Český jazykový atlas

 

ČJA 1, Praha 1992 (dotisk 2004), ČJA 2, Praha 1997, ČJA 3, Praha 1999, ČJA 4, Praha 2002, ČJA 5, Praha 2005, ČJA. Dodatky, Praha 2011.
 
Elektronickou verzi Českého jazykového atlasu najdete zde:

 

Český jazykový atlas http://cja.ujc.cas.cz/

 
Stěžejní dílo české bohemistiky včleňující dialekty do kontextu českého národního jazyka v pohledu diachronním a synchronním, a to ve třech rovinách: Zkoumá se mluva 1) venkovská, 2) městská a) v městech na nářečním území, b) v městech v pohraničí, tedy na území nově dosídleném po roce 1945. Pozornost je věnována též jazyku v českých enklávách v zahraničí (Polsko, bývalá Jugoslávie – dnes Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Srbsko – , Rumunsko). Jazyková situace je začleněna do souvislostí západoslovanských a opatřena zevrubnou obecnělingvistickou, dialektologickou a etymologickou charakteristikou. Nové metodické postupy umožňují zachytit komplexní jazykovězeměpisný obraz českých dialektů, ozřejmit jazykový vývoj a kontakty se slovanskými i neslovanskými jazyky.
 
Obsáhlý materiál byl získán přímými terénními výzkumy v 60. a 70. letech 20. století na základě Dotazníku pro výzkum českých nářečí (1964–1965), který ve svých dvou částech – lexikální a gramatické – obsahoval celkem 2 649 položek. Výzkum se uskutečnil ve 420 venkovských lokalitách na území tradičního českého osídlení a ve vybraných lokalitách na českých jazykových ostrůvcích střední Evropy, a to v Polsku (1 obec), v bývalé Jugoslávii 7 obcí (dnes: Bosna a Hercegovina – 1 obec, Chorvatsko – 4 obce, Srbsko – 2 obce) a v Rumunsku (5 obcí).  Do výzkumu bylo zahrnuto i 57 městských lokalit na území Česka, z toho 20 v pohraničí.
 
Specifikem ČJA je zobrazení jazykového materiálu v generačním rozvrstvení: Na tradičním venkově byli základní zkoumanou generací nejstarší žijící obyvatelé, zaznamenávaly se však i eventuální rozdíly v úzu generací mladších. Stav ve městech s nářečním okolím reprezentuje materiál shromážděný jednak u nejstarší generace, jednak u generace mladé (zastoupené informátory ve věku 14–15 let). Situace ve městech pohraničních je představena územ pouze mladé generace.
 
První tři svazky jsou věnovány vybraným okruhům lexikální zásoby (první svazek – místní a domácí prostředí, člověk; druhý svazek – zahrada a sad, živočišstvo, les a rostlinstvo, krajina, čas a počasí, vesnice dříve a nyní, zábavy a zvyky; třetí svazek – polní zemědělské práce, hospodářská usedlost, zemědělské nářadí a nástroje, dobytek, drůbež). Obsahem čtvrtého dílu jsou jevy morfologické. Pátý svazek se zabývá problematikou hláskoslovnou a syntaktickou. Připojen je oddíl věnovaný adverbiím, oddíl pojednávající o názvech reálií spjatých s městem a mluvou mládeže a kapitola shrnující jazykovězeměpisné informace o areálovém členění našich dialektů. Jsou zde publikovány svodné mapy izoglosových svazků: některé z nich ohraničují areály v literatuře již popsané, jiné vymezují areály doposud neznámé, jejichž existence se plně projevila až zásluhou ČJA. Poslední svazek, ČJA. Dodatky, zachycuje zejména materiálovou a technickou základnu ČJA: soupis zkoumaných lokalit, úplný dotazník, charakteristiky zkoumaných obcí, ukázky nářečí (včetně audiozáznamů na dvou CD), rejstříky zkoumaných položek, zaznamenaných výrazů a autorů a navíc také kompletní dialektologickou bibliografii od roku 1968.
 
Základním postupem při výkladu je jazykovězeměpisná metoda. Vychází se ze zeměpisné projekce zkoumaného jevu a z jeho analýzy z hlediska strukturního jak ve vztahu k jazykovému systému, tak ve vztahu k ostatním nářečním ekvivalentům v jejich územní distribuci. Každému sledovanému jevu je věnována mapa a komentář.
 
Mapy nejsou analytické (metoda, kdy v každém bodě sítě reprezentujícím jednu vesnici nebo město je příslušný ekvivalent/doklad uveden ve formě grafického zápisu nebo symbolu), ale syntetické: jsou využívány především plošné zobrazovací prostředky. Hlavním prostředkem zobrazení jsou areály vymezené liniemi (izoglosami) ohraničujícími oblast výskytu určitého nářečního ekvivalentu, a to společně s nápisem uvnitř areálu. Ekvivalenty s nekompaktním výskytem bývají vyznačeny šrafováním. Izolovaný nebo rozptýlený výskyt nářečních podob je pak doplňkově zobrazován pomocí symbolů.
 
Komentář je rozdělen na 6, popř. 7 oddílů. První oddíl obsahuje strukturovaný výčet všech zaznamenaných podob. Pravidelně se obměňující hlásky jsou zde podtrženy. Tím se odkazuje na abecední soupis pravidelných regionálních hláskových obměn a na jejich zeměpisný rozsah zobrazený na šesti mapách v úvodu všech dílů (PRO A–F; např. zápis dlouhý zastupuje realizace dlouhejdlouhij, dlóhédłóhédłúhídúhí, dłúhýdłuhydług´i, dug’i). Druhý oddíl komentáře vysvětluje mapovanou položku ze sémantického hlediska, uvádí příslušnost k jazykovým rovinám (rozdíly hláskoslovné, morfologické, slovotvorné, lexikální a syntaktické) a generalizuje poznatky o položce, které byly získány během výzkumu. V třetím oddílu je popsána jazykovězeměpisná situace zobrazená na mapě. Výklad usnadňuje orientaci při čtení mapy a uvádí mapované jevy do vzájemných souvislostí. Čtvrtý oddíl obsahuje abecední soupis mapovaných výrazů, které jsou charakterizovány z hlediska nářečního zařazení. Jsou zde uvedeny odkazy na starší a současnou českou a ostatní západoslovanskou literaturu (slovníky, mluvnice) a stručný etymologický výklad. V pátém oddílu jsou uvedeny doklady z českých jazykových enkláv v Polsku, v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku, Srbsku a v Rumunsku. Šestý oddíl uvádí odkazy na odkazy na paralelní mapy v dalších západoslovanských atlasech a na hesla v dotaznících OLA (Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas) a ALE (Atlas linguarum Europae). Eventuální sedmý oddíl pojednává o související položce, která nebyla mapována samostatně.
 
ČJA se neobrací jen k uzavřené skupině odborníků. Jak způsobem výkladu, tak mapovým zobrazením jazykových jevů zpřístupňuje českou nářeční problematiku i široké čtenářské obci. Soubor čítající na 1 600 map je korpusem dostatečně obsáhlým a reprezentativním, aby se mohl stát předmětem dalších srovnávání. Ukazuje se např., že ještě v závěru 20. století lze zaznamenat řadu případů, kdy jsou jazykové jevy velmi ostře územně vymezeny.
 
Vydáním ČJA se jazykovězeměpisná bádání zdaleka neuzavírají. Šestisvazkové dílo nejen prohlubuje naše poznání o vývoji dialektů v pohledu diachronním, ale poskytuje i východisko pro popis soudobého stavu běžné mluvy. Předkládá první souhrnnou informaci o zeměpisném rozšíření nářeční slovní zásoby – třebaže mnohdy spojené s tradičním způsobem života – a přináší svědectví o distribuci morfologických a hláskoslovných variant v jazyce neoficiální, soukromé komunikace. Morfologický a zejména hláskoslovný systém, jak známo, podléhají pozvolnějšímu vývoji než lexikální zásoba: proto má stav zachycený v ČJA pro poznání soudobých tendencí mimořádný význam.
 
ČJA 1–5 se umístil na 2. místě v soutěži Slovník roku 2008, pořádané jednotou tlumočníků a překladatelů, a získal 1. cenu poroty za výkladový slovník.

V současnosti se pracuje na vytvoření elektronické verze ČJA, v budoucnu interaktivní. Vedoucí úkolu: PhDr. Libuše Čižmárová, CSc.