normativní a kodifikační příručky

 

Odpověď:

Pojetí normy a kodifikace spadá do oblasti teorie jazykové kultury a souvisí mimo jiné s dichotomií jazykové preskripce a deskripce. O tomto tématu bylo již napsáno mnoho odborných textů a relativně ucelený a nezjednodušený výklad přesahuje možnosti jedné e-mailové odpovědi. Abychom tedy Váš dotaz mohli zodpovědět, určité zjednodušení bude nutné. Váš dotaz svědčí o tom, že se neptá laik, ale bohemista, budeme proto spoléhat na Vaši znalost odborné literatury a lingvistických pojmů, zejména úzus, norma a kodifikace, a vztahu mezi nimi.

Nejprve k samotnému pojetí příruček normativních a kodifikačních. Zjednodušeně řečeno rozdíl spočívá v tom, jaký cíl si určí autoři příručky. Pokud autoři ve svém díle deklarují, že mají ambice předepisovat jazykové veřejnosti, jak s jazykem zacházet, regulovat jeho užívání, pak jejich příručka je kodifikační. Pokud nic takového není jejich cílem a autoři nechtějí předepisovat, ale pouze zaznamenat soudobou spisovnou normu, pak jejich dílo kodifikační není (pomiňme fakt, že samotné zaznamenání určitého stavu je již jeho ovlivněním). Jistě netřeba zdůrazňovat, že nemíníme autory jakékoli, kteří mají kodifikační ambice, ale autory povětšinou kolektivních děl, renomované bohemisty a vědce, kteří jsou obvykle zaštítěni některou z vědeckých bohemistických institucí. Podle tohoto pojetí jsou jedinými současnými kodifikačními příručkami v pravém slova smyslu Pravidla českého pravopisu a Výslovnost spisovné češtiny I, I (z let 1955 a 1978). Ostatní stávající příručky jako Slovník spisovné češtiny, Nový akademický slovník cizích slov, akademická Mluvnice češtiny atd. jejich autoři za kodifikační nepovažují, tudíž jimi nejsou.

Přání či cíl autora je však jedna věc a vnímání díla veřejností věc jiná. Kromě PČP si žádná ze současných jazykových příruček nečiní nárok na to být kodifikační, ale přestože např. SSČ ani NASCS o sobě netvrdí, že jsou kodifikační, je jejich prestiž natolik vysoká, že jsou tak vnímány. V českém prostředí je míra závaznosti určité jazykové příručky dána právě její prestiží a tradicí. Nemáme žádný jazykový zákon, a proto i PČP jako kodifikační příručka jsou závazná pouze pro školy; pro veřejnost mají charakter pouze doporučující. Přesto jsou jako závazná veřejností vnímána. Stejně tak i další prestižní příručky typu SSČ, SSJČ, NASCS, akademická Mluvnice češtiny atd. jsou respektovány jako kodifikační, nikoli jako pouze deskriptivní. A to je právě podstata problému rozlišení děl normativních a kodifikačních. Ačkoli určité dílo nemá ambici být kodifikační, stává se jím v důsledku toho, že je jeho obsah jako kodifikační veřejností vnímán. Proto Vaše paní docentka může mluvit o SSČ jako o kodifikační příručce, protože je tak všeobecně chápán a respektován nejen laickou, ale i odbornou veřejností. Bez ohledu na to, že autoři nic takového nezamýšleli.

Další problém vyplývá z toho, co v jazyce vůbec lze kodifikovat a regulovat pravidly. Proto je třeba zdůraznit, že některé příručky už z podstaty toho, o čem pojednávají, kodifikační být nemohou. V současnosti jsou za kodifikační považovány (= jsou tak respektovány a vnímány) tyto příručky: PČP, Výslovnost spisovné češtiny I, II, SSČ, SSJČ, NASCS, Česká výslovnostní norma. Čím vyšší rovina jazyka, tím menší systémovost a uchopitelnost pro kodifikaci. Proto např. poslední kodifikační mluvnice (ve své době navíc jediná) je Česká mluvnice Havránka a Jedličky. Pozdější mluvnice jsou svými autory prezentovány jako pouze deskriptivní. Přesto zejména akademická MČ je díky své prestiži respektována jako závazná, a proto je jako kodifikační vnímána (viz výše). Příručky o syntaxi vzhledem k tomu, o jaké rovině jazyka pojednávají, jako kodifikační vnímány nejsou (Skladba češtiny, Novočeská skladba).

Jak vidíte, jde o obecný problém jazykové kultury a její teorie, o pojetí preskripce a deskripce jazyka, které dosud nebylo uspokojivě vyřešeno a jednoznačnému řešení se vzhledem ke své podstatě vzpírá. Proto ani naše odpověď není zcela jednoznačná, přesto jediná, jakou jsme mohli dát. Pokud Vás tato problematika zajímá, doporučujeme vaší pozornosti mimo jiné zejména příručku I. Nebeské Jazyk – norma – spisovnost, sborníky Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979), Spisovná čeština a jazyková kultura (1993), Spisovnost a nespisovnost - zdroje, proměny a perspektivy (2004) a další. Z poslední doby stojí za pozornost především diskuse na stránkách časopisu Naše řeč, která začíná článkem R. Adama K otázce odifikační pravomoci (NŘ 88, 2005, s. 198–201) a pokračuje reakcemi na něj. Je podstatná proto, že řeší kodifikační pravomoc jazykovědných časopisů a jejich vztah ke kodifikačním příručkám.