíny a pak mají své přesné definice, na základě kterých se užívají např. při předpovědích počasí. Na webové stránce Českého hydrometeorologického ústavu jsme se již před několika lety mohli dočíst toto: 1. ledovka – souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová usazenina s hladkým povrchem, která se tvoří zmrznutím přechlazených kapiček mrholení nebo kapek deště na předmětech, jejichž teplota je pod 0 ˚C; 2. náledí – ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká, jestliže nepřechlazené dešťové kapky nebo kapky mrholení zmrznou na zemi, nebo jestli voda z roztátého sněhu znovu zmrzne; 3. námraza – tvoří se rychlým zmrznutím přechlazených kapiček mlhy nebo oblaků za spolupůsobení sublimace a to při teplotách v rozmezí od –1 do –10 ˚C.

vokalizace předložek k, s, v, z

Dotaz:
Zajímalo by mne, jaká jsou pravidla pro používání krátké a dlouhé verze předložek k, s, v a z.

 
Odpověď:
V případě vokalizace neslabičných předložek nelze mluvit přímo o pravidlech, ale spíše o tendencích:
1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.
2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy. Např.: ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou.
3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z-, ž-, š-; z před s-, š-, ž-; v před f-; k před g-. Důležitou oli zde hraje právě faktor výslovnosti. Např.: ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bezvýjimečná); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekáží výslovnosti - např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).
4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.
4.1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují. Např.: k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.
4.2. Před skupinou dvou souhlásek:
4.2.1. Předložka se pravidla nevokalizuje, je-li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l. Např.: s prací, s brundibárem, s přísností, s Frantou, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, sl, dř, zr, zl. Např.: ve třech, ke třem, ze třídy, se třením; ze dřeva(ale spíše k dřevěné); se slečnou, ve sluji, ke slibu, ze slamníku; se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, ze zrady; se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě, ze zlosti. Vyskytují se ještě další případy, kdy spíše vokalizujeme - např.: ve mlýně (ale spíše z mlýna) a  ve hře (ale spíše s hrou).
4.2.2. Spíše ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je-li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky - např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.
4.3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme. Např.: ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.
5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke ještě i podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních (např. ku příkladu, ku prospěchu).

katastrofický – katastrofální

Dotaz:
Žiju už dlouho v Německu a už před několika lety mě při mých pobytech v Praze zaujalo, že se začalo mimo jiné používat slovo „katastrofický“, které jsem z dřívějška neznala. Za starých dobrých časů bývalo vše „katastrofální“. Snažila jsem si utvořit teorii, kdy to a kdy ono, ale to, co slyším, ji často nepotvrzuje. Zdá se mi, že se používá výrazu „katastrofický“ i tam, kde se vůbec nehodí. Mohli byste mi napsat, jaký je rozdíl mezi „katastrofální“ a „katastrofický“ a jak a kdy k používání „katastrofický“ došlo?

 


Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého (vznikl v 6 . letech) definuje významy uvedených slov takto: katastrofální (starší tvar) – přídavné jméno ke katastrofa; mající ráz katastrofy, ke katastrofě směřující, katastrofou končící; tragický, nešťastný (k. událost, k. následky, k. porážka, k. vývoj). Katastrofický (novější tvar) – slovník jej uvádí jako řidší výraz pro katastrofální.
Jak se ukázalo v běžném úzu a jak je patrné i z hlediska slovotvorného, nejsou tyto definice zcela dostačující a je nutné je poopravit, protože rozdíl mezi těmito přídavnými jmény není pouze formální, ale i významový. Vycházíme-li ze slovotvorného hlediska, pak základní odlišnost je v tom, že slovo katastrof-ický je obecně vztahové bez emocionálního příznaku (volně definováno – mající vztah, související s katastrofou), a  katastrof-ální je přídavné jméno hodnotící. Lze to objasnit na příkladě vazby s filmem: Katastrofický film je označení žánru, jde o film, který se zabývá (nejčastěji živelní) katastrofou. Naopak katastrofální film znamená, že je film velmi špatný, jde o hodnotící kritérium. Další vazby: katastrofická teorie, vidění světa, příběh x katastrofální sucho, porážka, chyba, následky. Není vyloučeno, že se v některých kontextech mohou významy obou slov překrývat, a někdy jsou i nesprávně zaměňovány, ale uvedený základní rozdíl bychom měli při jejich užívání respektovat. Rozdílem mezi oběma přídavnými jmény se zabýval např. v časopise Naše řeč A. Stich v článku Katastrofální nebo katastrofické následky? (NŘ 52, 1969, č. 4, s. 210).

o sto šest

Dotaz:
Už léta mi vrtá hlavou, jak mohlo vzniknout rčení „dělat něco ostošest“. Nebo „o sto šest“ ? Nevíte náhodou? Nikde se mi to nepodařilo zjistit. Proč zrovna 106?

Odpověď:
Otázka původu fráze o sto šest byla řešena již v roce 1937 v časopise Naše řeč (s. 282): „ ...otiskujeme zajímavou zprávu, kterou nám o původu rčení ‚o sto šest‘ podal pan řídící učitel v. v. Ladislav Malý z Příbramě, ovšem s nutnou výhradou stran její konečné platnosti: ‚R. 1880 jsem se přel s přítelem K., že děvče, do jehož očí jsem se zadíval, nikdy nezíská. Kolega se se mnou vsadil, že do sv. Jana Nepomuckého bude ta dívka jeho. Měl na to času od 29. ledna do 15. května, tedy celých sto šest dní. To jsme si často připomínali rčením, že jde ‚o sto šest‘, a některý z kolegů je brzo zanesl do vtipů Humoristických listů. Odtud se pak rychle rozšířilo do obecného usu třebas tehdy nikdo nechápal první a vlastní význam těchto slov. Dnes je to rčení všeobecně známé.‘ Ověří-li se tato zpráva pana říd. uč. Malého, poskytne velmi řídký a vzácný příklad, jak se rčení běžné toliko jednotlivci může rozšířiti po celém území jazyka.“
Vysvětlení p. učitele Malého však stále zůstává nepotvrzenou verzí. Publikace S. Kovářové Proč se říká 222x (Alda, 2000) nabízí další možné vysvětlení: „Podle jiného názoru však toto rčení vzniklo z výrazu ‚být s to‘ (= moci) a došlo k tomu následovně: říkávalo se totiž ‚pijme pivo, kdo s to jest‘, což prý někdo žertem pozměnil tak, aby zůstal zachován rým, na ‚pijme pivo o sto šest‘.“
Obecně je u většiny frazémů velmi těžké dohledat způsob, jakým vznikly, jelikož se jedná o přenesená pojmenování. Spojení o sto šest mohlo být zvoleno z rytmických a zvukomalebných důvodů, nepopíráme ale, že zde mohla být ve hře jiná, např. významová hlediska.

vyjmenovaná slova

Dotaz:
Můj syn chodí do třetí třídy, kde se učí vyjmenovaná slova. Vzhledem ke zvláštním vyučovacím metodám paní učitelky, se musí kromě vyjmenovaných slov naučit nazpaměť i slova příbuzná. Ke slovu „slynout“ je podle paní učitelky slovo příbuzné „slynulý“. Chtěla bych se zeptat, zda slovo „slynulý“ skutečně existuje, podle slovníku českého jazyka, který mám doma, totiž toto slovo neexistuje. Můj druhý dotaz je na vyjmenovaná slova po f, dnes se učí jako slovo vyjmenované „fyzika“. Zajímalo by mne, zda je to skutečně dnes vyjmenované slovo a zda je jediné po f. Předem děkuji za odpověď.

 
Odpověď:
Sloveso slynout uvádí všechny základní české slovníky (Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého i Příruční slovník jazyka českého), slovo je rovněž uvedeno v Pravidlech českého pravopisu (jako jedno z vyjmenovaných slov). Na druhou stran je tento výraz už v Příručním slovníku (vycházel v l tech 1935–1957) označen jako „knižní“, v nejnovější Slovníku spisovné češtiny je už hodnocen jako „zastaralý“. Frekvence tohoto výrazu v současné češtině je poměrně nízká. Odvozenina slynulý není ve slovnících zachycena, žádné výskyty tohoto přídavného jména jsme nenalezli ani v Českém národním korpusu, ani na internetu. Nelze z toho přímo soudit, že by slovo „ neexistovalo“, je však zřejmé, že je zcela periferní. V rámci výuky vyjmenovaných slov bychom tak doporučovali zůstat pouze u slovesa slynout.
Vyjmenovaná slova po f se standardně nepoužívají, protože po f se y píše pouze v (některých) slovech cizího původu. Jde však o to, položit si otázku, k čemu vlastně memorování vyjmenovaných slov slouží. Pokud přijmeme myšlenku, že jde primárně o to, aby školáci nedělali při psaní chyby, je vcelku vhodné vyjmenovaná slova po f (ale třeba i po c) zavést, respektive na ně alespoň upozornit. Ostatně, setká se běžný český mluvčí častěji se slovy jako fyzika, motocykl, cynik (která ve vyjmenovaných slovech nejsou), anebo spíše se slovy jako vyza, slynout, pýří (která součástí vyjmenovaných slov jsou)?

miliardtý

Dotaz:
Dovoluji si touto cestou požádat o radu. Jedná se o vytvoření správného tvaru řadové číslovky – a to konkrétně od miliardy. Moji žáci vznesli tento dotaz poté, co objevili, že nejde o výraz, který by se nacházel v Pravidlech. Moje domněnka je, že by mělo jít o číslovku miliardtý (analogie s obvyklejším tvarem miliontý), ale nejsem schopna najít nikde ověření tohoto tvaru.

 
Odpověď:
Řadová číslovka od základní číslovky miliarda je skutečně miliardtý.

cash flow

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, jakého rodu je „cash flow“. NASCS uvádí, že je ženské nesklonné. S nesklonným bych souhlasila, ale ženský rod se mi nezdá. Všude se uvádí např.: „diskontovaný cash flow“ tedy v mužském rodě. Jaký rod je tedy správný?

 
Odpověď:
Zjistit rod přejatých cizích slov bývá obtížné. Pokud jsou totiž nesklonná, musíme se při stanovování rodu opírat o shodné tvary řízených větných členů (především o shodné přívlastky). V případě cash flow s Vámi souhlasíme v tom, že se ženský rod příliš neužívá. Kromě rodu mužského je však vcelku častý i rod střední. To je navíc komplikováno tím, že mužský a střední rod odlišíme pomocí přívlastku pouze v některých pádech – mluvíme-li třeba o očekávaném cash flow, přicházejí v úvahu rody oba. Pak by nám mohlo pomoci např. vztažné zájmeno (cash flow, který/které…) nebo přísudek (cash flow byl/bylo…).
Na rozdíl od NASCS doporučujeme slovo cash flow používat v mužském nebo středním rodě nebo ho nahradit českými ekvivalenty peněžní tok, finanční tok.

huhlat

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat na sloveso „huhlat“. Ve Slovníku spisovné češtiny jsem ho nenašla, našla jsem ho ve Slovníku nespisovné češtiny a ve Slovníku spisovného jazyka českého, ale bez příznaku, mně ovšem přijde, že by mohlo mít příznak expresivity. Poradíte, jak v takovýchto případech a postupovat a zda má, nebo nemá stylový příznak? Nebo se dá považovat za slovo obecně české?

 
Odpověď:
Je třeba říci, že české slovníky stylové příznaky dostatečně neřeší. Zřejmě z toho důvodu, že jde o problematiku velmi složitou a metodologicky obtížně zpracovatelnou. Je zřejmé, že slovo huhlat není vhodné používat například v oficiálním projevu (např. v novoročním projevu prezidenta by jistě působilo zvláštně, poutalo by na sebe pozornost). Z toho vyplývá, že nejde o slovo stylově zcela neutrální (a už vůbec ne stylově vyšší). Slovo je naopak velmi běžné v neformálních a spíše neveřejných projevech, proto by se nabízelo chápat ho jako „ obecně české“, nebo jako „hovorové“ (tj. spisovné, ale stylově nižší). Tato hranice je však velmi neostrá. Důležité však není ani tak to, jakou nálepku sloveso má, ale spíše to, v jakých komunikačních situacích je náležité (adekvátní, přípustné).

chatka

Dotaz:
Od matky a babičky jsem se dozvěděla, že se u nás dříve prodávala ruská krabí konzerva nazývaná „chatka“. Proč se této konzervě takto podivně říká?

 
Odpověď:
Chatka už na našem trhu běžně k dostání není a pamětníků je málo. Nový akademický slovník cizích slov uvádí, že chatka souvisí s obchodní značkou z anglické podoby jména Kamčatka. Chatka tedy není jméno nějakého druhu krabů.

Papua-Nová Guinea

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat: Jak se správně skloňuje Papua-Nová Guinea? Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost je druhý pád Papuy… ale dál si nejsem jistá…

 
Odpověď:
Slovo Papua skloňujeme takto: 2. p. Papuy, 3. p. Papui, 4. p. Papuu, 5. p. Papuo, 6. p. Papui, 7. p. Papuou. Slovo Guinea má v některých pádech dvě možnosti skloňování: 2. p. Guineje, Guiney, 3. p. Guineji, 4. p. Guineu, 5. p. Guineo, 6. p. Guineji, 7. p. Guinejí, Guineou.
V pořádku jsou tedy tyto možnosti: 2. p. Papuy-Nové Guineje, Papuy-Nové Guiney, 3. p. Papui-Nové Guineji, 4. p. Papuu-Novou Guineu, 5. p. Papuo-Nová Guineo, 6. p. Papui-Nové Guineji, 7. p. Papuou-Novou Guinejí, Papuou-Novou Guineou.

velká písmena: Polabí, Pošumaví

Dotaz:
Mám otázku ohledně psaní slov, jako jsou Polabí, Pošumaví a další podobná. Do této chvíle jsem byl přesvědčen o tom, že velká písmena se píší pouze u pojmenovaných zeměpisných celků, které jsou přesně vymezeny. Polabí jsem našel v pravidlech s velkým písmenem (http://www.pravidla.cz/vice.php?cose=7), přestože není přesně definováno (http://cs.wikipedia.org/wiki/Polab%C3%AD). Z toho jsem usoudil, že se všechna slova s Po- na začátku píší s velkým písmenem (Pobaltí, Posázaví, Pošumaví, Pokrkonoší atd.). Dnes jsem však v Pravidlech nalezl pošumaví s malým písmenem (http://pravidla.cz/hledej.php?qr=po%9Aumav%ED). Proto bych byl moc rád, pokud by mi mohlo být vysvětleno, podle jakého pravidla jsou v těchto slovech psána velká písmena.

 
Odpověď:
Předem upozorňujeme, že stránky www.pravidla.cz nemají s Ústavem pro jazyk český nic společného a Ústav za správnost údajů na těchto stránkách nemůže jakkoliv ručit. Co se týče pojmenování typu Polabí, Posázaví, Pošumaví, Povltaví, Poohří atd., jde o vlastní jména (ve školních PČP jsou uvedena v paragrafu 79 – světadíly, země, krajiny). Jinými slovy, píšeme vždy velké P.

na blízko – nablízko

Dotaz:
Potřeboval bych se poradit ohledně použití slov „na blízko“ respektive „nablízko“. Ve smyslu vidění. Např. brýle „na dálku“ x „na blízko“ / „nablízko“; oblast vidění „na blízko“ / „nablízko“ apod. Můžete prosím pomoci?

 
Odpověď:
Pravidla českého pravopisu uvádějí pouze podobu nablízko jako příslovečnou spřežku. Problém je, že ve Vámi uvedeném spojení nejde o příslovce, ale o spojení předložky a podstatného jména (větněčlensky jde o přívlastek neshodný) - jde o produktivní typ, kromě brýlí na blízkobrýlí na dálku můžeme mít i  brýle na čtení, brýle na potápění, brýle na kolo atd. Z toho důvodu doporučujeme výraz na blízko v tomto případě psát jednoznačně s mezerou.

stresemann

Dotaz:
Jak se skloňuje slovo stresemann? Píše se s malým, nebo s velkým počátečním písmenem?

 
Odpověď:
Běžné výkladové slovníky slovo stresemann neuvádějí a málokdo ví, co toto slovo znamená. Od tazatele jazykové poradny jsme se dozvěděli, že stresemann je název obleku; je to dvouřadové sako, k tomu šedá vesta a pruhované šedočerné kalhoty. Tento typ obleku se nosil před válkou a název dostal podle významného německého politika a státníka první čtvrtiny dvacátého století ustava Stresemanna.
Slovo se skloňuje podle mužského neživotného tvrdého vzoru a píše se s malým písmenem, stejně jako se s malým písmenem píše kabát hubertus (nazvaný podle patrona myslivců svatého Huberta), brýle lennonky (podle Johna Lennona) či třeba kdysi hojně rozšířený plášť zelené barvy z nepromokavé látky a vojenského střihu montgomerák (podle anglického maršála Montgomeryho) nebo dámská kabelka v podobě váčku pompadurka (podle francouzské markýzy de Pompadour). Ptá-li se ve filmu jedna postava druhé „A nenosíte stresemann?“, je pádový tvar slova i jeho pravopis v pořádku.

interpunkce u vět s vypuštěným přísudkem

Dotaz:
Prosím je správně čárka ve větě Každý, jak uměl nebo může být věta i bez čárky?

 
Odpověď:
Je zřejmé, že uvedená věta je vytržena z širšího kontextu, který by mohl mít na řešení interpunkce vliv. Nepochybně jde o vypuštění přísudkové části věty, což je možné právě jen v případech, kdy tato část je zřejmá z kontextu, např. Zachránili se všichni. Každý [se zachránil], jak uměl. Uvedená rekonstrukce hlavní věty napovídá, že pokud bycho uplatnili skladební hledisko, bylo by namístě psát před jak čárku. Skladební hledisko však není jediným kritériem pro řešení interpunkce. Dojde-li totiž k vypuštění části věty, zbylé výrazy mají tendenci zařadit se do stavby vyššího větného celku těsněji, což se mimo jiné projevuje i tím, že v mluvené řeči nejsou od ostatních výrazů intonačně odděleny, srov. Přišel bych, ale nevím kdy [bych přišel]Přišel bych, ale nevím, kdy by se ti to nejlépe hodilo. Podobné případy, kdy vypuštěna je část vedlejší věty, jsou navíc v příručkách popsány a v psaní čárky je zde pisateli ponechána možnost volby.
Domníváme, že vypuštění části hlavní věty má pro interpunkci stejné důsle ky, a proto bychom tolerovali obě řešení. Za základní bychom však považovali spíše psaní s čárkou, zájmenné příslovce jak zde jednoznačně naznačuje platnost vedlejší věty, přítomnost zájmena ji také posiluje (srov. Odměnu dostal každý, kdo se zúčastnil). Psaní bez čárky má tu výhodu, že nepřetěžuje málo rozvitý celek interpunkcí. Psaní s čárkou může mít ještě jednu funkci např. v beletrii může čárka naznačovat, že za každý by měla nastat (dramatická) odmlka.

pažloutný

Dotaz:
Čtenářka naší knihovny by ráda věděla význam a vznik slova pažnoutvej. Mohli byste se k tomu prosím vyjádřit?


Odpověď:
Slovo pažnoutvej se dohledat nepodařilo.
V dostupné literatuře (a to pouze v Česko-německém Kottově slovníku z r. 1880) jsme našli přídavné jméno pažloutný a podstatné jméno pažluta jako regionální výraz pro člověka "v jídle vybíračného" s dokladem. To je kus kluka pažloutnýho, jen se v tom jídle povrtá a dosť.